Kukačka - Psittacus erithacus - Papoušek šedý - žako.

fotografie-Kukačka prvně vylétla

Toto je příběh Kukačky, mladého papouška žako, která se vylíhla v Šenově, z vajíčka rodičů Anduly a Mikeše, jako druhé mládě. Prvním mládětem, které se tomuto páru vylíhlo vloni, byl Miky. Rozhodli jsme se Mikyho ponechat a tak zůstal ještě u svých rodičů. Navzdory hlasům, které předvídaly tragédii v rodině žaků, pokud ponechám odrostlé mládě i nadále ve společnosti svých rodičů, neodstavil jsem Mikyho ani tehdy, když se staří chystali už k dalšímu hnízdění. Že jsme sledoval jak se situace bude vyvíjet a zda nedochází k napadání Mikyho jeho rodiči (hlavně jsem měl obavy z chování Mikeše jeho otce), je nasnadě. Pomocí instalované IP kamery bylo možné průběžně sledovat chování této zajímavé trojice. Až na nepatrné výpady Mikešovy vůči Mikymu, které se však odehrávaly pouze náznakově, nebylo patrné, že by se schylovalo k větší rozepři mezi mladým a jeho rodiči. Možná k tomuto stavu přispělo i to, že Miky byl vždy (zde jsem popsal loňské problematické hnízdění) v péči Anduly a ta by asi nedovolila, aby mu jeho otec jakkoliv ublížil. První hnízdění totiž plně režírovala ona a tehdy ještě mladý sameček Mikeš nebyl ten, kdo by rozhodoval o hierarchii v rodině. Snad proto nebyl na začátku další hnízdní sezóny na mladého Mikyho agresivní.
Zkraje roku 2006 jsem si poznamenal toto:

-Andulka a Mikeš byli dnes, tj. 17.1.2006 spatřeni v odpoledních hodinách jak se páří. Zřejmě budu muset mladého Mikyho odstavit, i když si uvědomuji, že by to mohl být zajímavý experiment, nechat jej nadále s rodiči. Možná by to prokázalo u žaků jejich silná rodinná pouta a toleranci vůči sobě.

Zvídavost nakonec zvítězila a Miky zůstal s rodiči. Nyní dospěl experiment k zdárnému konci a já se mohu s vámi podělit o několik poznatků z pozorování tohoto, jistě zajímavého pohledu do života žaků . Během přípravy páru na další hnízdění nebylo loňské mládě nijak napadáno ze strany svých rodičů. Miky se zřejmě v očích Mikeše nejevil jako samec /sok. Teprve když Andula začala snášet, trochu se vystupňovala jeho podrážděnost. Dokonce jedno vajíčko jsem našel rozbité na zemi, kam jej snesla Andulka z větve, možná vinou jistého neklidu. V té chvíli jsem zapochyboval o svém počínání a zvažoval, zda by přece jen nebylo rozumnější mladého oddělit. Vyčkal jsem však ještě a častěji sledoval, co se kolem hnízdiště děje. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se situace nějak nebezpečně vyvíjela. Pouze se změnil pro Mikyho přístup k potravě. Od chvíle, kdy Andula zasedla, musel vždy trpělivě čekat až se nakrmí Mikeš, a teprve pak mohl ukojit hlad i on. Zdálo se, že je to pro něj dost těžké, neboť byl zvyklý vrhnout se vždy k misce okamžitě po mém odchodu. Pozoroval jsem jej jak pobíhá po větvích a netroufá si přisednout k otci, až mi jej bylo líto. Avšak nezdálo se, že by utrpěl nějakou újmu během těch pár chvil, kdy musel čekat. Nakonec se vždy ke krmení dostal. Potrava byla tedy tím, co se mohlo stát překážkou v soužití trojice. Staral jsem se, aby vždy měli v miskách dostatek krmiva a snažil se tak zabránit tomu, aby Mikeš musel potravu intenzivně bránit. Sezení na vajíčkách (bylo jich víc, však pouze jedno bylo zřejmě oplodněno) proběhlo v klidu. Překvapivým poznatkem bylo pro mne páření Mikeše a Anduly ještě 19. února, přičemž Kukačka se narodila 13. března. To, že nazývám Kukačku dívčím jménem berte s rezervou, pouze jsem to odhadnul a je li to pravda, to se dovím až za deset dnů, kdy dostanu sdělení ze Slovgenu, kam zamířila kapka krve Kukačky k testu DNA, na rozlišení pohlaví. To jsem ale odbočil.

odkaz na videosoubor/pozor 3MB!

I v době, kdy se mladá Kukačka vylíhla, musel Miky trpělivě čekat na svůj díl potravy až do chvíle, než se nasytil Mikeš. Ani nyní není vidět stopy agresivity. Pouze je patrná autorita otce Mikyho. Mikeš už opravdu vyspěl a v této době je zcela dominantní v rodině. Andula, matka Mikyho však na svého mazlíčka nezapomněla ani teď, a občas si nějaký burský oříšek nechala vzít Mikym ze zobáku. Letošní hnízdění probíhalo standardně, oproti minulému roku, kdy byl Mikeš terorizován svou partnerkou. Tentokrát byl vůdčím papouškem on(na videu je patrné jaký má respekt), ale o svého potomka se starali svědomitě oba rodiče. Bylo však vidět, že teď Mikeš je aktivnější při krmení mláděte a Andulka spokojeně přihlíží. Potvrdilo se to, co bylo patrné při loňském hnízdění. Tehdy Andulka terorizovala Mikeše za neschopnost dostatečně bránit hnízdo a díky jeho mládí a nezkušenosti měla nad ním vrch. Důsledkem její tyranie však bylo to, že se musela o potomka starat sama. U Kukačky probíhal růst pod starostlivostí obou rodičů. Bylo úsměvné pozorovat Mikyho jak nakukuje do budky, zvědav co se tam děje, když tam jsou oba rodiče. Po minulých peripetiích s kroužkováním Mikyho, jsem se rozhodl pár nerušit, další výchovu mláděte nechat jeho rodičům a po osamostatnění jej označit čipem. Během těchto dvou odchovů jsem nabyl zkušenost s dobou osamostatňování mláďat žaků. V porovnání s tím, co se píše, a se zákonem, který tuto dobu striktně stanovuje, moje poznatky o této době jsou hodně odlišné. Všeobecně se uvádí doba, po které jsou žaci samostatní, tři měsíce od vylíhnutí, což je i lhůta, ve které musí chovatel papouška zaregistrovat na odboru ochrany přírody příslušejícího krajského úřadu. Má zkušenost je taková. První papoušek, který se vylíhnul, byl schopen samostatného krmení po 140 dnech. 171! dní od vylíhnutí ho ještě Andula přikrmovala. Kukačka se začala krmit po 151 dnech od vylíhnutí. V obou případech je to mnohem delší doba než ty předpokládané tři měsíce.
Nyní pár slov k čipování. Jak už jsem zmínil a v povídání o Mikym též podrobně popsal, kroužkování na hnízdě se minule nepovedlo. Proto jsem se tentokrát rozhodl nekroužkovat a ve chvíli kdy už bylo jisté že se Kukačka sama nakrmí, vydal jsem k veterinárnímu lékaři ji očipovat. Moje nepřízeň k takovému značení papoušků se nyní ještě více prohloubila. Žakové jsou ptáci velice citliví (a nejen oni), a v případě kroužkování mladých na hnízdě může dojít k jejich zranění vlastními rodiči, či dokonce usmrcení. Jistě by bylo rozumnější kroužkovat odrostlejší žaky tzv. půlenými kroužky, které však žel, nejsou jako nezaměnitelné označení uznány. Tak jako už dříve, i tentokrát jsem pátral po kroužcích, jež požadavek nezaměnitelnosti označení splňují a při tom by se mohly nasazovat dospělým papouškům s tím, že jejich odstranění zabrání nějaký zámek, či plomba. Myslím, že v době satelitů na oběžné dráze nemůže být problém vyrobit takový kroužek, výrobce by se snad také našel. V časopise Papoušci č.3/2006, Mgr.Jindřiška Staňková informovala nás čtenáře o snahách Agetury ochrany přírody a krajiny České republiky prosazovat používání otevřených, avšak nesnímatelných kroužků do naší legislativy. Osobně jsem p. Mgr. Staňkovou oslovil, abych se ubezpečil, že je v této věci opravdu konáno a jde li aktivita kupředu. Příliš optimismu mi její odpověď nepřinesla. Opět se vyskytly potíže, cituji: ". . . evropská legislativa otevřené plombované kroužky neuznává." AOPK se sice snah o zlegalizování používání tzv. plombovacích kroužků na národní úrovni, podle slov paní magistry, nevzdává, ale tuším jak to asi dopadne v nejbližší době. Doba nejbližší, v tomto případě, bude se počítat asi na roky, ne měsíce. Stále mám tedy na výběr dva způsoby označení případných dalších mladých žaků. Buďto kroužkovat na hnízdě, a riskovat zranění, smrt, či jen nepřirozený odchov mláďat, nebo čipovat, a působit tím papouškům nepředstavitelný stres. Čipování zaručí, že se možná papoušek už nikdy s člověkem nesblíží. S tím, kdo jej takovému stresu vystavil, se nesblíží určitě. Jak může také dopadnout kroužkování malých žaků na hnízdě, popisuje Milan Bartl na svých stránkách.

fotografie-Mikeš a Kukačka

Kukačka je už očipována a zdá se, že v této chvíli zjevně nemá žádné potíže. Já se však nemohu přiblížit k voliéře, aniž bych nevyvolal zděšení v rodince Kukačky, jako kdyby nadlétal orel. Je smutné, že uspokojení zákona způsobuje bolest jiným. Po této zkušenosti jsem nabyl přesvědčení, že tento způsob nezaměnitelného značení papoušků je nehumánní a měl by být nejen ze zákona vyjmut, ale zároveň pod sankcí též zákonem přímo zakázán. Těžko mne někdo ještě přesvědčí, že je to šetrná a nutná operace, když existuje možnost značení papoušků plombovacími kroužky. Celníci dokáží zaplombovat cokoliv, vagóny, kamióny, lodě, letadla a já vím, co ještě. Nevidím tedy jedinou omluvu pro to, aby se i nadále praktikovaly metody v chovu, jako ve středověku. Tvůrci zákona, který dovoluje papoušky cíleně stresovat a týrat, by se měli stydět a velmi rychle jej novelizovat (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora = Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, čili CITES). Pokud se začtu do zákonů souvisejících s CITES, nemohu se ubránit dojmu, že novelizování a košatění zákonů je jevem zcela běžným, až plevelným. Tudíž se domnívám, že novelizací zákona, jež by opravdu papoušky začal chránit, se může začít plít. Od počátku se vedly debaty na téma čipování. Pročetl jsem množství různých komentářů k novému přístupu označování papoušků už v době, kdy se k přijetí úmluvy CITES teprve schylovalo. Troufám si říct, že převážná většina diskutujících, ať už z řad zkušených chovatelů, ošetřovatelů zoologických zahrad, i veterinárních lékařů, byla proti takovému způsobu nezaměnitelného značení papoušků. Nebyli vyslyšeni. Divím se, jak dnes všichni mlčí. Proč neprotestují lékaři proti tomu, že je zákon nutí provádět úkony, které se dle mého názoru příčí snad i jejich cítění s živočichem. Neznamená to ovšem, že zavrhuji čipy všeobecně. Pokud je značení nutné u savců, nevidím důvod, proč alespoň u těch větších z nich, tento způsob nepoužívat. Však u papoušků je používání čipů jen pro zadostiučinění zákonu nevhodné, pokud existuje možnost jiné humánnější metody. Dělené kroužky s jednorázovým uzavřením, jsou určitě daleko lepším řešením. Obávám se ale, příliš rozjetého vlaku DATAMARSU, aby tato moje obžaloba došla k uším "Císaře". Užitečným rozcestníkem problematiky CITES jsou stránky jeho vědeckého orgánu AOPK ČR
Vrátil jsem Kukačku po čipování zpět k rodičům, abych odloučením její stres ještě neprohloubil. Šest dnů po čipování je ve voliéře pohoda. Otec Mikeš laškuje s Kukačkou, pošťuchuje se s ní a vypadají oba spokojeně. Kukačka je velmi sebevědomé mládě, které se nikterak nezalekne ani svého staršího bratříčka a dovede na něj u misky i vzkřiknout, aby se dostala ke krmení. I toto období je v rodině žaků možná důležité pro další vývoj mláďat. Mělo by se s tím v chovu počítat a neodstavovat mláďata dřív, než se naučí všemu potřebnému k životu od svých rodičů.

fotografie-aplikační jehlafotografie-žako

Zpět na začátek stránky

Kukačka  Chov papoušků šedých  HOME  blog 

  napiš slovo