Pferdův blog

Pferdova stránka

      pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

čtvrtek, 4. září 2014

Trucování

Poslední dny prázdnin přinesly mnoha překvapení a radosti. Přesto se mi nepodařilo uchovat tu bohatost konce prázdnin v Šenově tak, abych z toho mohl mít také radost já. Jak bych mohl mít radost, když jako na truc leccos zdá se, že je.
Jedenácté přikázání by také mohlo být, Nebudeš trucovat. Bůh však dobře věděl, že ani těch deset člověku nebude lehké plnit, natož jedenáct. Tedy - na truc, sice není porušením Božích přikázání, ale lidem často velmi ztrpčuje život. Trucováním se nic nezíská, jen ztratí. To nám říkala maminka, když jsme jako děti občas trucovaly. Rychle jsme se pak vraceli do - ne trucování, neb jsme moc dobře věděli, že to nikam nevede a ubližuje hlavně zase nám. Jako kluci jsme pak trucovali též, ale i mezi pány kluky platilo, že - na truc je sice zbraň na chvíli dobrá, ale po krátkém čase se obrátí proti všem. Na truc se ještě nic dobrého nepostavilo.
Bylo o posledním víkendu co fotografovat. Objektivem fotoaparátu jsem viděl mnohé krásné obrazy Šenova a života v něm. Kochal jsem se myšlenkou, jak v zimních večerech mi fotografie připomenou srpnové slunce konce prázdnin, zatím co venku bude padat sníh. Kvíčaly letos přilétly mnohem dřív než obvykle, tak možná zima letos bude opravdu tuhá. Pak i fotografie z léta můžou zahřát duši.
To by však nesmělo být něco na truc. A mně se stalo, že na truc snahám, získat co nejvíce obrázků z konce prázdnin, nemám nakonec žádné.
Karta digitálního fotoaparátu se rozhodla nevydat svůj obsah. Byl bohatý, ale veškeré oživovací pokusy selhaly a karta je dál nedobytná. Trucuje.
Nemám trucování rád. Vede jen ke ztrátám.
Přece jen kartu ještě nevyhodím, třeba jí to trucování jednou přejde. Nemůžu však čekat dlouho. Brzy si najdu za ní náhradu, byť mi s ní bylo dobře. Maminka mi říkávala - nic si nevytrucuješ. Měla pravdu.

trucovitá krta


ČRo Ostrava - Křížem krajem

17:57 [Permalink

středa, 13. srpen 2014

Strnulost Pferdova blogu?

Takřka půl roku se na Pferdově blogu nepohnula ani pavučina. Krom jednoho hlasu z Dřevohostic si však nikdo na strnulost stránek nestěžoval, což dokazuje, že stránky Pferdova blogu nevyvolávají závislost. Milí nezávislí čtenáři Pferdova blogu, příčinou mlčení blogu (jindy alespoň občas promlouvajícího) byla příprava výstavy. Výstavy dosud v Šenově nevídané, která bude zahájená tuto sobotu v panské oratoři kostela Prozřetelnosti Boží v 10. hodin. Jakáž to bude výstava?

Skrbenští z Hříště na Šenově

Skrbenští z Hříště na Šenově.


Lakonické oznámení se nyní pokusím trochu osvětlit.
Čtvrtou červnovou neděli roku 2013 zahajovali novojičínští muzejníci na zámku v Kuníně výstavu nazvanou - Lev oděný v purpuru. Od té neděle spolupráce mezi Muzeem Novojičínska a Šenovským muzeem zintenzivnila. Mimo jiné bylo Šenovu sděleno, že mezi fotografiemi v albu kardinála Lva Skrbenského jsou též takové, které potvrzují dřívější existenci galerie obrazů s portréty Skrbenských z Hříště.
Začalo pátrání po osudu této galérie.
Šťastná volba, oslovit oblastní správu Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem, kam směřovaly stopy objevené v Novém Jičíně, přinesla nečekaný výsledek - galerie Skrbenských
z Hříště se zachovala!
Zprávu nám sdělila magistra Marta Pavlíková z referátu evidence movitých památek územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem.
V Šenově ta zpráva způsobila nemalý údiv. Bylo o Skrbenských napsáno, řečeno a představeno už mnohé, ale objevení galerie obrazů způsobilo úžas takový, jako když otvorem po suku v prkenné ohradě spatříme za ní netušená tajemství.
Od toho okamžiku Knihovna a Šenovské muzeum jednaly s Národním památkovým ústavem o zápůjčce obrazů. Jednání vedla ředitelka Knihovny a Šenovského muzea Simona Slavíková. Především její zásluhou se obrazy vrátily do Šenova a můžou být zde vystavené.
V roce v němž si připomínáme 250. let od postavení kostela Prozřetelnosti Boží a v němž po velké rekonstrukci bude znovuotevřena Stará škola, portréty Skrbenských z Hříště na Šenově jen podtrhnou historickou spojitost rodu s naší obcí. Obě stavby stojí v Šenově přičiněním Skrbenských z Hříště. Výstava portrétů představitelů rodu se tak stane krásnou kulisou oběma významným událostem.
V panské oratoři kostela Prozřetelnosti Boží budou v první části výstavy představeny portréty těch Skrbenských z Hříště na Šenově, kteří jsou s kostelem spojeni nejvíce. Všech šestnáct obrazů bude vystaveno ve Staré škole po jejím otevření. Obrazy se vracejí mezi zdi, které Skrbenští nechali postavit. Genius loci kostela a Staré školy je velmi mocný a pro výstavu portrétů Skrbenských pánů z Hříště jsou ta místa historicky předurčená.
Zvu vás na výstavu, která je skvostná a v Šenově ojedinělá.

21:20 [Permalink

neděle, 23. únor 2014

předjaří

Zatím se únor projevuje víc jarně, než jak obvykle "hladový" měsíc vypadá. Avšak i v takovém únoru probíhají různé kulturní akce. V Šenově se kupodivu kulturní akcí stalo i veřejné zasedání zastupitelů města v podvečer 18. února.
Přizvaná veřejnost mohla sledovat předávání cen úspěšným reprezentantům, převážně na poli sportovním, kteří svými výkony šíří dobré jméno Šenova. Mladí sportovci si toto ocenění, byť skromné, ale upřímné, zasluhují. Jistě se to nedá srovnat s atmosférou při předávání madailí bezprostředně po sportovním výkonu, ale poděkování města má jistě nemalou váhu též. Mají být na co pyšní reprezentanti, máme na koho být pyšní my. Děkuji.

ing. Lankočí mezi mladými reprezentantkami

Dalším bodem 25. zasedání zastupitelstva města bylo předání Čestného občanství in memoriam Hanuši Lankočímu.
Uplynula již řádka let od okamžiku, kdy byla vydána kniha Hanuše Lankočího - Obec a panství Šenov, která se stala základem znalostí o historii obce. Dlouho byla jedinou, která o Šenovu takto vypovídala. I dnes po stu letech je knížka vzácnou, nejen malým počtem, ale i obsahem. Troufám si říct, že žádný pozdější badatel se neobešel bez této knihy, kterou Hanuš Lankočí napsal a věnoval, "milým - mi - občanům šenovským." v roce 1913. Obrazová příloha knížky, která obsahuje fotografie Hanušova přítela, též učitele Adolfa Sobka, byla dlouho jedinými obrazy jak zámku, tak i jiných míst obce, z nichž čtenáři poznali, co už vidět později nebylo možné. Adolfu Sobkovi vděčíme za to, že jsme mohli poznat zámek, který v té době ještě nad Lucinou stával i jiné pohledy na dřívější tvář Šenova. Musím zmínit, že Adolf Sobek taktéž vydal podobnou publikaci - Obec a panství Šumbark ve Slezsku, v roce 1925. Rovněž on jí věnoval podobnými slovy, jako v roce 1913 Hanuš Lankočí. "Knihu tu věnuji - mi milým - občanům šumbarským a všem, kdož milují naši zemi slezskou."

Adolf Sobek


Adolf Sobek měl to štěstí, že se z války navrátil. Kdyby osud Hanuše byl šťastnější, mohli nám ještě leccos ze společné práce zanechat. Takto ani nevíme jak Hanuš Lankočí vypadal. Můžeme si jeho tvář odvodit od jeho potomků, syna Miroslava, uičitele v Národní škole na Podlesí, a syna jeho zase, inženýra Lankočího, který za svého dědečka převzal Čestné občanství města Šenova.
Nepoznali jsme Hanuše Lankočího, ale jeho přínos k vědomí občanů Šenova o historii své obce je nezapomenutelný.
Synové vždy nesou otců díl, tak můžu srovnávat, neb syna Hanuše Lankočího jsem znal a měl rád. Poznal jsem ho jako laskavého učitele, z něhož jsme my, malí žáčci zprvu měli trochu obavu. Vzbuzoval respakt před námi, kteří jsme k němu ze třetí třídy postoupili, neb učitel Lankočí vyučoval třídu čtvrtou a pátou, a mezi mladšími ročníky se šířily zprávy o jeho přísnosti.

Miroslav Lankočí


Opak však byl pravdou. Laskavý učitel uměl udržet pozornost nás neposedných žáčků a jeho hodiny byly nezapomenutelné. Když se z něj stal divadelní režisér, to pak byl teprve obdivovaný a milovaný učitel. Možná i jeho otec takovým byl. Válka k němu laskavá nebyla. Hanuš Lankočí zemřel v ruském zajetí na konci války v srpnu 1918.
Bylo ústy milé nám paní učitelky Cecilie Stachové povězeno o Janu Lankočím mnohé, co už dříve také napsala ředitelka knihovny a muzea Šenov, Simona Slavíková, a bylo zveřejněno v Oběžníku číslo 3 v březnu 2007. Díky tomu dnes víme, kdo byl Hanuš Lankočí a zač si ho vážíme. Vím už dnes, že Miroslav, jeho syn, měl divadelní režii v krvi po otci, který také napsal několik divadelních her, například, Šenovský rychtář. Publikoval také ostré kritiky proti nepravostem pod jménem Dr. Karabáč. Psal prózu i básně. Co všechno mohl talentovaný učitel pro nás zanechat, kdyby válek nebylo. Narodil se 13. listopadu 1879 ve Vesce u Příbora. Žil pouhých 39 let a tolik toho dokázal. Kéž by mu sudičky delší život přály.
Učitelské "řemeslo" těžké je, však posláním vznešeným. To dokazují řady učitelské po věky. Proto je správné, že jednomu z nich se dostalo ocenění in memoriam, čím stvrzena je naše úcta k učitelstvu všeobecně. Paní učitelko, pane učiteli, děkujeme. Někteří z nás i mnohé z toho co jste učili zapomněli, však vás zapomenout nemůžeme, ani nechceme.

inženýr Lankočí přebírá občanství pro svého dědečka in memoriam


Druhé zastavení osmého týdne bylo na zámku ve Frýdku. Manželé Jiřina a Jaromír Poláškovi připravili další skvělou výstavu - Zmizelý Frýdek a Místek, jež otevřela veřejnosti skvělou podívanou. Podívat se může návštěvník v několika místnostech na desítky fotografíí, jak dřívějšího města, tak toho dnešníího, takže divák může srovnávat, co je oku milejší. To dřívější, nebo to dnešní? Před leckterou fotografií, či obrazem Josefa Langa, Jiřího Černého, nebo Bohumila Masopusta, se divák rozteskní nad tím, že už není toho, co bylo. Leckdy místo romantického pohledu, nahradili lidé tato místa necitlivým dneškem. To neplatí vždy, ale lítosti nad zmizelým se leckdo neubrání. Vzbudit v nás lítost však nebylo cílem autorů výstavy. Chtěli ukázat, a podařilo se jim to moc dobře, jakých změn doznal Frýdek a Místek během let svého růstu. Vernisáž pak má to kouzlo, že autor uvede výstavu slovem. Toho se po úvodním slovu ředitele muzea Stanislava Hrabovského zhostil Jaromír Polášek jako vždy s noblesou, jak on to umí. Jeho uvedení výstavy bylo diváctvem, které naslouchalo ve velkém počtu, přijímáno velmi pozorně a vděčně. Vernisáž poskytla rovněž příležitost k setkání přátel, což bývá při výstavách cenným okamžikem. Za ty prožitky patří poděkování Muzeu Beskyd, které tyto skvělé akce připravuje.

Jiřina a Jaromír Poláškovi

Další zastavení moje patřilo blízkému Kunínu. Vydal jsem se do Kunína v sobotu, abych byl prvním na výstavě, která ten den započala v tamním zámku. Tentokrát je vystavováno sklo z Harrachovské sklárny, která už po tři sta let vyrábí sklo světové slávy. K zhlédnutí je tu až do května překrásné sklo, vyrobené pro císaře, nebo jiné vzácné objednatele, stejně jako sklo ručně foukané samotným hrabětem Harrachem. Při pohledu na skvostné skleněné výrobky si uvědomí návštěvník, jaká je spojitost zámku v Kuníně se sklárnámi v Harrachově, a při procházce zámeckým parkem si tu spojitost uvědomí ještě víc, pohlédne li vzhůru k štítu zámku ze strany severní. Spatří tam alianční znaky manželů Harrachů, stavitelů zámku.
Procházkou dále v parku lze vedle kovové plastiky Lučištníka, uměleckého kováře Marcela Kanise, spatřit další díla absolventů soukromé umělecké školy AVE ART Ostrava, která se zámkem v Kuníně spolupracuje už delší čas. Další plastikou (Andělská tvář?) si maně vzpomínám na rok 2009, kdy zámek postihla velká voda a "Andělská tvář" padla tváří k zemi. Při vzpomínce na ty hrůzy, co tehdy voda napáchala běhá ještě dnes mráz po zádech. Ačkoliv "Andělská tvář" dnes už zase stojí pevně na zemi a hledí k Novému Jičínu, druhou tváří se dívá zpět, jakoby se stále něčeho obávala. Při tom kousek před ní prosebně sepnuté ruce ke kostelu svatého Václava má další kovaná plastika, bezpochyby ze stejné dílny jako ty ostatní.
Rád do Kunína občas zajedu. Vždy si odnesu cos pěkného v duši.
Máte li potřebu též svou duši naplnit podobným jasem, pak je Kunín tím správným místem.

Andělská tvář


18:36 [Permalink

středa, 22. leden 2014

Malířská paleta


Je středa, 22. ledna a my se před 17:00 scházíme v počtu asi třiceti v zasedací síni Městského Úřadu Šenov, abychom vyslechli vyprávění sympatické Gabriely Pelikánové z Galerie výtvarného umění v Ostravě. Paní magistra nejprve vyjádřila obavu z diváctva, které může znát víc než ona, přesto se směle pustila do vyprávění o "našem" velkém rodákovi, Národním umělci Vilému Wünsche. My však pozorně poslouchali, přesto, že někteří z nás opravdu znali hodně. Přítomným Věře a Otakaru Wünscheovým věru znalosti o slavném tchánovi a otci neschází. Všichni ale, jak už bylo řečeno, byli pozorní a tzv. pohled zvenčí rádi přijali. Vždyť člověk nejraději poslouchá pohádky, které už dobře zná. Když se Ostrava vydá vyprávět do Šenova o Šenovu, může to někomu připadat, jako nošení sov do Athén, nebo dříví do lesa. Nic z toho však nebylo pravdou.
Gabriela Pelikánová dokázala posluchače upoutat navzdory jejich poučenosti, nebo právě kvůli té. Vždyť, komu by bylo nepříjemné, slyšet o sobě chválu. A my v malíři Vilému Wünsche máme na co být pyšní. Bůh dal umělcům nesmrtelnost v jejich díle. Tu dnes magistra Gabriela Pelikánová, kurátorka sbírek GVU Ostrava, připomněla skvěle a my jí za to připomenutí můžeme být vděčni.
Galerie výtvarného umění Ostrava vlastní největší kolekci obrazů Viléma Wünsche. Přesto je pouhým zlomkem díla našeho umělce, a bylo by zajímavé, což také paní magistra navrhla, aby se uspořádala výstava obrazů ze soukromého vlastnictví. Mohly by tak být k vidění obrazy, které dosud vystavené nikdy nebyly, a o nichž nebylo dosud ani cokoliv známo. Že takové obrazy existují v množství ne malém, je téměř jisté, neb Vilém Wünsche byl malířem neobyčejně pracovitým. .
Podařilo li by se vyslovené přání Gabriely Pelikánové opravdu někdy uskutečnit, byla by to pocta malíři, který staré Ostravsko dokázal svým uměním uložit pro den dnešní, i ten zítřejší. Děkuji pane malíři, že Jste nám blízký, děkuji paní Gabrielo, že Jste nám to připomněla.

Venku mezitím zmrzly kapky deště, však úsměvy odcházejících z přednášky nikoliv. Dobrý počin Knihovny a muzea Šenov v symbióze s MěÚ Šenova, jehož starosta, inženýr Antonín Ševčík nemohl mezi posluchači scházet, byl i tentokrát počinem dobrým. Budou li úsměvy naše trvalé, záleží na mnoha podnětech. Ten dnešní byl jedním z těch, které přivodí radost, stejně jako četba oblíbené pohádky. Tou příběh Viléma Wünsche může být, a vyprávění Gabriely Pelikánové to potvrdilo, za což patří poděkovat. Poděkovali paní magistře Wünscheovi Věra a Otakar, i paní řediteka Knihovny a muzea, Simona Slavíková, nebyla tedy její cesta do Šenova marnou. Přednáška měla název - Malířská paleta, ale mohla se též jmenovat - Ostrava Šenovu o Šenově.
Já děkuji za obé.

20:15 [Permalink

neděle, 22. prosinec 2013

Vánoční přání

Čtvrtá neděle očekávání byla vpravdě zlatou. V Šenově jí pozlatili ti, kteří připravili v kostele Prozřetelnosti Boží koncert pěveckého sboru Chorus Ostrava, Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava.
Pokud má kostel Prozřetelnosti Boží nějaké švy, pak v nich obrazně řečeno v nedělním večeru praskal. Lze se domnívat, že spolu s pěveckým sborem chrám tolik člověčenstva pod svou kopulí ani dříve často nehostil. A byl to zážitek nezapomenutelný, jako při každém muzicírování, které v kostele bylo kdy provozováno. Akustika kostela je skvostnou, a přidá li, se umělecká produkce, třeba sborového zpěvu, pak chrám poskytne to nejlepší prostředí. Výsledek nemůže nikoho zklamat. I tentokrát zážitek převyšoval vklad, jímž byla toliko naše přítomnost. Před koncertem se ještě uskutečnila v oratoři vernisáž báječné výstavy papírových betlémů ze sbírky P. Jaroše. Naše přítomnost byla vkladem nepatrným, však zisk mnohonásobný. Osobně za ten prožitek neumím dost dobře poděkovat. Pokusit se však o to musím. Vždyť i Jan Starší, svobodný pán Skrbenský z Hříště se při zpěvu sboru usmíval, a s nakloněnou hlavou poslouchal ten koncert skvělých hlasů. Karel Dětřich, byl jistě ne méně okouzlen, vždyť on hudbu měl tak rád a muzicírování v Šenově vždy podporoval. Samotný stavitel chrámu Karel František, v roce 1764 netušil, co bude pod klenbou kostela znít v roce 2013, však myslím, že i jemu se to líbilo. A Jaroslav, zakrytý nyní transparentem, přesto slyšet mohl, možná měl k zpěvu blízko a dnešní zpěvy jej potěšily rovněž.
Lidské hlasy znějí v chrámu už po staletí. Ty nedělní zněly "božsky".
V nastávajícím novém roce 2014 si v Šenově připomeneme 250 let od postavení kostela Prozřetelnosti Boží. Prozřetelnost Boží je každoročně připomínána Vánočním příběhem, vedle něhož příběhy jiné jsou nepatrnými.
G.B.Shaw řekl: "Předností většiny knih je, že se lze bez nich obejít."
Nedbajíc těch pravdivých slov,
jako obvykle v čase Vánoc přicházím s novým pohádkovým příběhem. To aby tradice nevyhasla. Rovněž bez toho to příběhu se lze obejít. Bez čeho se však v čase Vánoc i jindy obejít nelze, je láska. Té přeji všem trpělivým čtenářům Pferdova blogu nejvíce.

Zdeněk Šebesta, Šenov 23. prosince 2013

pour féliciter

Jacopo - pohádka 2013





13:05 [Permalink

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Jak psát web
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum
Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice



rozcestník


NOVÉ

Město Šenov

Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ

nebe nad Ostravou

napiš slovo