Pferdův blog

Pferdova stránka

      pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

neděle, 23. únor 2014

předjaří

Zatím se únor projevuje víc jarně, než jak obvykle "hladový" měsíc vypadá. Avšak i v takovém únoru probíhají různé kulturní akce. V Šenově se kupodivu kulturní akcí stalo i veřejné zasedání zastupitelů města v podvečer 18. února.
Přizvaná veřejnost mohla sledovat předávání cen úspěšným reprezentantům, převážně na poli sportovním, kteří svými výkony šíří dobré jméno Šenova. Mladí sportovci si toto ocenění, byť skromné, ale upřímné, zasluhují. Jistě se to nedá srovnat s atmosférou při předávání madailí bezprostředně po sportovním výkonu, ale poděkování města má jistě nemalou váhu též. Mají být na co pyšní reprezentanti, máme na koho být pyšní my. Děkuji.

ing. Lankočí mezi mladými reprezentantkami

Dalším bodem 25. zasedání zastupitelstva města bylo předání Čestného občanství in memoriam Hanuši Lankočímu.
Uplynula již řádka let od okamžiku, kdy byla vydána kniha Hanuše Lankočího - Obec a panství Šenov, která se stala základem znalostí o historii obce. Dlouho byla jedinou, která o Šenovu takto vypovídala. I dnes po stu letech je knížka vzácnou, nejen malým počtem, ale i obsahem. Troufám si říct, že žádný pozdější badatel se neobešel bez této knihy, kterou Hanuš Lankočí napsal a věnoval, "milým - mi - občanům šenovským." v roce 1913. Obrazová příloha knížky, která obsahuje fotografie Hanušova přítela, též učitele Adolfa Sobka, byla dlouho jedinými obrazy jak zámku, tak i jiných míst obce, z nichž čtenáři poznali, co už vidět později nebylo možné. Adolfu Sobkovi vděčíme za to, že jsme mohli poznat zámek, který v té době ještě nad Lucinou stával i jiné pohledy na dřívější tvář Šenova. Musím zmínit, že Adolf Sobek taktéž vydal podobnou publikaci - Obec a panství Šumbark ve Slezsku, v roce 1925. Rovněž on jí věnoval podobnými slovy, jako v roce 1913 Hanuš Lankočí. "Knihu tu věnuji - mi milým - občanům šumbarským a všem, kdož milují naši zemi slezskou."

Adolf Sobek


Adolf Sobek měl to štěstí, že se z války navrátil. Kdyby osud Hanuše byl šťastnější, mohli nám ještě leccos ze společné práce zanechat. Takto ani nevíme jak Hanuš Lankočí vypadal. Můžeme si jeho tvář odvodit od jeho potomků, syna Miroslava, uičitele v Národní škole na Podlesí, a syna jeho zase, inženýra Lankočího, který za svého dědečka převzal Čestné občanství města Šenova.
Nepoznali jsme Hanuše Lankočího, ale jeho přínos k vědomí občanů Šenova o historii své obce je nezapomenutelný.
Synové vždy nesou otců díl, tak můžu srovnávat, neb syna Hanuše Lankočího jsem znal a měl rád. Poznal jsem ho jako laskavého učitele, z něhož jsme my, malí žáčci zprvu měli trochu obavu. Vzbuzoval respakt před námi, kteří jsme k němu ze třetí třídy postoupili, neb učitel Lankočí vyučoval třídu čtvrtou a pátou, a mezi mladšími ročníky se šířily zprávy o jeho přísnosti.

Miroslav Lankočí


Opak však byl pravdou. Laskavý učitel uměl udržet pozornost nás neposedných žáčků a jeho hodiny byly nezapomenutelné. Když se z něj stal divadelní režisér, to pak byl teprve obdivovaný a milovaný učitel. Možná i jeho otec takovým byl. Válka k němu laskavá nebyla. Hanuš Lankočí zemřel v ruském zajetí na konci války v srpnu 1918.
Bylo ústy milé nám paní učitelky Cecilie Stachové povězeno o Janu Lankočím mnohé, co už dříve také napsala ředitelka knihovny a muzea Šenov, Simona Slavíková, a bylo zveřejněno v Oběžníku číslo 3 v březnu 2007. Díky tomu dnes víme, kdo byl Hanuš Lankočí a zač si ho vážíme. Vím už dnes, že Miroslav, jeho syn, měl divadelní režii v krvi po otci, který také napsal několik divadelních her, například, Šenovský rychtář. Publikoval také ostré kritiky proti nepravostem pod jménem Dr. Karabáč. Psal prózu i básně. Co všechno mohl talentovaný učitel pro nás zanechat, kdyby válek nebylo. Narodil se 13. listopadu 1879 ve Vesce u Příbora. Žil pouhých 39 let a tolik toho dokázal. Kéž by mu sudičky delší život přály.
Učitelské "řemeslo" těžké je, však posláním vznešeným. To dokazují řady učitelské po věky. Proto je správné, že jednomu z nich se dostalo ocenění in memoriam, čím stvrzena je naše úcta k učitelstvu všeobecně. Paní učitelko, pane učiteli, děkujeme. Někteří z nás i mnohé z toho co jste učili zapomněli, však vás zapomenout nemůžeme, ani nechceme.

inženýr Lankočí přebírá občanství pro svého dědečka in memoriam


Druhé zastavení osmého týdne bylo na zámku ve Frýdku. Manželé Jiřina a Jaromír Poláškovi připravili další skvělou výstavu - Zmizelý Frýdek a Místek, jež otevřela veřejnosti skvělou podívanou. Podívat se může návštěvník v několika místnostech na desítky fotografíí, jak dřívějšího města, tak toho dnešníího, takže divák může srovnávat, co je oku milejší. To dřívější, nebo to dnešní? Před leckterou fotografií, či obrazem Josefa Langa, Jiřího Černého, nebo Bohumila Masopusta, se divák rozteskní nad tím, že už není toho, co bylo. Leckdy místo romantického pohledu, nahradili lidé tato místa necitlivým dneškem. To neplatí vždy, ale lítosti nad zmizelým se leckdo neubrání. Vzbudit v nás lítost však nebylo cílem autorů výstavy. Chtěli ukázat, a podařilo se jim to moc dobře, jakých změn doznal Frýdek a Místek během let svého růstu. Vernisáž pak má to kouzlo, že autor uvede výstavu slovem. Toho se po úvodním slovu ředitele muzea Stanislava Hrabovského zhostil Jaromír Polášek jako vždy s noblesou, jak on to umí. Jeho uvedení výstavy bylo diváctvem, které naslouchalo ve velkém počtu, přijímáno velmi pozorně a vděčně. Vernisáž poskytla rovněž příležitost k setkání přátel, což bývá při výstavách cenným okamžikem. Za ty prožitky patří poděkování Muzeu Beskyd, které tyto skvělé akce připravuje.

Jiřina a Jaromír Poláškovi

Další zastavení moje patřilo blízkému Kunínu. Vydal jsem se do Kunína v sobotu, abych byl prvním na výstavě, která ten den započala v tamním zámku. Tentokrát je vystavováno sklo z Harrachovské sklárny, která už po tři sta let vyrábí sklo světové slávy. K zhlédnutí je tu až do května překrásné sklo, vyrobené pro císaře, nebo jiné vzácné objednatele, stejně jako sklo ručně foukané samotným hrabětem Harrachem. Při pohledu na skvostné skleněné výrobky si uvědomí návštěvník, jaká je spojitost zámku v Kuníně se sklárnámi v Harrachově, a při procházce zámeckým parkem si tu spojitost uvědomí ještě víc, pohlédne li vzhůru k štítu zámku ze strany severní. Spatří tam alianční znaky manželů Harrachů, stavitelů zámku.
Procházkou dále v parku lze vedle kovové plastiky Lučištníka, uměleckého kováře Marcela Kanise, spatřit další díla absolventů soukromé umělecké školy AVE ART Ostrava, která se zámkem v Kuníně spolupracuje už delší čas. Další plastikou (Andělská tvář?) si maně vzpomínám na rok 2009, kdy zámek postihla velká voda a "Andělská tvář" padla tváří k zemi. Při vzpomínce na ty hrůzy, co tehdy voda napáchala běhá ještě dnes mráz po zádech. Ačkoliv "Andělská tvář" dnes už zase stojí pevně na zemi a hledí k Novému Jičínu, druhou tváří se dívá zpět, jakoby se stále něčeho obávala. Při tom kousek před ní prosebně sepnuté ruce ke kostelu svatého Václava má další kovaná plastika, bezpochyby ze stejné dílny jako ty ostatní.
Rád do Kunína občas zajedu. Vždy si odnesu cos pěkného v duši.
Máte li potřebu též svou duši naplnit podobným jasem, pak je Kunín tím správným místem.

Andělská tvář


18:36 [Permalink

středa, 22. leden 2014

Malířská paleta


Je středa, 22. ledna a my se před 17:00 scházíme v počtu asi třiceti v zasedací síni Městského Úřadu Šenov, abychom vyslechli vyprávění sympatické Gabriely Pelikánové z Galerie výtvarného umění v Ostravě. Paní magistra nejprve vyjádřila obavu z diváctva, které může znát víc než ona, přesto se směle pustila do vyprávění o "našem" velkém rodákovi, Národním umělci Vilému Wünsche. My však pozorně poslouchali, přesto, že někteří z nás opravdu znali hodně. Přítomným Věře a Otakaru Wünscheovým věru znalosti o slavném tchánovi a otci neschází. Všichni ale, jak už bylo řečeno, byli pozorní a tzv. pohled zvenčí rádi přijali. Vždyť člověk nejraději poslouchá pohádky, které už dobře zná. Když se Ostrava vydá vyprávět do Šenova o Šenovu, může to někomu připadat, jako nošení sov do Athén, nebo dříví do lesa. Nic z toho však nebylo pravdou.
Gabriela Pelikánová dokázala posluchače upoutat navzdory jejich poučenosti, nebo právě kvůli té. Vždyť, komu by bylo nepříjemné, slyšet o sobě chválu. A my v malíři Vilému Wünsche máme na co být pyšní. Bůh dal umělcům nesmrtelnost v jejich díle. Tu dnes magistra Gabriela Pelikánová, kurátorka sbírek GVU Ostrava, připomněla skvěle a my jí za to připomenutí můžeme být vděčni.
Galerie výtvarného umění Ostrava vlastní největší kolekci obrazů Viléma Wünsche. Přesto je pouhým zlomkem díla našeho umělce, a bylo by zajímavé, což také paní magistra navrhla, aby se uspořádala výstava obrazů ze soukromého vlastnictví. Mohly by tak být k vidění obrazy, které dosud vystavené nikdy nebyly, a o nichž nebylo dosud ani cokoliv známo. Že takové obrazy existují v množství ne malém, je téměř jisté, neb Vilém Wünsche byl malířem neobyčejně pracovitým. .
Podařilo li by se vyslovené přání Gabriely Pelikánové opravdu někdy uskutečnit, byla by to pocta malíři, který staré Ostravsko dokázal svým uměním uložit pro den dnešní, i ten zítřejší. Děkuji pane malíři, že Jste nám blízký, děkuji paní Gabrielo, že Jste nám to připomněla.

Venku mezitím zmrzly kapky deště, však úsměvy odcházejících z přednášky nikoliv. Dobrý počin Knihovny a muzea Šenov v symbióze s MěÚ Šenova, jehož starosta, inženýr Antonín Ševčík nemohl mezi posluchači scházet, byl i tentokrát počinem dobrým. Budou li úsměvy naše trvalé, záleží na mnoha podnětech. Ten dnešní byl jedním z těch, které přivodí radost, stejně jako četba oblíbené pohádky. Tou příběh Viléma Wünsche může být, a vyprávění Gabriely Pelikánové to potvrdilo, za což patří poděkovat. Poděkovali paní magistře Wünscheovi Věra a Otakar, i paní řediteka Knihovny a muzea, Simona Slavíková, nebyla tedy její cesta do Šenova marnou. Přednáška měla název - Malířská paleta, ale mohla se též jmenovat - Ostrava Šenovu o Šenově.
Já děkuji za obé.

20:15 [Permalink

neděle, 22. prosinec 2013

Vánoční přání

Čtvrtá neděle očekávání byla vpravdě zlatou. V Šenově jí pozlatili ti, kteří připravili v kostele Prozřetelnosti Boží koncert pěveckého sboru Chorus Ostrava, Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava.
Pokud má kostel Prozřetelnosti Boží nějaké švy, pak v nich obrazně řečeno v nedělním večeru praskal. Lze se domnívat, že spolu s pěveckým sborem chrám tolik člověčenstva pod svou kopulí ani dříve často nehostil. A byl to zážitek nezapomenutelný, jako při každém muzicírování, které v kostele bylo kdy provozováno. Akustika kostela je skvostnou, a přidá li, se umělecká produkce, třeba sborového zpěvu, pak chrám poskytne to nejlepší prostředí. Výsledek nemůže nikoho zklamat. I tentokrát zážitek převyšoval vklad, jímž byla toliko naše přítomnost. Před koncertem se ještě uskutečnila v oratoři vernisáž báječné výstavy papírových betlémů ze sbírky P. Jaroše. Naše přítomnost byla vkladem nepatrným, však zisk mnohonásobný. Osobně za ten prožitek neumím dost dobře poděkovat. Pokusit se však o to musím. Vždyť i Jan Starší, svobodný pán Skrbenský z Hříště se při zpěvu sboru usmíval, a s nakloněnou hlavou poslouchal ten koncert skvělých hlasů. Karel Dětřich, byl jistě ne méně okouzlen, vždyť on hudbu měl tak rád a muzicírování v Šenově vždy podporoval. Samotný stavitel chrámu Karel František, v roce 1764 netušil, co bude pod klenbou kostela znít v roce 2013, však myslím, že i jemu se to líbilo. A Jaroslav, zakrytý nyní transparentem, přesto slyšet mohl, možná měl k zpěvu blízko a dnešní zpěvy jej potěšily rovněž.
Lidské hlasy znějí v chrámu už po staletí. Ty nedělní zněly "božsky".
V nastávajícím novém roce 2014 si v Šenově připomeneme 250 let od postavení kostela Prozřetelnosti Boží. Prozřetelnost Boží je každoročně připomínána Vánočním příběhem, vedle něhož příběhy jiné jsou nepatrnými.
G.B.Shaw řekl: "Předností většiny knih je, že se lze bez nich obejít."
Nedbajíc těch pravdivých slov,
jako obvykle v čase Vánoc přicházím s novým pohádkovým příběhem. To aby tradice nevyhasla. Rovněž bez toho to příběhu se lze obejít. Bez čeho se však v čase Vánoc i jindy obejít nelze, je láska. Té přeji všem trpělivým čtenářům Pferdova blogu nejvíce.

Zdeněk Šebesta, Šenov 23. prosince 2013

pour féliciter

Jacopo - pohádka 2013





13:05 [Permalink

pátek, 13. prosinec 2013

Ivánek je dobrý!!!

Vilém Wünsche - Koníček Ivánek z knihy Josefa Filgase

Je čas adventu a Ostrava je znovu inverzí ochuzena o slunce a modrou oblohu, kterýchž to slastí užívají v těchto dnech obce jsoucí mimo ostravskou kotlinu, ku příkladu Frýdek Místek. Hranice mezi světlem a stínem je velmi ostrá a nepřehlédnutelná. Nořím se za touto hranicí do šedého prostoru, mířím do centra metropole. Cíl je i přes šeďivou atmosféru jasný, Nová radnice na Prokešově náměstí. Tam proti Ikarovi stojí teprve pár dní kovová plastika "Koníčka Ivánka". Pominu soudy na adresu toho to díla, které zazněly z úst mnohých odborníků, ať už pochvalné, či kritické. Přiznávám, že mne socha oslovila, proto jsem k ní opětovně zamířil, abych ji zachytil fotografickým aparátem. Horší světelné podmínky jsem si ovšem k fotografování vybrat nemohl. Inverzní šerosvit není vhodným prostředím pro profesního fotografa, natož pro věčného amatéra. Přes nepřízeň počasí jsem přec nějaké dokumentární snímky vyrobil. Z nich snad je patrné tolik, že "Koníček Ivánek" stojí za zastavení. Pojmenování sochy mne napadlo hned při prvním setkání. Myšlenka vytvořit skulpturu důlního koně jako poctu havířům je skvostná. Dílo čtyř kovářů ( Ondřej Géla, Jan Braunš, Stanislav Holík, Jan Balner) z Milostovic (kdo je dříve znal?) vejde nesmazatelně v mysl Ostraváků. Pro ty, kteří Koníčka Ivánka neznají, připomenu, že jde o legendu, kterou popsal v stejnojmenné knize Josef Filgas, a kterou v prvním vydání roku 1942 ilustroval Vilém Wünsche. V roce 1949 spisovatel Jaroslav Šulc rovněž v příběhu Koníček ze šachty vylíčil osud koníčka Míši a vozače Kalvani.

"Kam běžíš?" křičeli na něho.
Mávl jen rukou, marně ho chytali za kabát.
Běžel pro Ivánka.
Ivánek se hrozně bál, když zůstal na kolejích úplně sám.


(Úryvek je z knížky Josefa Filgase - Koníček Ivánek, stejně tak i obrázek Viléma Wünsche.)


Ať už se koník jmenoval jakkoliv, havířům koně sloužili dlouho. Tu dobu Ivánek u radnice dnes připomíná. Já mu dal jméno Ivánek, podle toho legendárního, ale Ostraváci mu dají časem možná jméno jiné. Kovářům z Milostovic však vzkazuji, že Koníček Ivánek je slunečním paprskem v ostravské inverzi. Soudy jiných mají možná větší váhu (reportáž České televize) , ale názor můj je upřímný, a mne samotného těší jej vyslovit. Kéž Ivánek najde zalíbení i u jiných, je na to připraven velmi dobře.

Koníček Ivánek 2013

Ostravský erbovní kůň je prvně zobrazen na pečeti listiny z roku 1426. Tou listinou je stvrzen prodej Čertovy Lhotky (dnešní městská část Ostravy, Mariánské Hory) opolskému knížeti Bolkovi, bratry "Llorko von Schonaw und Michel". Listina s nejstarší dochovanou pečetí města je uložena v Archívu města Ostravy (AMO - Fond Archiv města Moravská Ostrava, Listiny, listy, knihy, sign. I A 7).

pecet1426

Od té doby se koník trochu proměnil. Vzepjal se a otočil doleva, růže nabyla bohatšího vzhledu. My, dříve narození si dobře pamatujeme bílého koně z vozů MHD, kde byl znak dříve hojně užíván. Dnes je znak města používán už jen výjimečně. Nahradilo jej běžné logo "OSTRAVA!!!"
Milostovickým kovářům se podařilo vzbudit v Ostravě pozornost (Deník.cz" title="Deník.cz).

Milostovický Ivánek

socha Ivánek

BO IVANEK JE FAKT DOBRY!!!

21:55 [Permalink

sobota, 2. listopad 2013

Orientace

pohled na kostel Prozřetelnosti Boží přes roh zámku -Těšínský kalendář na rok 1922

Orientace je slovo, které v různých jazycích zní podobně. Hovoříme o orientaci v lecčems. Orientace v tom, čeho už není je však nesnadná, přesto se o ní pokusím. Stával po staletí v Šenově zámek, který však v polovině minulého století zmizel beze stopy. Pamětníci té doby už nežijí, jen fotografie a předávaná sdělení mohou ještě zámek připomínat. Kdy bylo šlechtické sídlo nad řekou Lucinou postavené, přesně nevíme. Předpokládá se, že bylo vybudováno z původní stavby, která stála na tom místě dříve, než jej na dalších tři sta let (1576) získali Skrbenští z Hříště. V roce 1927 byl zámek se souhlasem posledního majitele panství Bedřicha hraběte Larisch Mönich zbourán a dnes už v místech, kde po staletí stával, není po něm památky. Stalo se tak navzdory protestům některých, kteří zámek chtěli zachovat. Oprava by však stála mnoho peněz (900 000 Kč viz. Jara Vrbka Těšínský kalendář 1936), proto bylo rozhodnuto zámek strhnout, když hrozilo jeho zřícení.
Dnes místo nad Lucinou nijak nepřipomíná, že tu dříve stálo šlechtické sídlo. Orientace tak nebývá snadnou, ačkoliv existuje nejedna fotografie či kresba zámku.

Zámek na kresbě Viléma Wünsche - Těšínský kalendář 1936


Ladislav Kiška v knížce - Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku zveřejnil obrázek, který byl nakreslený zřejmě podle fotografie Adolfa Sobka. Učitel Sobek zámek fotografoval v roce 1912-13 pro knihu učitele Hanuše Lankočího - Obec a panství Šenov - kronika starobylé slezské dědiny. Na této kresbě je v pravém rohu zámku patrná silueta kostela Prozřetelnosti Boží v pozadí. Popiska obrázku říká, že je to pohled od Šantarůvky (od nynější budovy městského úřadu).

obrázek L.KiškyLadislav Kiška


Ladislava Kišku (* 4.8.1924 Šenov, † 22.6. 2013 ) a jeho knížku - Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku považuji za dobrý zdroj informací o historii Šenova, stejně jako Hanuše Lankočího, jehož knížku Obec a panství Šenov - kronika starobylé slezské dědiny, beru často do ruky. Čas ovšem přináší i nové poznatky, které dřívější autoři knížek nemohli znát, takže některé informace musíme leckdy přehodnotit. Přesto je přínos obou knih k poznání historie Šenova nesporný.
K orientaci zámku v krajině přispěl měrou nemalou přítel Milan Pastrňák. Když se objevila nová fotografie šenovského zámku, orientoval se správně. Jeho stránky o zaniklém zámku patří rovněž mezi ty nejlepší zdroje informací.

Obrazy z kroniky obce Václavovice


V roce 2011 zveřejnil v souvislosti se zánikem zámku v Kunčicích nad Ostravicí deník Mladá Fronta Dnes článek Dareka Štalmacha, v němž je použitá stará fotografie zámku šenovského. Stejný snímek byl zveřejněn později na stránkách - pivovary.info. Zatím, co tam chybu po upozornění opravili, z iDnes.cz nepřišla žádná reakce. Ostatně, opravovat zprávy v novinách jaksi nejde (zřejmě ani v těch virtuálních). Nutno dodat, že článek o zániku zámku v Kunčicích je seriózní textem, použitá fotografie zámku (Nostalgická vzpomínka na krásné časy zámku) však není obrazem zámku v Kunčicích, nýbrž v Šenově. Jako zdroj fotografie je uváděn archív. Jaký archív, to však ze sdělení nelze určit.
Ony dva zámky si ostatně byly podobny jak vzhledem, tak i osudem. Lze se domnívat, že podle zámku v Kunčicích, byl stavěn, či lépe řečeno později upravován zámek v Šenově. Spojení obou panství bylo v minulosti velmi těsné. Jan Starší Skrbenský z Hříště, nabyvatel rodového povýšení do panského stavu se narodil (*1585) na zámku v Kunčicích. Zámek ve Velkých Kunčicích patřil jeho otci Jaroslavovi. Ale i později se na zámku v Kunčicích narodil leckterý člen rodu Skrbenských. V roce 1758 se v Šenově narodil rodičům Otovi a Antonii roz. hraběnce Podstatské z Prusínovic syn, Otto Jan Nepomuk Karel. Další děti, až po Jana Karla v roce 1768 se narodily v Kunčicích. Lze z toho usuzovat, že v těch deseti letech mohl být zámek v Šenově rovněž podstatně přestavěn do podoby, která pak přetrvala až do roku 1927, kdy zámek zanikl.
Zbyly jen fotografie a obrázky zašlé slávy. Nebylo by však moudré, zapomenout to vše jen pro to, že už toho není.


orientace podle sv. stran

zámek-archív iDnes.czZdroj


Fotografie zveřejněná na stránkách iDnes.cz zobrazuje zámek pohledem od kostela Prozřetelnosti Boží, kde je patrné též křídlo severní, tj. ze strany dnešní ZUŠ Viléma Wünsche. Severní strana byla s protilehlou (od řeky Luciny) delší než zbylé dvě. Zámek byl pravoúhlým lichoběžníkem, přičemž nejkratší stranou byla zeď západní (fotografie od kostela). Východní, ze strany dnešního měst. úřadu byla o něco delší než západní a byla zde vstupní brána, přičemž v jižním venkovním rohu zámku byla zeď zarovnána do pravého úhlu (to však není patrné na fotografiích, nýbrž jen na mapách, kde je takový tvar vyznačen) Počet oken na fotografiích zámku též napovídá, která zeď zámku byla delší a která kratší. Není tomu tak v případě vikýřů ve střeše, které naopak počtem neodpovídají. Počet vikýřů byl na vnější straně střechy zámku na každém křídle jiný. Na severní straně bylo vikýřů 5, na západní 7, jižní jich měla 10 a východní jen 4. Na východní straně (tj. ze směru dnešního měst. úřadu) byla hlavní brána. Také na protilehlé straně ústily směrem ke kostelu dveře. Zbylá dvě křídla zámku venkovních dveří neměla.
Ačkoliv snaha o orientaci v zaniklém zámku může připadat jednomu pošetilou, jinému poskytne okamžik snění, a spatřit zámek tak, jak zde stával než byl časem vrácen do půdy. Čas však nenese za zmizení zámku viny. Čas je spravedlivý. Lidé však rádi čas vracejí a potom je orientace důležitá. stránky o zámku

21:29 [Permalink

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Jak psát web
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum
Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice



rozcestník


NOVÉ

Město Šenov

Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ

nebe nad Ostravou

napiš slovo