Josef Šinovsky, *14.7.1902 †12.2.1973 Šenovský rodák

obrázek-Jozef Šinovsky

Josef Bilan jménem a Šinovsky pseudonymem, je jedním z mála spisovatelů, kteří psali o Šenovu. Jeho svědectví o době minulé je důkazem toho, že Šenov byl místem zkoušeným, tak jako i jiné obce oněch časů, kdy lidé pracovali, radovali se, trpěli a umírali, přesto rodnou ves milovali. Josef Šinovský byl významným činitelem komunistické strany, ze které byl nakonec pro oportunismus vyloučen. Jistě neměl život lehký, ale v té době jej mnozí měli ještě těžší, nezřídka o něj i přišli. Nepřísluší mi posuzovat politickou situaci tehdejší doby, ani bych to nesvedl. Soustředím se na Josefa Šinovského, spisovatele z naší vesnice vzešlého, který o ní též s láskou psal. Což není málo, neboť není takových literátů, kteří by o Šenově psali. Výjimkou je pan učitel Hanuš Lankočí, který svou knihou "Obec a panství Šenov", dokázal vesnici skvěle popularizovat, ač sám možná šenovským rodákem ani nebyl. A také pan Ladislav Kiška, "fanatický a upřímný Šenovjak", jak o sobě sám prohlašuje v knize, "Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku". Ten navazuje na učitele Lankočího a mimo obsáhlý popis, je kniha i jeho vyznáním lásky k rodné vsi. Knihy Josefa Šinovského často promlouvají prostým jazykem Šenovských lidí a popisují život minulého století, který si už mnohdy nedokážeme ani představit.

obrázek-rodný dům

Josef Bilan se narodil 14.7.1902 v Šenově, č.p. 149. V archivu města Ostravy, odkud jsem čerpal informace, je množství materiálů, ať už rukopisů knih, či fotografií ap., tohoto "šunovjoka". Všechny materiály po smrti spisovatelově zde uložila jeho manželka. Archívní materiál pak zpracovala Kateřina Válová, studentka Olomoucké Filosofické fakulty, zřejmě v rámci své diplomové práce. Díky ní, je tato pozůstalost přehledně popsána v archivní pomůcce. Tak jsem mohl přijít k fotografii rodného domu Josefa Bilana, nebo k dobovým pohlednicím Viléma Wünsche, který byl ilustrátorem Šinovského knih. Aby nedošlo k omylu, Šinovsky opravdu psal své jméno bez čárky nad ypsilon a Jozef s zet místo es. Tak tomu bylo i v titulech prvních knih. Teprve později se objevuje jméno Josef Bilan Šinovský. Na začátku roku 1953 píše ve svém životopise Josef Šinovsky toto:

"Můj otec pracoval 40 let v hornictví a dnes mu je 84 roky. Nikdy nepil alkoholických nápojů a nekouřil. vlastníme rodinný domek a 2 ha půdy, kterou zdědil otec po dědovi a nyní opět já. Vyrůstal jsem s dalšími 3 sourozenci na tomto malém venkovském hospodářství, primitivně vedeném, které dávalo málo výtěžku při mnoho práce.Od 5 let pásal jsem 2 krávy a chodil nepravidelně do školy. Moje vzdělání je pouze 5 ti třídní obecná škola. Celá rodina žila mimo veřejné dění a také otec neznal politické problémy. Žilo se v patriarchálním duchu při nábožensky zabarvené výchově."

V roce 1916 bylo Josefovi 15 let a nastoupil práci ve Vítkovických železárnách. Po čtyřech létech byl z práce propuštěn a další našel na Pokroku, což byla šachta v Petřvaldě. Sedmiletá práce v "havirni" mu poskytla množství témat k literárnímu zpracování, čehož později vrchovatě při psaní užíval. Po sedmi létech v šachtě, vrátil se zpět do železáren. Jak sám říká ve svém životopise, "mé přání vyučit se kovodělnému řemeslu nebylo splněno". V té době už byl ženatý (25.10.1925) a měl čtyři děti s manželkou Boženou, roz. Nowickou. Ta byla rodačkou z Václavovic. Průmyslová krize jej zbavila práce v letech 1931 - 1935. Tehdy se probíjel s rodinou velmi těžce životem a začal psát pod pseudonymem Šinovsky reportáže a povídky do Rudého práva, Tvorby ap. Dobu okupace prožil v Šenově, kde jak píše: "V důsledku rozdělení obce na část zabranou a Protektorát žil jsem celkem v klidu mezi všemi spoluobčany i dřívějšími politickými odpůrci". Během války pomohl mnoha lidem přejít hranici, byl ve spojení s Jóžou Vochalou a pracoval v ilegální skupině Slezský odboj. Po válce byl vytvořen Zemský národní výbor - expositura Ostrava, jíž se stal Josef Bilan předsedou. Po roce jeho předsednictví skončilo slovy J. Bilana:

"Po pozdějším narůstání úkolů správních a veřejných bylo nutno postavit do čela tohoto sboru člověka s lepší studijní průpravou a proto asi, po jednom roce převzal řízení ZNV, expos. v Ostravě s.Ing. Chamrád."

Později byl Josef Bilan pověřen řízením ostravského nakladatelství Úder, ve kterém pak vyšly i některé jeho knihy. Od roku 1951 byl zaměstnancem KNV osvětového referátu. Rok 1970 byl spolu se svou dcerou vyloučen z KSČ pro oportunismus (encyklopedie říká o jeho oportunismu toto: "v totalitní komunistické teorii děl. hnutí je termín oportunismus používán pro politický směr, který svádí děl. hnutí na cestu třídní spolupráce s buržoazií. Tzv. pravicový oportunismus tvoří soubor reformistických teorií a jim odpovídajících taktických stanovisek, jejichž základem je podléhání živelnosti, idea "transformace" kap. v socialismus, zřeknutí se revoluce a diktatury proletariátu. "). Tolik ve zkratce životopis Josefa Bilana Šinovského.

 
V.Wünsche- zima na Inzuli

Rád bych citoval Šinovského slova z Novoročenky r. 1949, která byla vyznáním lásky k Šenovu a již doplnil svým obrázkem, kdo jiný než Vilém Wünsche. Jmenovala se -Rodná:

"Naše ty rodná dědino, dětskýma očima viděná, zůstalas naše, třeba jsi věkem zažila více zla než dobra a úklady těžké prošly kol tvých prahů. Jsi to ty, viděna rovno ve tvář všemu životu, jenž běžel, nezastavil se a nezastaví se naší přítomností.

- Odešli staříčkové i stařenky hledat nová pokolení svých rodů, odešli z poslední své zorané brázdy, od posledního pokosu posečených luk, z posledního valku okopaných brambor, odešli poslední cestou do kostela poříkat poslední otčenáš. Odešel i starý náš pan řídicí Jančar, který nás vodíval na kostelní mši v den narození jeho veličenstva Františka Josefa — rakousko-uherského, ale který nás také naučil číst české knížky Raisovy, Jiráskovy. Havlíčkovy a jiné. Odešli všichni. Jen ty. rodná dědino, jsi zůstala."

Josef Šinovský napsal mnoho reportáží a povídek pro různá periodika (U-blok, Tvorba, Dělnický deník, Havíř, Rudé právo), býval též hostem Ostravského rozhlasu. Mnohé jeho texty nesou stopy doby dělnického hnutí, ale knihy, které napsal před válkou jsou zajímavým důkazem života ve zdejším kraji, třebaže jsou obrazy minulosti již zaváté časem a jistě by se leckterý pousmál nad jejich četbou. Vyhledal jsem knihy Josefa Šinovského a ponořil se do četby, abych se něco dověděl o minulosti svého kraje a pochopil dobu, ve které on i jeho vrstevníci žili. Pozdějšími texty, např. "Cestou jistoty" z roku 1965, ostravského nakladatelství Profil, nebylo lehké se prokousat, protože knihy o dělnickém revolučním hnutí na Ostravsku už dávno nejsou bestsellerem.

 
obrázek- obálka

Zpočátku nese Šinovského literární tvorba stopy vlivu Óndry Łysohorského, který v tehdejší době prosazoval pravidla lašského jazyka. I první kniha Josefa Šinovského, Černé oranisko, je psána lašským jazykem.

"Černe oranisko je tyn naš kraj. Brozda vedleva brozdy kładzyno, z jedneho kvadru ryto, každo inačo.
v sniňu budzyňo śe, ve velkym vesnu rozvijaňo pupyňcuv na strumu života, beru z pod roztrhanej kuźně světa zarzyzavyny płuh, kěry hev tatove něchali cudzym kovolum na spravku. Nědočkoł by śe synek łaskavej a přotelskej ruky, aby płuh 'opraviła, kěj bez oraňo něurośně zyrnko chlebove.
Něch tam je naš płuh starodavni, vedleva velkych a śiłnych traktoruv mały, jako by yn hrubu ruku otesany, přeca jej beru a rez ćepłu dłańu s radlice śćirum, nośniky do ruk rychtuju, zotku załožim a jedu.
Jedu do role nězorane, do role zarosnutej vrotyčku a trovami, ale do role se zymiu černu, urodnu, čekajucu na vesno. Yn małej iskerky je třeba, aby zymia ćepła a urodnośći dostała- Bo bez roboty 'a chcyńo ani zyrnko něurosně."

ilustrace-V.Wünsche

Útlá knížka Černé oranisko je prvotinou Josefa Šinovského. Byla vytištěna roku 1940, v době okupace. Je uváděna jako Slezské povídky v nářečí lašském. Ilustroval akad. malíř V.Wünsche. Vytiskl graf. závod Melantrich a. s. v Mor. Ostravě nákladem autora. A ještě jeden úryvek z knihy, která není jen oslavou země dědinské, ale i města minulého století:

Ostrava! Metropol vřyňo života, dobroći, nojvyššej hernośći. Město hudźby, taňcu, hojnośći a tež město roboty, mozułuv, bołeśći, bidy a překlinaňo. Ćiśice razy město, z kěreho śe ućiko, ale ku kěrymu śe zaś navroco. město palacuv se salonami, hotelami, obchodami. Rezydence bank, vil, teatruv. Město světla a reklamy. město světelnych ulic i ćepłych kwartyruv rodźinam. Ale tež město stracynych kutuv, ćmavych uliček, šteluňkuv v kviće a dźur s pelechami. Město inžyniruv, staviteli, munteruv, řemesylnikuv, robotnikuv. A tež město darybokuv a chacharuv. Město roboty.

Když jsem poprvé uchopil knihu do rukou, (což nebylo vůbec snadné, protože tuto knihu má ve svém inventáři jen několik knihoven v republice a její exempláře je možné dostat pouze k nahlédnutí) neubránil jsem se pocitu, jakoby na mne dýchnul počátek minulého století, které nebylo z dnešního pohledu vůbec fádním obdobím. On život samotný postrádá fádnosti všeobecně. V této první knize se snaží Šinovský věrně popsat život na Ostravsku a v podhůří Beskyd tak, jak jej sám zažíval. Když knihu napsal, bylo mu 38 let, což je věk, kdy už člověk nemívá zkreslený pohled na život. Čtení textů psaných lašským jazykem podle Óndry Lysohorského může být problematickým, ale rodilým Ostravákům to nenadělá větších potíží.

 
obrázek -ilustrace V.Wünsche

Další kniha, v níž Šinovský oslavuje prostý život lidí našeho kraje, a která nejvíce přibližuje naší ves, nese název "Země vypravuje". Byla vydaná roku1941, a já považuji tuto knihu za nejlepší, co Josef Šinovský napsal, třebaže si uvědomuji svou podjatost, když Šenovák hodnotí jiného Šenováka.

"VYZNÁNÍ
Jen země je věčně žijící, země, přijímající stálé umírání, ale věčně vracející světlo životu. Ta země věčně černěhnědých hrud, z nichž všechno žije. Jen čas rozděluje chvíle růstu a dozrávání, chvíle žití a umírání. Na počátku této knížky je zrno, krůpěj práce na mozolnaté dlani. Malá krůpěj jako potní kapka na čele rozsévače. A ono zrnko se vrací tam, odkud vzešlo; ustele si místo pod hroudou, pohnojené vlastním stéblem, aby opět vzklíčilo věčně žijící pravdou pro nový čas. Však rolník už pooral prázdnou zem brázdami budících se dnů jara a pohnojil hroudu mozoly odešlých chvil, aby v šumnotě vzešlo zrno a v zlatý klas vyrostlo pod sluneční oblohou. Za vlažných probuzení napojí se zrnko z číše ranní rosy a omámené slunečním teplem bude růst v mnohozrný klas. Jen blaňání ranních, poledních a večerních kostelních zvonků, navzájem dědinami se svolávajících, odříkává růženec dnů jednoho roku, nežli zavoní krajíc chleba na stole v jizbě. Kolik těch probuzení se v nové červánky projde a kolik těch zastavení u křížů roboty bývá, než matka země uhostí nás pecenkem chleba, aby utišila věčně žíznící i věčně o sousto prosící čas. A každé ráno dne ukrojí každému krajíček z hojné úrody."

obrázek -ilustrace V.Wünsche

Slova o Šenově a lidech zde žijících doplňují krásné kresby Viléma Wünsche, které jsou též nádhernou výpovědí dávných časů. Po jejich nakreslení skončil malíř v koncentračním táboře a obrázky z lágru jsou s těmi v knize nesrovnatelné.
Jako ten, který se pokoušel zmapovat historii Šenova, neunikla mi v knize povídka, "Po dávno zarostlých chodníčcích". V té Šinovský popisuje snovou procházku Karla Dětřicha Skrbenského, pána na Šenově v létech 1664 až 1692. Snad byl Karel Dětřich nedobrým pánem svých poddaných, možná ne, kdož ví? A Šinovský mu literárně pouze křivdí, pletouc se dokonce v hraběnce Podstatské z Prusinovic, kterou přisuzuje Karlovi za manželku. Na jeho obhajobu musím říct, že správné zařazení hraběnky dělalo potíže i pozdějším badatelům, než byla konečně přiřčena Ottovi, synu Karla Františka. Ten byl zase potomkem Karla Dětřicha. Právě Otta s hraběnkou byli těmi, kteří neměli zrovna dobrou pověst u svých poddaných a jejichž minulost byla motivem přetrvávající nelásky poddaných k Skrbenským, pánům na Šenově. Ale myslím, že Karel Dětřich, Šinovskému jeho omyl již odpustil. I přes tuto nepřesnost v šenovské historii, je povídka slohově skvělá.

obrázek -ilustrace V.Wünsche

"A světlo luny pluje zleva napravo, zachycuje se a tratí v chrámových zákoutích. Při rozechvění půlnočního hlasu zvonu ustrne mrtvý svit nebeské báně až dole u obrysu bočního oltáře na plastice v kámen vytesaného obrazu. Zde zvěčnělého, přes staletí, dívá se postava svobodného pana Karla Detřicha, potomka starého rodu Skrbenských, majitele panství krásnodvorského a nejvyššího přísedícího zemského práva těšínského. Přes staletí tlí zde ve sklepení chrámu tělo velkomožného pána a ani světlo měsíční už tam nezasvitne. Jen zde, na jeho obraz, v kámen vytesaný, může se podívat. Svítí paprsky měsíční půlnoci na kamennou tvář urozenému pánu a třpyt světla stéká po bohatě vyšitém rouchu. Tvář, lepě oteklá do kulata, s vyvýšeným čelem, dívá se zpod paruky očima mrtvě přísnýma. Masité rty 'bezvousé zkamenělé tváře nehnou se v ničem, ani nezívnou stoletým spánkem. Ruka, blahobytně rozložena na bříšku, oblečeném v panský kabátec, a druhá, tratící se někde vzadu, dosvědčuje hojnost statku pozemských. Tak zde dřímá v kameni zvěčnělá postava pana širokého panství a hojného dárce kostelních potřeb. Své místo pod klenbou chrámové lodi vykoupil si svým bohatstvím od sedmnáctého století."

 

Mohu říct, že jsem tuto knihu četl rád, třebaže nebyla první tohoto autora, která se mi dostala do rukou.

obrázek -ilustrace V.Wünsche

Tou první, jež mi přiblížila dílo šenovského rodáka, byla kniha "Havířská země". Je jedinou Šinovského knihou, ve fondu knihovny v jeho rodné vsi. Proto byla první, kterou jsem přečetl. Je to dobrá kniha, ve které lze nalézt mnoho dobových obrazů života ostravských lidiček. I přes revoluční zakončení je také tato knížka dobrým popisem času formanů, hloubení prvních jam v krajině doposud plně zemědělské, rozvíjejícího a vše pohlcujícího se průmyslu. Byla vydána roku 1957.

obrázek -ilustrace V.Wünsche

Byla neděle a šumné léto. Dobře se šlo starými cestami; ale mnohý chodníček jím dávno trávou zarostl. Před šenovským zámkem je vedla cesta s ,tisárské" kol panské zahrady; orýpané mury staré panské slávy jsou svědky časů, na něž se více ve zlém než v dobrém vzpomíná. A zase loukami vede chodník, šumnými loukami, jež jsou ohraničeny bílými alejemi bříz na polních cestách. Všude na loukách kvetly bílé sirotky a růžové řeřichy, jako by se veliké slzy radosti i krve rozlily z nádrže dávno odešlých let. Než oba havíři prošli Šenovem a dali se na Datyně, aby nejbližším chodníčkem byli v Blendovicích, zastavili se ještě v harendě "U Uhra" pod šenovským kostelem, kde popili piva a odpočinuli si na půl cestě.

Dobře se kniha "Havířská země" čte, už i proto, že je psána spisovnou češtinou. Dnes, po tolika letech, kdy uběhlý čas změnil šenovskou krajinu k nepoznání, se tím lépe čte o krajině ještě takřka nedotčené. Vždyť pro Šenováky zní slova jako , ". . . zastavili se ještě v harendě U Uhra pod šenovským kostelem, kde popili pivo. . . atd.", tak blízce.

 

Kniha ""Haldy na roli"" byla vydaná roku 1945 nákladem autora v komisi "Svobody" v Moravské Ostravě. Ilustroval akademický malíř Vilém Wünsche. Vytiskla knihtiskárna Hubert Lüdemann v národní správě v Českém Těšíně. Haldy na roli, na rozdíl od později přepracované knihy, vydané v roce 1957 pod změněným názvem Havířská země, je vyprávěním tentokrát ryze šenovským dialektem. Tak, jak se v Šenově mluvilo ještě před padesáti lety.

"A potym napřejmo, ani na most něobchodźi, přes vodu rovno do Kunčic a Škvirklim jakoby naproćivo švarnymu słunečku ku radvanskym lesum vandruje. Tam kaj řyka Łucyna ze ślunskej strany łukami v hłybokich břehach płyně ež kajši od beskidskich vrchuv hev u Ostravy pod starym zumkym do sesterskej Ostravice śe vlivo. Tu śe lubi chlopovi nojvěcej, smykać śe v slepych zoklukach po vyschnutych vyrvicach mezi kamyňokym, kaj orvane břehy podobaju śe othanymu kabotu. Kaj kusy zymě po proznu ležo, kaj jake bujisko trovy rozmaňte vrotyčky, vuňavych źelinek rosně, tam kaj ynym vtocy meškaju. Idźe mizgy nastřebać pylne pluca. Tu je chlopovi dobře. Na trovniku poleźeć, kośći naprośćić, oči před słunečkem přymřeć, v ružovych barvach pod čistym nebym pobyć."

ilustrace V.Wünsche

Není to zas tak dlouhá doba, aby mi už nezněla tato "šunovština" v uších. Tu jsem slýchával od starších, jako řeč mateřskou. Brebentili jsme jí coby děti bez zardění, když jsme řádili u lesa. Pak se začala vytrácet, jak se vzdálenosti zkracovaly a vzduchem rozhlasové a televizní vlnění přinášelo i zde na východ českou řeč. Moje generace ještě ne zdaleka zapomněla šunovsku řeč a občas se nějaké to slovo historické připlete do, pro nás zdánlivě, české věty. Posluchač znalý spisovného jazyka však snadno pozná, "kěry to młuvi".

 
ilustrace V.Wünsch

Těšínské úsměvy, je název knihy dvou autorů, Jana Stunavského a Josefa Šinovského. Prvně jmenovaný byl, tak jako i Šinovský, nadějí Óndry Łysohorského, v jeho snaze o zavedení lašského jazyka. Knížka je rozdělena na dvě části, z nichž ta první patří poezii Jana Stunavského, v té druhé jsou povídky Josefa Šinovského. Pro ilustraci uvádím jednu z básní Stunavského. I jeho ilustrátorem byl akademický malíř V.Wünsch.

Jan Stunavský
Život tak piše

Choć rozmaňte větry viały,
skały mrazym popukały,
přeca ešče mi zustaly
sny přežite a zpuminky,
spěvy šumne od maminky.

Chud života idźe v kołu
a my v nim su potłukani.
Roz do vrchu a roz dołu,
že čas něni na poznani.
Co će matka roz nauči
nikdy z hłavy něvyhuči.

ilustrace V.Wünsche

Pravdźe cesty nězaviroj.
s pravdu idź a s ňu umiroj.

Aji tymu złymu časym koněc budźe,
yn ho nědožiju všecy bidni ludźe.

Tyn być može světa panym,
kdo sum sobě kapitanym,
žićo łudź aj v buřku dravu
bzdurno kludźi do přystavu.

Pravdu něuduśiś, choć je zakopano.
Dycky čisto staně, jak to słunco rano.

Kdo s keliška łosky pije,
choć baj tyrpi, to rod žije.

Cudze kraje śi přechodźił,
vidźiš včile žeś śe šidźił.
V zymi, kaj śi śe narodźił,
štěśći svoje śi něvidźił.
jak vas vidźim hałdy śive,
šachty dymym zakuřyne,
jak bych zřeł tesklive
ludske hroby otevřyne.

Něni ober co chudoka niśći,
Něni mudřec co numera liči.
velky tyn, co ludu v ćmokach svići.

Kěj k dumovu losky nimoč,
słova matky śe něvšimoš.

Aji tyn, co śedźi ćicho,
dobře vi, co kaj ho picho.

Ze želaza ocel kuješ,
masyv hur rozpučiš.
Stroju vładněš, rozkazuješ.
Sobě tež poručiš!

V druhé části knihy jsou povětšinou veselé povídky Šinovského z kraje Těšínského. Spíš tedy úsměvné než přímo veselé. Každodenně život přinášel příhody tehdy, jako i dnes. Jednou úsměvné, jindy ne. Každopádně v knize Josefa Šinovského, "Těšínské úsměvy" jsou povídky opravdu úsměvné, jak můžete posoudit z úryvku povídky "Śelsky norud". Jak napovídá název, jde opět o místní nářečí.

ilustrace V.Wünsche

" Už zdaleka dźevucha voło na furmana: "Hej, hej. . ., jeja ujcu, možu śe posadźić. . , možu?" Boji śe dźevucha, aby furman něstřelił bičim po kuňach a něněchoł ju chuděru zaś pěško capkać s ćežkymi hruškami. Ale je rada, dyć je to ujec Přeček, śedlok s Dolniho Ćerlicka a una je s Horniho, tyn ju isto vezně na vuz. Už śe dźevucha usmicho, ale ujec tež smichy huni po fusach, ale spřežyni jakśi nězastavuje. Naopak, hłavu pokivuje a dalej śe kolibo na hurdavym voźe a na dźevuchu ze smichym: "No no . . , ynym śe dźevucho posadź, ynym śe posadź," a po kuňach bičim střylo.
"Jak tam idźe ujcu ku vum na vuz, kěj něchceće zastavić. Ešče śe mi hrušky vysypaju z koša."
"No ja . . ., tak ty śe chceś posadźić na vuz dźevucho?" Široko roztahuje řeč śedlok Přeček. "Posadźić, to śe možeš na cesće, tam je mista dość. Lebo vedleva cesty je měkky trovnik, tam tež śe dobře sedźi. . . To moš řeknuć hned, že chceš na vuz śe posadźić," dobiro śe dźevuchu gazda Přeček. "Tebe bych přybroł, ale ty hrušky - hrušky, dźevucho, su ćežke - jak potym něvyjedu do kopca?" roztahuje ešče věcej svoji vymłuvky. Ale dźevucha něněcho tak ujca odjechać, aby ju něpřybroł a smłuvo s Přečkym tak aji tak.
"Viće,ujcu, ynym mě svezeće a hrušky ty už podyržim sama a něchum ich na hřbeće uvozane." Vidać, že dźevucha umi śe zařundić a že nima takovo hłupo. Ynym dźevuchu furman poveze a hrušky už sama podrži, ujec ich nimuśi vezć. už śe děvucha směje, jak śe łacno s hruškami dostaně do města, už aji za opraće spřežyni přychytła, choć duma kuni nimaju, yny s krovami furmaňo a ořu, spřežyňo tež śe něboji. "Jo vun dum ućec a mě hev něchać pěško za vozym zdyblać!" Přyhrožo gazdovi. "Vy jedyn nědobry . . ." a na vuz už sama śe pumoho.
Co je robić, zastavił chłop spřežyni, ešče pumuh dźevuše na vuz hrušky podać. Ani ich na hřbetu s košim nimuśeła sama dyrźeć. Napředku v sedle vedleva ujca dźevucha sedźi a ve voźe śe hrušky v hyrkotaňu koł utřepuju v košu, až im mokre dolinky naskakuju a oprobujće ich, samy med z nich běži."

 

Tyto čtyři představené knihy Josefa Bilana Šinovského představují to nejlepší v jeho tvorbě. Následují knihy, které už sotva mohou svým obsahem někoho zaujmout tak, že by v nich hledal zábavu, či poučení. Ačkoliv, to druhé se nedá vyloučit, protože jak známo, poznání minulosti, ať už byla jakákoliv je poučné vždy. Už z toho důvodu, pokud je tato minulost nechvályhodná, aby se po jejím poznání dalo zabránit opakování. Třebaže se říká, "do stejné řeky nevstoupíš", pořád hrozí zapomnění a opakování zapomenutého.

Óndra  Łysohorsky-B.Místecký

Knihou, která už není beletristickým povídáním, je útlá brožurka s názvem, "Dílo Óndry Łysohorského - promarněná mince rodného kraje". Jak už jsem naznačil dříve, tento osamocený obroditel lašského národa, vlastním jménem dr. Ervín Goj, rodák z Frýdku Místku a vzdělaný to muž, byl se svou snahou prokázat existenci lašského národa nakonec nařčen z nacionalismu. Josef Šinovský jej v této knížce obhajuje. Nepřiklání se k Łysohorského vizi Lašského národa, ale též je proti jeho hanění. I Šinovský, zpočátku silně ovlivněn tvorbou Łysohorského, psal dle jeho vzoru. Jazyk tvořený Łysohorským, Šinovský ale záhy opustil a po Černém oranisku, které je psáno právě tímto jazykem, už dále psal pouze šenovským dialektem, nebo spisovně česky. Přesto přátelství s dr. Gojem mu stálo za to, napsat knížku obhajující přítele. Šinovský spolu s Janem Stunavským (vl. jm. Jan Lisník) byl od roku 1936 také členem volného sdružení "Lašsko perspektywa, jehož zakladatelem byl Óndra Łysohorský.

Poslední knihou je ta, kterou se mi nepodařilo získat k nahlédnutí, tak jen zopakuji, co jsem si o ní přečetl. Kniha je opět společným dílem dvou autorů, Stunavský - Šinovský. Jmenuje se "U nás na Trojici" a je románem vydaným v roce 1947.

Zbývá uzavřít přehled spisovatelovy tvorby knihami, které už nemohou dnešního čtenáře oslovit. "Cestou jistoty", je 200 stránková kniha o dělnickém hnutí na Ostravsku. Hrdinné město Leningrad je zase název 14 stránkové brožurky, která je dílem Šinovského a M. Zezuly. Josef Bilan byl též autorem několika sborníků.

 


ilustrace V.Wünsche

Zase beru do ruky knihu "Země vypravuje" a ve dvou hrstech slezské prózy jen tak listuji a čtu si "O zrnku obilném", jak se jmenuje první povídka autora, jehož kořeny vrostly hluboko do šenovské půdy. Občas člověk o nějaký kořen zakopne. Jozef Šinovsky byl strom vyrostlý z šenovské půdy, jehož kořeny v ní zůstaly. Jen tak o ně však nezakopnete. Musíte hledat hluboko, v knihovnách, archivech. Není už mnoho čtenářů, kteří by četli jeho knihy. Byl jsem možná jedním z posledních, který četl ještě dnes jeho Vyznání:

"Jen země věčně žijící, země, přijímající stálé umírání, ale věčně vracející světlo životu. Ta země věčně černěhnědých hrud, z nichž všechno žije. Jen čas rozděluje chvíle růstu a dozrávání, chvíle žití i umírání.
Na počátku této knížky je zrno, krůpěj práce na mozolnaté dlani. Malá krůpěj jako potní kapka na čele rozsévače. A ono zrnko se vrací tam, odkud vzešlo; ustele si místo pod hroudou, pohnojené vlastním stéblem, aby opět vzklíčilo věčně žijící pravdou pro nový čas.
Však rolník už pooral prázdnou zem brázdami budících se dnů jara a pohnojil hroudu mozoly odešlých chvil, aby v šumnotě vzešlo zrno a v zlatý klas vyrostlo pod sluneční oblohou. Za vlažných probuzení napojí se zrnko z číše ranní rosy a omámené slunečním teplem bude růst v mnohozrný klas. Jen blaňání ranních, poledních a večerních kostelních zvonků, navzájem dědinami se svolávajících, odříkává růženec dnů jednoho roku, nežli zavoní krajíc chleba nastole v jizbě.
Kolik těch probuzení se v nové červánky projde a kolik těch zastavení u křížů roboty bývá, než matka země uhostí nás pecenkem chleba, aby utišila věčně žíznící i věčně o sousto prosící čas.
A každé ráno dne ukrojí každému krajíček z hojné úrody žní. Rolník dostává na svou dlaň, a rodinu i čeleď podělí. Robotník nesoucí své ruce fabrikám a šachtám v předměstích, nese si v kapse kabátu svůj krajíc k černému pojedení.
Též měšťan se zastaví v hrkotu spěchajících ulic, aby bral si svůj díl. I chudý žebráček u dveří vyprosí sobě drobek, aby zahnal hlad. Jen nebýt lenivých vrabců, aby mnoho nezobali z dlaní pracujících.
Tak kolotoč dnů zpívá a věčně notuje dokola k tanci životu. A země nás volá a země nám domlouvá" postav se, člověče, na lán svého díla! Abys pracoval, abys žal, aby ses rmoutil, aby ses radoval, abys zápasil se zlem pro dobro. To nám vypravuje a přikazuje od zrození jara až do bílých šedin smutných podzimků. V tisících obrazech, v každém jiný život nechť je vyryt hroudou z pod pluhu rolníka aneb vykován perlíkem silou kováře.
Vše je zemi jedno, stůj tam, kde je tvůj díl určen tobě osudem. A tam vydrž věrně a nezrazuj sebe, ani zemi věčnou, věčně žijící!
__ __ __

Též i já na roli všeho života chci býti aspoň kláskem v obilných polích. Naslouchat každému vypravování své země a podle její řeči se zachovat. A z hojných žní též si krájím chléb a na krajíček si přidám sladkých žití dnů. Však vím, ty matko Země, že mi dáš podle zásluhy!
A tak jako mně i jiným též ukroj, kdo pracoval v lánech tvých možností."

Jozef Šinovsky 1941


 

Životopisná data Josefa Bilana - Šinovského jsem získal v Archivu města Ostravy. Tam jsou uloženy archiválie vztahující se k tomuto Šenovskému občanovi v osobních fondech. Archiv města Ostravy
Knihy, o kterých se zde zmiňuji, jsem si vypůjčil v Knihovně města Ostravy. Jedna knížka je též k vidění v knihovně Šenova.



Na začátek stránky

  napiš slovo 

Šunovjok ikonaPferda.