pferda@zdeneksebesta.net všechna práva na omyl vyhrazena
Svatý Antonín, stojící dnes na cestě mezi kostelem Prozřetelnosti Boží v Šenově a nejstarším školním stavením, už pamatuje mnohé. Nikdo přesně neví, kdy socha sv. Antonína vznikla a na kterém místě prvně stála. Jsou jisté náznaky, že spolu se svatým Janem (stojícím oproti) mohou obě sochy pocházet ze starého kostela, ale prvním zaznamenaným místem, kde sv. Antonín stával, byl most přes řeku Lucinu. Později kroky sv. Antonína zamířily výš. Nejprve jen o krok, to když most přes Lucinu byl po válce znovu stavěn, později pak výš, kvůli stavbě nové silnice. Tak se dostal světec až tam, kde stojí dodnes, ke Staré škole, pod kostelem. Stará škola je jedním z nejstarších stavení Šenova vůbec. V roce 1856 ji nechal postavit baron Antonín Skrbenský. Socha sv. Antonína mohla též být postavena u řeky za záchranu života právě tohoto barona, posledního z rodu Skrbenských na Šenově. Že se socha dostala do bezprostřední blízkosti školy, kterou dal postavit stejnojmenný baron, je dílem pozdějšího konání člověka. Člověk koná i v této době, čehož důsledkem je nabízený prodej Staré školy. Že tomu tak je se můžeme přesvědčit na úřední desce města Šenova. Stará škola je na prodej. Marcus Aurelius v svém deníku říká:
"Je úkolem vesmírné přírody všechno, co tu jest, přemisťovat, přeměňovat, odtud odstraňovat a jinam přenášet. Všude jen změny, ne ovšem takové, že by bylo zapotřebí bát se něčeho: vše je obvyklé, i úděly osudu jsou stejné."
Snad dle stejného řádu je přistupováno k prodeji historické budovy, o níž jsem v skrytu duše snil, že se může stát centrem oživujícím Šenovskou kulturu. Snil jsem o muzeu, výstavní síní, archivu, knihovně a podobných institucích mezi zdmi staré školy a nové lávce přes řeku automobilů k vodám Luciny, zpráva o prodeji mne však ze snu probudila. Je mi líto školy, do jejíž stavby baron Anton Skrbenský v roce 1855 vložil 6661 z celkové sumy 10404 zlatých, kolik tehdy stavba školy stála. Zbytek doplatily Václavovice s Bartovicemi, obce "přiškolené" (Lad. Kiška). Legendární učitel, vysloužilý voják František Halady, který zdejší dítka učil od roku 1801 až do roku 1859, byl v této škole prvním principálem, než jej na dalších třicet let nahradil František Gerlich. Až do třetího tisíciletí zdivo staré školy absorbovalo hlasy dětí jak Šenova, tak obcí sousedních a bez nadsázky lze říct, že je nejstarší školní budovou Šenova. Oznámení na Úřední desce odhaluje realitu dnešních dnů. Ač není jasné, jaké důvody vedly zastupitelstvo k prodeji, můžeme se domnívat, že peníze jsou tou příčinou, ať už ty jež chybějí na opravy a provoz budovy, či ty, které v městském rozpočtu scházejí a jichž by prodej budovy mohl zaopatřit. Co však prodej splnit nemůže, jsou mé sny, které se nyní rozplynuly. Poznání budoucího místa pro kulturní život Šenova, by napomohlo rozptýlit tmu probuzení. Budoucnost je však obestřena tajemstvím, a uvážím li, že dětí v posledních letech přece jen přibývá, prostory v budově mateřské školky, až doposud volné, nebude možné asi déle užívat. Knihovna, muzeum a výstavní síň buďto najdou prostory nové (viz můj sen, a troufám si říct, že nejen můj), nebo bude nutné náhradní nově vybudovat. Ze snu do reality mne probudilo oznámení na Úřední desce. O nových prostorách jsem doposud nic nezaslechnul (doufám jen, že to neznamená rezignaci na kulturu jako takovou vůbec), zbývá tudíž konstatovat: nedojde li k zastavení demografického vývoje ve prospěch školky a Stará škola bude prodaná, není alternativa pro pokračování slibně se rozvíjejícího kulturního života v Šenově. Měl li by se svatý Antonín stěhovat po čtvrté, aniž bude pro Šenov vytčen nový kulturní bod, prodej Staré školy nepovažuji za vhodný. Historický prostor může být prodejem Staré školy nezvratně narušen. Nikterak si netroufám fundovaně radit, "na co město má, a no co ne", avšak lidsky soudím, že bychom se jedné z mála historických budov, jež v Šenově ještě zůstaly, zbavovat neměli, není li to nevyhnutelně nutné, o čemž mne dosud nikdo nepřesvědčil. Na závěr pár snímků školy, jak byly v průběhu času pořízeny až do dnešního dne.
Pan Ladislav Kiška, autor publikace - Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku, do Staré školy chodíval také. Odešel do (dnešní už) ciziny, na Šenov však nezapomněl, tak jako ptáci, kteří pudem vrací se tam, kde nepřízeň počasí mohou očekávat, ale také radost ze zachování poznaného. Slova Marka Aurelia nezní všem stejně, změny se dějí bez přestání, ale ne každému přinášejí uspokojení.
Sojky na dubu a kosi na vinné révě jsou pro mne symboly podzimu. Už měsíc pozoruji sojky, kterak češou úrodu žaludů na jednom dubu. Soudě podle frekvence jejich příletů a odletů, nadcházející zima bude dlouhá. Proč by jinak sojky shromažďovaly tolik plodů dubu, neočekávaly li by zimou těžkosti? Kosi, sběrem hroznů o zimě nic nenaznačují, avšak letos jich na révě hodovalo větší množství než jiných roků. Pryč jsou dny, kdy mladí kosi posedávali ve větvoví stromů a keřů zahrady. Nyní češou révu u pergoly desítky kosů, nic nedbajíce Mackových hrozeb. Už mají krutou zkušenost a nedají se tak snadno mlsným kocourem překvapit. Sladkokyselé lákadlo je neodolatelně přitahuje. Sojky, u nichž mne letos zaujala jejich houževnatost při shromažďování zásob na zimu, myslí více než kosi na zadní vrátka. Z jejich chování usuzuji na obtížnou zimu. V loňském roce měl dub mnohem více žaludů než má letos, přesto vloni sojky nebyly ve sběru tak houževnaté, jak lze pozorovat nyní. Každých pět minut se ve větvích dubu zachvívá listí, v němž sojka probírá žaludy, a hodící se k uskladnění několik vkládá do jícnu, zatím co s posledním v zobáku odlétá kamsi za humna, kde si je schová. Nad dubem přelétnul s písknutím sokol a spěchal západním směrem. Zima však ještě zdaleka není za dveřmi. Rehkové zahradní ještě stále hopsají okolo a špačci též nemají dosud sbaleno. Co však není dnes, může nastat velmi brzy, ptáci odletí a my tu zůstaneme v očekávání zimy sami. Brzy však od severu přitáhnou černí filozofové -havrani. Kalina letos přichystala brkoslavům tradiční hostinu červených kuliček. Jsou ptáčkové, jimž není zdejší zima na obtíž, a ti nás neopustí. Například kos v černém fraku si ze zimy dělá pramalé starosti, neb ví, že jej, až přijdou mrazy a sníh, v bryndě nenecháme. Nechci sýčkovat předčasně, ale už je čas poopravit krmítka, aby nás zima nezaskočila, když budou za oknem čekat naši pomoc staří známí. To, že dnes chvíli svitla naděje na slunečný podzim, není důvodem k většímu optimizmu, neb předpovědi počasí se kloní spíš k plačtivější povětrnostní variantě. Prozatím mají ptáci ještě hody.
Jsouce gapným, ne-opěšalým, a protože ocomputeralý v této chvíli také nejsem, vykročil jsem minulosti směle vstříc, bych něco "welkého" napsal. Podnět k takovému kroku nedal František Čelakovský (ačkoliv jeho příkladná věta výzvou je též), nýbrž zvěsti o popření existence něčeho, co dosud bylo ne zpochybněným vědomím mé generace. Přijal jsem obě výzvy a pokusil se shromáždit důkazy proti takovým zvěstem. Z důvodu trvale vzdalující se minulosti, jak jsem psal už výše, nebylo snadné důkazy opatřit. Jedná se totiž o hrobku rodu Skrbenských z Hříště, jejíž existence v kryptě kostela Prozřetelnosti Boží v Šenově byla zpochybněna a jíž minulost už je hodně vzdálená.
První obtíže nastaly při hledání fotografie, na níž by bylo patrné okénko do podpalubí chrámové lodi, jež dříve bývalo větracím otvorem krypty (toto bylo při opravě kostela v roce 1986 zazděné). V množství fotografií chrámu, není takových ze strany fary ke kříži Svaté Misie, kde se dříve okénko nacházelo. Jednu takovou fotografii jsem pořídil roku 1980, leč ve snaze zachytit především věže, sokl s okénkem se do záběru tehdy nevešel. Snímek, který je dostatečně stár, aby byl otvor na něm zachycen, pochází ze sbírek Státního archivu ve Frýdku Místku (fond-fotografie, inv.č.F083/002 Boháč Ervín 1956). Fotografie však je tak malého rozlišení, že pouze oko znalého mohlo okénko objevit. Přítel Milan, jenž se na místo upamatoval, dokázal jej na fotografii rozpoznat. Okénko samo o sobě kryptu nedokazuje, ačkoliv potvrzuje přítomnost sklepu pod chrámem. Krom tvrzení pamětníků, kteří samozřejmě o hrobce ví z vyprávění, bylo třeba získat ještě další doklad její existence. Tím mohl být zápis o posledním otevření hrobky v roce 1935 ve farní kronice. Hrobku zmiňuje jak Milan Pastrňák, tak ředitelka Muzea Šenova, Simona Slavíková, v "Průvodci naučnou stezkou města Šenova", vydaném v roce 2006. V kronice je popis toho, co při posledním otevření hrobky v roce 1935 viděl Fr. Kubina, jenž do krypty tehdy sestoupil. Ve Státním archivu Frýdku Místku (fond - Farní úřad Šenov 1698-1951) jsem naleznul důkaz o tom, že do "sklepu" kostela se pohřbívalo minimálně do roku 1780. Tam z pomocného listu matriky zemřelých vyplývá, že do krypty kostela Prozřetelnosti Boží bylo uložené tělo Oty Amadea Skrbenského, který zemřel 29. listopadu 1780. Píše se tam, cituji: "Sepultus in Crypta die †. December" (pohřben do krypty kostela prosincového dne). Domnívám se, že to, co zde uvádím, dostatečně potvrzuje existenci hrobky Skrbenských, svobodných pánů z Hříště a na Šenově v chrámu Prozřetelnosti Boží, jehož stavitel, Karel František, ač první toho rodu katolického vyznání, měl takou úctu k svým předkům jinověrcům, že neporušil jich věčný klid a zachoval kryptu i v jím budovaném novém chrámu. Byl tolerantním už před Tolerančním patentem Josefa II. V roce 1783 taktéž patentem císaře bylo pohřbívání v kostelech zakázáno. Byl li zákaz respektován i v Šenově je otázkou. Pokud ano, pak posledním baronem Skrbenským, pohřbeným v kostele Prozřetelnosti Boží, byl Otto Amadeus. Pak li, že ne, může být v kryptě pohřben ještě Jan Karel, o němž nevíme, kde po smrti spočinul, na rozdíl od syna jeho Antonína, jehož místo posledního odpočinku už známé je. Hrobka v kostele Prozřetelnosti Boží možná skrývá odpověď na otázku, kde dříve stál kostel sv. Mikuláše, o čemž nejsem přesvědčený pouze já. Výzvy mnohdy vedou ke krokům, k nimž bychom se jinak neodhodlali. Výzva Čelakovského vyzněla naprázdno, však ta, k oprášení vzpomínek nezůstala oslyšena. Genius loci chrámu existuje dál. Další informace o kostele naleznete zde.
Jako v obležení se dnes ocitla v Šenově dvě místa spojená historií. Jedna jí přímo dýchá, pro druhou dýchají její dnešní správci. Mluvím v prvním případě o kostele Prozřetelnosti Boží a v druhém o Muzeu Šenova. Obě jmenované stavby se ocitly v obležení zvídavých přátel historie Šenova a dnes otevřely dveře všem, kteří projevili zájem, bylo jich požehnaně. Ani kanón postavený před muzeem nezabránil proudění davů. Nebylo snadné dostat se do ohniska dění, nebyl li člověk v čele proudu, což se mi dnes ani v jednom případě nepodařilo být. V deset hodin dopoledne proběhla v muzeu vernisáž výstavy k desetiletí trvání této naší významné instituce, jakož výročí povýšení Šenova na město. Desetiletí dění na půdě muzea i obce je prezentované fotografiemi, dokumenty, obrazy. Jako už mnohokrát, i nyní tanečníci školy Palas předvedli své umění, žel ne všichni měli to štěstí být při tom na dohled, obléhajících bylo tentokrát opravdu mnoho. Tak hodně, že my vzadu mohli pouze slyšet, jak jsou nejlepší spolupracovníci muzea vyzdvihováni, ne však zas tolik, aby jich bylo možné zahlédnout i ze zadních řad. Později je však bylo možné potkat na sále. Odlišovali se od jiných, kyticí květů v rukou, s nimiž si někteří nevěděli rady. Jméno Honzy Šebesty zaznělo, aniž bych jej mohl spatřit, jeho dílo však lze vidět ve stálé expozici muzea. Honza postavil zbrusu nový Šenovský zámek a věřte mi, je jako "živý" (zámek).
Krom místních vzpomínek na uplynulé desetiletí, jsou na výstavě k vidění obrazy krajiny Šenova z dílny skupiny Kvaš, některá jich díla jsou prodejná. Po "vyplenění" muzea, vydala se "šenovská horda" dál. Ve dvě hodiny odpolední se před jejím zástupem otevřely dveře, do té chvíle zavřené a do jistého času zazděné. Panská oratoř kostela Prozřetelnosti Boží byla zpřístupněna veřejnosti. Zájem však byl opět tak veliký, že jsme mnozí stáli na schodišti, když magistr Jaromír Polášek z Beskydského muzea už seznamoval přítomné s historií oratoře a kostela. Ale stání na schodišti nemuselo být méněhodnotným s vědomím, že stojím na stejných dřevěných schodech, po nichž chodili kdys Otto Amadeus Skrbenský z Hříště s manželkou, roz. Antonií Ludovítou hraběnkou Podstatskou z Prusínovic, pro níž údajně byly schody na oratoř zbudovány. My dnes stoupajíce vzhůru po schodišti žádnou pýchu necítili. Leda na zástupce katolické církve, a faráře Petra Okapala zvlášť, jimž vděčíme za možnost nahlédnout v místa, sloužící toliko panstvu kdys k pohledu shůry. Točitým strmým schodištěm kolem presbytáře se pak návštěvník mohl vrátit do lavic před oltářem, tam kde zas jeho místo je. Sounáležitost s Šenovem a jeho historií byla dnes potvrzena na dvou místech a ty se bezesporu staly zlatým hřebem jubilejního Šenovského jarmarku roku 2008. Mohli jsme při tom potkávat lidi spojené s Šenovem velmi pevnými svazky, v prvé řadě ředitelku Simonu Slavíkovou. Jí třeba poděkovat za všechnu práci, jíž během deseti let existence muzea vykonala. Dnešní obležení muzea a kostela bylo poděkováním nejupřímnějším. Celému letopiseckému aktivu, v čele s jeho předsedou, Milanem Pašíkem, patří dík za desetiletí obětavé práce na úkor svého času.
Nebylo možné přehlédnout mnohé zastupitele města, jak ty dnešní, tak i minulé. Všech si vážím a desetiletí trvání města je poznamenáno převážně pozitivním konáním v prospěch občanů Šenova. První po-list. starosta Karel Houdek byl u zrodu jak muzea, tak města nejblíže, ani dnes při vernisáži výstavy desetiletí nemohl chybět. Nescházel žádný po-listopadový starosta a poslední. . . před, byl také viděn. Některý z nich během desetiletí ční více, jiný méně, ale při dnešním jarmarku mne žádné pořadí, ani podle velikosti nenapadá. Ulice plné stánků, kolotoče, hudba a sluníčko svedlo mnohé k procházce v tento výjimečný den. Každý z nás může vzpomenout, kolik dobrého či naopak špatného se za tu dobu v obci událo. Výstava v muzeu nabízí k připomenutí nejdůležitějších událostí obsáhlý materiál. Já nabízím k připomenutí dnešního dne několik pohledů ze zadní řady.
Jarmark 2008 pokračuje
Na silnici pod korunami stromů hopsala tři ptačí mláďata. Zajímala se o barevné umělohmotné sáčky na krajnici, v nichž hnedle tušila cos zajímavého do zobáku. Sic při tom trochu nerozvážně hazardovala před koly projíždějících automobilů, leč zřejmě už zkušeně (před blížícími se vozidly dokázala vždy včas uniknout na stromy) prozkoumávala barevné předměty ležící u krajnice vozovky. Zprvu mne napadlo, že by tito ptáci mohli být ořešníky. Ty jsem viděl pouze jednou, bylo to však poblíž Bruntálu, tady v Šenově nikoliv. Teprve když se jedno ptáče přiblížilo, rozpoznal jsem v něm drozda. Jeho mladistvý vzhled mne trochu zmátl. Fotoaparát jsem měl po ruce, nebyl mi však moc platným pomocníkem, drozdě nedůvěřovalo člověku a jakmile zjistilo, že mu ze sáčku nekyne žádný užitek, zase se rychle vzdálilo, také kvůli blížícím se po silnici vozidlům. Doma při prohlížení snímků, začínám pochybovat o trvanlivosti digitálních fotoaparátů a uvažuji jak dlouho může takový aparát být schopen pořizovat byť jen trochu slušné fotografie. Ten můj má svůj zenit už zřejmě za sebou. Nechci tím nijak omlouvat své fotografické ne-umětelství, ale poslední dobou se mi ani pomocí stativu nedaří pořizovat dostatečně ostré snímky, byť i statických objektů. Představa tak krátké životnosti foto-přístroje mne naplňuje smutkem, a raději z špatných výsledků dál podezřívám pouze sebe. Vinou nemožnosti dokumentovat mé setkání s drozdy, jal jsem se vyhledávat nějaké snímky brávníků pomocí Internetu. Než jsem se dostal na stránky s největší sbírkou kvalitních snímků fauny i flóry (jako vždy to bylo "U Hlásků", jen pro tentokrát místo Josefa, je autorem snímků brávníka, Hlásek Rudolf), zavedl mne vyhledávač dílem náhody tam, kde se o brávníkovi také píše. Začetl jsem se do vyprávění o lese, ptácích a přírodě lidmi dotčené méně než v městě. Článek mne zaujal tak, že jsem na týchž stránkách vyhledal další příspěvky stejného autora.
Všechny byly k přírodě obdobně laskavé a pozitivní. Zvědavost mne vedla na stránky osobní, autora zajímavých článků. Ty však už stejně laděny nebyly. Mnohé texty byly protikladem myšlenek publikovaných na stránkách pozitivních. Vedle oprávněných kritických pohledů na bolesti dnešního světa, ukřivděnost, xenofobii a též antisemitismus jsem našel tam, kde bych očekával mysl podobnou té pozitivní v článcích jinde prezentovaných. Připadlo mi to podivné, jako den doktora Jekylla a noc pana Hyda (Robert L. Stevenson -Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, 1886). Články doktora Jekylla mne už nemohou zaujmout, Mr. Hyde svým stínem překryl pozitivní text. Škoda jednoho adepta mých oblíbených rss kanálů. U brávníka, jehož jsem pozoroval na silnici, nelze kvalitu snímku ospravedlnit jinak, než vadou fotoaparátu. Tomu ale neodpovídá snímek drozda jiného, pořízený při návštěvě milé Jarmily v Raškovicích. Ani ten sice nijak nevybočuje z řady průměrných, ale je z něj alespoň patrné, o jakého drozda jde.
Drozdi jsou vítanými zpěváky jara zvláště tam, kde chybí tlukot slavíků. Je pozitivním jevem, že brávníci jsou mezi místními drozdy též zastoupeni. Stejně pozitivně nemohu hodnotit zvyšující se zde výskyt straky obecné, která nemá dobrou pověst u myslivců. Co vede k zvětšené populaci ptáků v zahradách dříve nevídaných, je mi trochu záhadou. Říká se, že straky mohou být velkým ohrožením zpěvných ptáků, ale tvrzení není plně průkazné. Když před pár dny z hnízda na smrku vylétly čtyři mláďata, bylo jich spolu s rodiči najednou na střeše plná televizní anténa. Co může stračí invaze do zahrad znamenat pro populaci ostatních ptáků, netuším. Straky jsou však krásnými ptáky, přes hlasové projevy, vzdálené zpěvu drozdů na hony. Pozitivním by bylo, kdyby řeči o špatných móresech straky a mých mizerných schopnostech fotografa, ukázaly se být pomluvou. Zatímco první se pomluvou ukázat může, nebo alespoň ne celou pravdou, to druhé naštěstí nikdo zkoumat nemusí.
