Pferdův blog

Pferdova stránka

      pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pondělí, 22. září 2014

O husách, vlku, koze a svatém Homobonusovi

Další kladný bod si může naše radnice přičíst za provedenou opravu fasády ZUŠ Viléma Wünscheho, spolu se záchranou sgrafit patrona školy. Sic nebyla zachována všechna sgrafita, ale výsledek je přec na pohled pěkný. Co nebylo ze sgrafit původních zachováno, byl pruh pod atikou, který představoval lidová řemesla. Snad už nebylo možné poškozený pruh řemesel opravit, proto zmizel z očí nejprv. Možná však bude některým scházet. Ovšem mohl být také vnímán jen jako ornament a mnozí si už ani nevzpomenou, kolik a jaká řemesla v tom pruhu mezi husami ještě před krátkou dobou byla. Napovím, že atributy řemesel byly umístěné mezi deseti husami. Hus bylo možná příliš, vešlo se mezi ně měně než devatero řemesel s desátou bídou. Napovím ještě dále, že patronem prvního řemesla zleva, byl sv Homobonus.
Budou mi ta řemesla i husy s klasy na budově ZUŠ Viléma Vünscheho scházet, ale možná je nahradí studenti výtvarného oboru svou pílí a talentem. Výsledky jejich tvorby naznačují, že by se některý z nich mohl stát malířem tak skvělým, jako byl nejznámější šenovan Vilém Wünsche.
Čeká nás práce s obnovou obrazu budovy ZUŠ, který léta ukazoval chátrající sgrafita. Nynější obraz budovy ZUŠ Viléma Wünscheho je mnohem lepší, ačkoliv dokonalou kopií originálu před Vilémem Wünschem, ani po něm budova není. Rčení o sytém vlku a celé koze v tomto případě pokulhává právě na celistvosti kozy.
Já jsem však novému obrazu přesto velmi rád.

ZUŠ Viléma Wünsche 2014


19:56 [Permalink

pondělí, 15. září 2014

Nová Stará škola 2014

Už tak bývá, že po úspěšném filmu se točí záhy tzv. film II., případně III, a tak dále, až do vyčerpání zájmu divákova.
Po výstavě - Skrbenští z Hříště na Šenově I, produkce připravila výstavu - Skrbenští z Hříště na Šenově II. Předčí dvojka jedničku? Přinese sukces?
Nad tím se přípravný štáb zamýšlel až do vernisáže ve Staré škole dne 17. září 2014.

Ve středu 17. září byla Stará škola znovuotevřena po rozsáhlé rekonstrukci. Proud návštěvníků počal téci cestou od kostela Prozřetelnosti Boží už půl hodiny před slavnostním otevřením, které bylo oznámeno na 16:30. Po vítacích projevech byla přestřižena páska a nová Stará škola opět otevřela náruč žákům, kteří zde první písmena psali a četli před léty, také učitelům, kteří je to učili, i nám ostatním, kteří chodili a chodí sice rozum brát do škol jiných, přesto si Starou školu zamilovali pro to, co nám poskytuje dnes, kdy školou je už toliko jménem. Dál si však své jméno zasluhuje, pořád se v ní něčemu učíme. Zde je dobré připomenout si slova Karla Havlíčka:

Kdo se stále pilně učí,
bude vlasti chlouba.
Kdo si myslí, že dost umí,
začíná být - trouba.

Když v roce 1855 nechal školu stavět Anton Skrbenský, asi netušil, že ji téměř po 150 letech budeme rekonstruovanou znovu otevírat a jaká to bude sláva. I tehdy, když v roce 1856 školu posvětil páter Monczka, bylo jistě kolem školy shromážděno nemálo lidí, včetně Antona Skrbenského. Ve středu 17. září 2014 opět slova otce Monczky byla slyšet. Paní učitelka Alena Struminská přečetla poetické přivítání školy, které páter Antonín Monczka vložil též do útlé publikace, jenž vydal právě u příležitosti otevření nové školy v roce 1856. Paní učitelka přečetla text polsky, neboť Antonín Monczka byl polské národnosti a vyjadřoval se svým rodným jazykem, nebo též německy. Příchozí obdrželi lístky s touto básní, takže se mohl každý pokusit text přeložit. Pokusil jsem se o to také:

Píseň před posvěcením.

Vítej, vítej! sličná školo,
tebou farnost chlubí se;
Voláš pyšno - veselo;
Která z vás mi rovná se?
Díky Bohu všemocnému
že nám školu novou dal!
Dík baronu laskavému
že stavitelem se jí stal.

Krom kostela v každé obci
škola nejvzácnější dům;
Zřídlo nauky tu plyne arci,
tu mizí nectnost davům.
Cíli tomu vážnému,
kdo by pomoc nedal?
Ty blahoslav domu tému,
aby duch v něm Svatý vál.

Po posvěcení.

Posvěcená ve jménu Božím
Školo - pozdravená buď!
zde růst náš rozum může,
srdcem co nejlépe suď.
Jsi podobná zahradě,
my jsme štěpy v ní;
učitel je národu,
jako štěpař zahradní.

Škola dcerkou kostela,
cvičí mládež kým je čas;
nás také k sobě zavolá,
mlékem svým chce živit nás.
Kteří pilně posílají
dítka svá v ten svatý dóm,
víc pokladů jim dávají,
než po smrti mnohé jsou.

Díky Pánům vzdáváme,
že dnes přítomni tu jsou;
O jedno však je prosíme;
Raděj lásku dejte svou.
Nechť Bůh správci škol,
dá života mnoho let;
Sláva školy patronovi
dlouhé žití, štěstí květ.

Škola po té sloužila k vzdělání až do roku 2001. Během té doby se v ní vystřídalo bezpočet žáků i učitelů. Bylo i smutných okamžiků se školou spojených, to když zde jak do vyhnanství byl učitel zahnán (František Horečka), nebo nelidsky zavražděn (Vilém Maňovský).
Je moc dobře, že se podařilo Starou školu opravit a zachovat její vzdělávací funkci.
Při pohledu na budovu sic trochu pochybuji, zda je v pořádku můj barvocit, ale
vnitřní úpravy doznaly praktických změn, které nebývale rozšíří možnosti pořádání kulturních akcí. Ještě šenované takové kulturní zázemí nikdy neměli. O tom se ve středu mohli všichni přítomní přesvědčit.
Samozřejmě vedle prohlídky nové Staré školy, byla lákavým místem také výstavní síň v přízemí, kde čekala návštěvníky celá skvostná galerie portrétů Skrbenských z Hříště na Šenově, rodu, jenž po staletí udával Šenovu života rytmus. Vedle těchto portrétů, může návštěvník spatřit zajímavé listiny, jako například prodejní smlouvu Antona Skrbenského, nebo vysvědčení podepsané Františkem Gerlichem, ředitelem školy, který nastoupil po Františku Haladym, nebo list s erbovním rodovým vývodem dcery Jaroslava Skrbenského a Anny rozené Morkovské ze Zástřizl, Kateřiny (zvané Kaczenky - Bernard Kryštof Skrbenský - Kniha pamětí). U této Kateřiny bylo obtížné určit, kdy se vlastně narodila. Kryštof Bernard si do knihy pamětí opsal ceduličku po strýci Janu Jetřichovi. V ní je zaznamenáno narození Kaczenky takto: "v pátek před Hromnicemi dvě hodiny po půlnoci 1584." Zrovna v tom roce se nařízením císaře Rudolfa II. zavedl i ve Slezsku Gregoriánský kalendář, který nahradil předchozí Juliánský. Stalo se 12. ledna 1584. Deset dní bylo "smazáno" a kalendář po 12. lednu pokračoval 23. lednem (dost dobře nechápu, co se stalo s lidmi, kteří se narodili právě v těch deseti dnech, které se pak smazaly?). Zatím co v Juliánském kalendáři byly Hromnice 11. února, po změně kalendáře se svátek Hromnic dostal na 2. únorový den, kde je doposud. V roce 1584 bylo 2. února ve čtvrtek. Z toho vyplývá, že v pátek před Hromnicemi bylo 27. ledna, což byl tedy den, kdy se Kačenka ve dvě hodiny ráno narodila. Na popisce vedle obrázku erbů je však uveden pouze rok 1584. Je však dobré si připomenout, jak je pro lidstvo obtížné dny své počítat. Ani dnešní přetrvávající Gregoriánský kalendář není bez chyb a třeba se lidstvo opět někdy dočká nového kalendáře. Už jej však nebude zřejmě muset prosazovat císař svým majestátem, ale lidé na nové počítání dnů přistoupí hned a jednotně.
Při pohledu do tváří na portrétech si člověk uvědomí běh času. To, i jiné lze ve Staré škole prožít. Jistě se budou lidé do nové Staré školy rádi vracet. I v novém si Stará škola zachovala staré kouzlo.

Fr. Procházka - kostel s farou


V druhém patře očekávala a očekávat návštěvníky bude i ve dnech příštích, výstava obrazů malíře Františka Procházky. Jeho obrazy už byly v Šenově představeny několikrát. V nové Staré škole mají premiéru, jako téměř vše, co zde bude v budoucnu představené, bude premiérové. Dějiny Staré školy se budou dělit na období Nové školy, Staré školy a nejmladší zatím, které teprve začíná, období nové Staré školy. Kdy došlo k změně jména Nová škola na Stará škola, nevíme. Avšak přeměnu jména na nová Stará škola si budeme dobře pamatovat a snad důkazy o tom dni zachováme i generacím příštím.
Hned vedle síně s obrazy Františka Procházky, kteréžto obrazy lze také zakoupit, bylo možné spatřit kouzla s květinami. Květiny nové Staré škole slušely rovněž velice.
Vestibul školy naplnily tóny cimbálovky. Otevření nové Staré školy bylo opravdu radostné a skončilo sukcesem.

Milá nová Stará školo, přeji ti, abys byla často obléhána lidmi, kteří rádi za tebou přijdou vždy, když jim pod svou střechou připravíš něco zajímavého. Věřím, že zajímavého je kolem nás stále dost a dost, tedy tě budeme navštěvovat často a rádi.


Nová Stará škola 2014

OH 2014


Den po otevření nové Staré školy, přibyla v Šenově také nová socha. Postaral se o ní umělec Oldřich Harok. Nad pískovcovými sochami Jana a Antonína, povstala ve čtvrtek 18. září 2014 mramorová socha Prozřetelnosti Boží. Mohli jsme být svědky umělcova úsilí, kdy z kamene začal loňského jara dobývat prst, který byl ve čtvrtek vztyčen, aby už na věky připomínal existenci Prozřetelnosti Boží. Dílo Oldřicha Haroka má můj obdiv. Už dříve jsem vyslovil přání, spatřit za svého života v Šenově novou sochu, neb si myslím, že je tu soch všeobecně málo. Značka OH je už v Šenově dobře zavedená, a já jsem pře šťasten, že Prozřetelnost vybrala právě Oldřicha Haroka k realizaci svého záměru.
Snil jsem o soše na náměstí a sen se mi splnil. Jen to náměstí je jinde, než jsem v mnoha snech viděl (na Pferdově blogu jsem o sochách psal nespočetněkrát - stačí zadat heslo - socha) To mi však nijak nevadí, naopak, malé náměstíčko u kostela Prozřetelnosti Boží (jak jej pojmenoval otec Petr) sousedí s náměstíčkem u nové Staré školy, a to jsou místa pro růst soch přímo ideální.
Instalace nové sochy v Šenově, po neznámo jak dlouhé době, kdy zde byla instalovaná socha poslední (ví se jen, že sochy v kostele Prozřetelnosti Boží jsou zde od 18. století), je vpravdě okamžik historicky tak významný, že jej zaznamená nejen kronika, ale též mnohé paměti lidské, které předají svědectví o tom slavném okamžiku ústně i písemně, jako i já teď činím. Socha za ta zmnožená zaznamenání 100% stojí. Jako objekt pro malíře a fotografy má dílo velký potenciál. Prozřetelnosti se podařilo stvořit dobré dílo. Myslí a rukama Oldřicha Haroka byla Šenovu darovaná socha, která může změnit mnohé k lepšímu. Kéž tomu Prozřetelnost napomůže.
Události posledních dnů jsou pro Šenov významné. Děkuji Prozřetelnosti, že jsem jim mohl být nablízku. Potvrdilo se opět známé, že vše souvisí se vším.
Bylo mi už dříve vnuknuto, abych Oldřichu Harokovi položil několik otázek. Jistě po "spáchání" sochy, vyvstanou další, tak připomenu ty, které jsem položil umělci v roce 2009, aby se nemuseli jiní ptát na totéž, a mohli položit otázky nové.
Je moc dobře, že v Šenově zbyl prostor pro sochu. Prostor daný sochám určuje velikost tolerance obyvatelů k umění, ale bez odvahy těch, kteří sochy tvoří a realizují jejich vložení do života, by tolerance lidská nebyla mnoho platná.
Vzpomínám nyní na rozhovor s OH v roce 2009, kdy jsem se nakonec ptal:


" Co pro nás chystáte příště?"

"Těším se na jaro, až se zase chopím kamene."

"Rádi budeme vyhlížet, čím milým nás opět překvapíte. "



Přiznám se, že jsem v té chvíli nečekal překvapení tak veliké.

Mistře Oldřichu - děkuji.

Prst OH2014

foto

20:19 [Permalink

čtvrtek, 4. září 2014

Trucování

Poslední dny prázdnin přinesly mnoha překvapení a radosti. Přesto se mi nepodařilo uchovat tu bohatost konce prázdnin v Šenově tak, abych z toho mohl mít také radost já. Jak bych mohl mít radost, když jako na truc leccos zdá se, že je.
Jedenácté přikázání by také mohlo být, Nebudeš trucovat. Bůh však dobře věděl, že ani těch deset člověku nebude lehké plnit, natož jedenáct. Tedy - na truc, sice není porušením Božích přikázání, ale lidem často velmi ztrpčuje život. Trucováním se nic nezíská, jen ztratí. To nám říkala maminka, když jsme jako děti občas trucovaly. Rychle jsme se pak vraceli do - ne trucování, neb jsme moc dobře věděli, že to nikam nevede a ubližuje hlavně zase nám. Jako kluci jsme pak trucovali též, ale i mezi pány kluky platilo, že - na truc je sice zbraň na chvíli dobrá, ale po krátkém čase se obrátí proti všem. Na truc se ještě nic dobrého nepostavilo.
Bylo o posledním víkendu co fotografovat. Objektivem fotoaparátu jsem viděl mnohé krásné obrazy Šenova a života v něm. Kochal jsem se myšlenkou, jak v zimních večerech mi fotografie připomenou srpnové slunce konce prázdnin, zatím co venku bude padat sníh. Kvíčaly letos přilétly mnohem dřív než obvykle, tak možná zima letos bude opravdu tuhá. Pak i fotografie z léta můžou zahřát duši.
To by však nesmělo být něco na truc. A mně se stalo, že na truc snahám, získat co nejvíce obrázků z konce prázdnin, nemám nakonec žádné.
Karta digitálního fotoaparátu se rozhodla nevydat svůj obsah. Byl bohatý, ale veškeré oživovací pokusy selhaly a karta je dál nedobytná. Trucuje.
Nemám trucování rád. Vede jen ke ztrátám.
Přece jen kartu ještě nevyhodím, třeba jí to trucování jednou přejde. Nemůžu však čekat dlouho. Brzy si najdu za ní náhradu, byť mi s ní bylo dobře. Maminka mi říkávala - nic si nevytrucuješ. Měla pravdu.

trucovitá krta


ČRo Ostrava - Křížem krajem

17:57 [Permalink

středa, 13. srpen 2014

Strnulost Pferdova blogu?

Takřka půl roku se na Pferdově blogu nepohnula ani pavučina. Krom jednoho hlasu z Dřevohostic si však nikdo na strnulost stránek nestěžoval, což dokazuje, že stránky Pferdova blogu nevyvolávají závislost. Milí nezávislí čtenáři Pferdova blogu, příčinou mlčení blogu (jindy alespoň občas promlouvajícího) byla příprava výstavy. Výstavy dosud v Šenově nevídané, která bude zahájená tuto sobotu v panské oratoři kostela Prozřetelnosti Boží v 10. hodin. Jakáž to bude výstava?

Skrbenští z Hříště na Šenově

Skrbenští z Hříště na Šenově.


Lakonické oznámení se nyní pokusím trochu osvětlit.
Čtvrtou červnovou neděli roku 2013 zahajovali novojičínští muzejníci na zámku v Kuníně výstavu nazvanou - Lev oděný v purpuru. Od té neděle spolupráce mezi Muzeem Novojičínska a Šenovským muzeem zintenzivnila. Mimo jiné bylo Šenovu sděleno, že mezi fotografiemi v albu kardinála Lva Skrbenského jsou též takové, které potvrzují dřívější existenci galerie obrazů s portréty Skrbenských z Hříště.
Začalo pátrání po osudu této galérie.
Šťastná volba, oslovit oblastní správu Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem, kam směřovaly stopy objevené v Novém Jičíně, přinesla nečekaný výsledek - galerie Skrbenských
z Hříště se zachovala!
Zprávu nám sdělila magistra Marta Pavlíková z referátu evidence movitých památek územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem.
V Šenově ta zpráva způsobila nemalý údiv. Bylo o Skrbenských napsáno, řečeno a představeno už mnohé, ale objevení galerie obrazů způsobilo úžas takový, jako když otvorem po suku v prkenné ohradě spatříme za ní netušená tajemství.
Od toho okamžiku Knihovna a Šenovské muzeum jednaly s Národním památkovým ústavem o zápůjčce obrazů. Jednání vedla ředitelka Knihovny a Šenovského muzea Simona Slavíková. Především její zásluhou se obrazy vrátily do Šenova a můžou být zde vystavené.
V roce v němž si připomínáme 250. let od postavení kostela Prozřetelnosti Boží a v němž po velké rekonstrukci bude znovuotevřena Stará škola, portréty Skrbenských z Hříště na Šenově jen podtrhnou historickou spojitost rodu s naší obcí. Obě stavby stojí v Šenově přičiněním Skrbenských z Hříště. Výstava portrétů představitelů rodu se tak stane krásnou kulisou oběma významným událostem.
V panské oratoři kostela Prozřetelnosti Boží budou v první části výstavy představeny portréty těch Skrbenských z Hříště na Šenově, kteří jsou s kostelem spojeni nejvíce. Všech šestnáct obrazů bude vystaveno ve Staré škole po jejím otevření. Obrazy se vracejí mezi zdi, které Skrbenští nechali postavit. Genius loci kostela a Staré školy je velmi mocný a pro výstavu portrétů Skrbenských pánů z Hříště jsou ta místa historicky předurčená.
Zvu vás na výstavu, která je skvostná a v Šenově ojedinělá.

21:20 [Permalink

neděle, 23. únor 2014

předjaří

Zatím se únor projevuje víc jarně, než jak obvykle "hladový" měsíc vypadá. Avšak i v takovém únoru probíhají různé kulturní akce. V Šenově se kupodivu kulturní akcí stalo i veřejné zasedání zastupitelů města v podvečer 18. února.
Přizvaná veřejnost mohla sledovat předávání cen úspěšným reprezentantům, převážně na poli sportovním, kteří svými výkony šíří dobré jméno Šenova. Mladí sportovci si toto ocenění, byť skromné, ale upřímné, zasluhují. Jistě se to nedá srovnat s atmosférou při předávání madailí bezprostředně po sportovním výkonu, ale poděkování města má jistě nemalou váhu též. Mají být na co pyšní reprezentanti, máme na koho být pyšní my. Děkuji.

ing. Lankočí mezi mladými reprezentantkami

Dalším bodem 25. zasedání zastupitelstva města bylo předání Čestného občanství in memoriam Hanuši Lankočímu.
Uplynula již řádka let od okamžiku, kdy byla vydána kniha Hanuše Lankočího - Obec a panství Šenov, která se stala základem znalostí o historii obce. Dlouho byla jedinou, která o Šenovu takto vypovídala. I dnes po stu letech je knížka vzácnou, nejen malým počtem, ale i obsahem. Troufám si říct, že žádný pozdější badatel se neobešel bez této knihy, kterou Hanuš Lankočí napsal a věnoval, "milým - mi - občanům šenovským." v roce 1913. Obrazová příloha knížky, která obsahuje fotografie Hanušova přítela, též učitele Adolfa Sobka, byla dlouho jedinými obrazy jak zámku, tak i jiných míst obce, z nichž čtenáři poznali, co už vidět později nebylo možné. Adolfu Sobkovi vděčíme za to, že jsme mohli poznat zámek, který v té době ještě nad Lucinou stával i jiné pohledy na dřívější tvář Šenova. Musím zmínit, že Adolf Sobek taktéž vydal podobnou publikaci - Obec a panství Šumbark ve Slezsku, v roce 1925. Rovněž on jí věnoval podobnými slovy, jako v roce 1913 Hanuš Lankočí. "Knihu tu věnuji - mi milým - občanům šumbarským a všem, kdož milují naši zemi slezskou."

Adolf Sobek


Adolf Sobek měl to štěstí, že se z války navrátil. Kdyby osud Hanuše byl šťastnější, mohli nám ještě leccos ze společné práce zanechat. Takto ani nevíme jak Hanuš Lankočí vypadal. Můžeme si jeho tvář odvodit od jeho potomků, syna Miroslava, uičitele v Národní škole na Podlesí, a syna jeho zase, inženýra Lankočího, který za svého dědečka převzal Čestné občanství města Šenova.
Nepoznali jsme Hanuše Lankočího, ale jeho přínos k vědomí občanů Šenova o historii své obce je nezapomenutelný.
Synové vždy nesou otců díl, tak můžu srovnávat, neb syna Hanuše Lankočího jsem znal a měl rád. Poznal jsem ho jako laskavého učitele, z něhož jsme my, malí žáčci zprvu měli trochu obavu. Vzbuzoval respakt před námi, kteří jsme k němu ze třetí třídy postoupili, neb učitel Lankočí vyučoval třídu čtvrtou a pátou, a mezi mladšími ročníky se šířily zprávy o jeho přísnosti.

Miroslav Lankočí


Opak však byl pravdou. Laskavý učitel uměl udržet pozornost nás neposedných žáčků a jeho hodiny byly nezapomenutelné. Když se z něj stal divadelní režisér, to pak byl teprve obdivovaný a milovaný učitel. Možná i jeho otec takovým byl. Válka k němu laskavá nebyla. Hanuš Lankočí zemřel v ruském zajetí na konci války v srpnu 1918.
Bylo ústy milé nám paní učitelky Cecilie Stachové povězeno o Janu Lankočím mnohé, co už dříve také napsala ředitelka knihovny a muzea Šenov, Simona Slavíková, a bylo zveřejněno v Oběžníku číslo 3 v březnu 2007. Díky tomu dnes víme, kdo byl Hanuš Lankočí a zač si ho vážíme. Vím už dnes, že Miroslav, jeho syn, měl divadelní režii v krvi po otci, který také napsal několik divadelních her, například, Šenovský rychtář. Publikoval také ostré kritiky proti nepravostem pod jménem Dr. Karabáč. Psal prózu i básně. Co všechno mohl talentovaný učitel pro nás zanechat, kdyby válek nebylo. Narodil se 13. listopadu 1879 ve Vesce u Příbora. Žil pouhých 39 let a tolik toho dokázal. Kéž by mu sudičky delší život přály.
Učitelské "řemeslo" těžké je, však posláním vznešeným. To dokazují řady učitelské po věky. Proto je správné, že jednomu z nich se dostalo ocenění in memoriam, čím stvrzena je naše úcta k učitelstvu všeobecně. Paní učitelko, pane učiteli, děkujeme. Někteří z nás i mnohé z toho co jste učili zapomněli, však vás zapomenout nemůžeme, ani nechceme.

inženýr Lankočí přebírá občanství pro svého dědečka in memoriam


Druhé zastavení osmého týdne bylo na zámku ve Frýdku. Manželé Jiřina a Jaromír Poláškovi připravili další skvělou výstavu - Zmizelý Frýdek a Místek, jež otevřela veřejnosti skvělou podívanou. Podívat se může návštěvník v několika místnostech na desítky fotografíí, jak dřívějšího města, tak toho dnešníího, takže divák může srovnávat, co je oku milejší. To dřívější, nebo to dnešní? Před leckterou fotografií, či obrazem Josefa Langa, Jiřího Černého, nebo Bohumila Masopusta, se divák rozteskní nad tím, že už není toho, co bylo. Leckdy místo romantického pohledu, nahradili lidé tato místa necitlivým dneškem. To neplatí vždy, ale lítosti nad zmizelým se leckdo neubrání. Vzbudit v nás lítost však nebylo cílem autorů výstavy. Chtěli ukázat, a podařilo se jim to moc dobře, jakých změn doznal Frýdek a Místek během let svého růstu. Vernisáž pak má to kouzlo, že autor uvede výstavu slovem. Toho se po úvodním slovu ředitele muzea Stanislava Hrabovského zhostil Jaromír Polášek jako vždy s noblesou, jak on to umí. Jeho uvedení výstavy bylo diváctvem, které naslouchalo ve velkém počtu, přijímáno velmi pozorně a vděčně. Vernisáž poskytla rovněž příležitost k setkání přátel, což bývá při výstavách cenným okamžikem. Za ty prožitky patří poděkování Muzeu Beskyd, které tyto skvělé akce připravuje.

Jiřina a Jaromír Poláškovi

Další zastavení moje patřilo blízkému Kunínu. Vydal jsem se do Kunína v sobotu, abych byl prvním na výstavě, která ten den započala v tamním zámku. Tentokrát je vystavováno sklo z Harrachovské sklárny, která už po tři sta let vyrábí sklo světové slávy. K zhlédnutí je tu až do května překrásné sklo, vyrobené pro císaře, nebo jiné vzácné objednatele, stejně jako sklo ručně foukané samotným hrabětem Harrachem. Při pohledu na skvostné skleněné výrobky si uvědomí návštěvník, jaká je spojitost zámku v Kuníně se sklárnámi v Harrachově, a při procházce zámeckým parkem si tu spojitost uvědomí ještě víc, pohlédne li vzhůru k štítu zámku ze strany severní. Spatří tam alianční znaky manželů Harrachů, stavitelů zámku.
Procházkou dále v parku lze vedle kovové plastiky Lučištníka, uměleckého kováře Marcela Kanise, spatřit další díla absolventů soukromé umělecké školy AVE ART Ostrava, která se zámkem v Kuníně spolupracuje už delší čas. Další plastikou (Andělská tvář?) si maně vzpomínám na rok 2009, kdy zámek postihla velká voda a "Andělská tvář" padla tváří k zemi. Při vzpomínce na ty hrůzy, co tehdy voda napáchala běhá ještě dnes mráz po zádech. Ačkoliv "Andělská tvář" dnes už zase stojí pevně na zemi a hledí k Novému Jičínu, druhou tváří se dívá zpět, jakoby se stále něčeho obávala. Při tom kousek před ní prosebně sepnuté ruce ke kostelu svatého Václava má další kovaná plastika, bezpochyby ze stejné dílny jako ty ostatní.
Rád do Kunína občas zajedu. Vždy si odnesu cos pěkného v duši.
Máte li potřebu též svou duši naplnit podobným jasem, pak je Kunín tím správným místem.

Andělská tvář


18:36 [Permalink

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Jak psát web
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum
Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice



rozcestník


NOVÉ

Město Šenov

Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ

nebe nad Ostravou

napiš slovo