Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

neděle, 23. únor 2014

předjaří

Zatím se únor projevuje víc jarně, než jak obvykle "hladový" měsíc vypadá. Avšak i v takovém únoru probíhají různé kulturní akce. V Šenově se kupodivu kulturní akcí stalo i veřejné zasedání zastupitelů města v podvečer 18. února.
Přizvaná veřejnost mohla sledovat předávání cen úspěšným reprezentantům, převážně na poli sportovním, kteří svými výkony šíří dobré jméno Šenova. Mladí sportovci si toto ocenění, byť skromné, ale upřímné, zasluhují. Jistě se to nedá srovnat s atmosférou při předávání madailí bezprostředně po sportovním výkonu, ale poděkování města má jistě nemalou váhu též. Mají být na co pyšní reprezentanti, máme na koho být pyšní my. Děkuji.

ing. Lankočí mezi mladými reprezentantkami

Dalším bodem 25. zasedání zastupitelstva města bylo předání Čestného občanství in memoriam Hanuši Lankočímu.
Uplynula již řádka let od okamžiku, kdy byla vydána kniha Hanuše Lankočího - Obec a panství Šenov, která se stala základem znalostí o historii obce. Dlouho byla jedinou, která o Šenovu takto vypovídala. I dnes po stu letech je knížka vzácnou, nejen malým počtem, ale i obsahem. Troufám si říct, že žádný pozdější badatel se neobešel bez této knihy, kterou Hanuš Lankočí napsal a věnoval, "milým - mi - občanům šenovským." v roce 1913. Obrazová příloha knížky, která obsahuje fotografie Hanušova přítela, též učitele Adolfa Sobka, byla dlouho jedinými obrazy jak zámku, tak i jiných míst obce, z nichž čtenáři poznali, co už vidět později nebylo možné. Adolfu Sobkovi vděčíme za to, že jsme mohli poznat zámek, který v té době ještě nad Lucinou stával i jiné pohledy na dřívější tvář Šenova. Musím zmínit, že Adolf Sobek taktéž vydal podobnou publikaci - Obec a panství Šumbark ve Slezsku, v roce 1925. Rovněž on jí věnoval podobnými slovy, jako v roce 1913 Hanuš Lankočí. "Knihu tu věnuji - mi milým - občanům šumbarským a všem, kdož milují naši zemi slezskou."

Adolf Sobek


Adolf Sobek měl to štěstí, že se z války navrátil. Kdyby osud Hanuše byl šťastnější, mohli nám ještě leccos ze společné práce zanechat. Takto ani nevíme jak Hanuš Lankočí vypadal. Můžeme si jeho tvář odvodit od jeho potomků, syna Miroslava, uičitele v Národní škole na Podlesí, a syna jeho zase, inženýra Lankočího, který za svého dědečka převzal Čestné občanství města Šenova.
Nepoznali jsme Hanuše Lankočího, ale jeho přínos k vědomí občanů Šenova o historii své obce je nezapomenutelný.
Synové vždy nesou otců díl, tak můžu srovnávat, neb syna Hanuše Lankočího jsem znal a měl rád. Poznal jsem ho jako laskavého učitele, z něhož jsme my, malí žáčci zprvu měli trochu obavu. Vzbuzoval respakt před námi, kteří jsme k němu ze třetí třídy postoupili, neb učitel Lankočí vyučoval třídu čtvrtou a pátou, a mezi mladšími ročníky se šířily zprávy o jeho přísnosti.

Miroslav Lankočí


Opak však byl pravdou. Laskavý učitel uměl udržet pozornost nás neposedných žáčků a jeho hodiny byly nezapomenutelné. Když se z něj stal divadelní režisér, to pak byl teprve obdivovaný a milovaný učitel. Možná i jeho otec takovým byl. Válka k němu laskavá nebyla. Hanuš Lankočí zemřel v ruském zajetí na konci války v srpnu 1918.
Bylo ústy milé nám paní učitelky Cecilie Stachové povězeno o Janu Lankočím mnohé, co už dříve také napsala ředitelka knihovny a muzea Šenov, Simona Slavíková, a bylo zveřejněno v Oběžníku číslo 3 v březnu 2007. Díky tomu dnes víme, kdo byl Hanuš Lankočí a zač si ho vážíme. Vím už dnes, že Miroslav, jeho syn, měl divadelní režii v krvi po otci, který také napsal několik divadelních her, například, Šenovský rychtář. Publikoval také ostré kritiky proti nepravostem pod jménem Dr. Karabáč. Psal prózu i básně. Co všechno mohl talentovaný učitel pro nás zanechat, kdyby válek nebylo. Narodil se 13. listopadu 1879 ve Vesce u Příbora. Žil pouhých 39 let a tolik toho dokázal. Kéž by mu sudičky delší život přály.
Učitelské "řemeslo" těžké je, však posláním vznešeným. To dokazují řady učitelské po věky. Proto je správné, že jednomu z nich se dostalo ocenění in memoriam, čím stvrzena je naše úcta k učitelstvu všeobecně. Paní učitelko, pane učiteli, děkujeme. Někteří z nás i mnohé z toho co jste učili zapomněli, však vás zapomenout nemůžeme, ani nechceme.

inženýr Lankočí přebírá občanství pro svého dědečka in memoriam


Druhé zastavení osmého týdne bylo na zámku ve Frýdku. Manželé Jiřina a Jaromír Poláškovi připravili další skvělou výstavu - Zmizelý Frýdek a Místek, jež otevřela veřejnosti skvělou podívanou. Podívat se může návštěvník v několika místnostech na desítky fotografíí, jak dřívějšího města, tak toho dnešníího, takže divák může srovnávat, co je oku milejší. To dřívější, nebo to dnešní? Před leckterou fotografií, či obrazem Josefa Langa, Jiřího Černého, nebo Bohumila Masopusta, se divák rozteskní nad tím, že už není toho, co bylo. Leckdy místo romantického pohledu, nahradili lidé tato místa necitlivým dneškem. To neplatí vždy, ale lítosti nad zmizelým se leckdo neubrání. Vzbudit v nás lítost však nebylo cílem autorů výstavy. Chtěli ukázat, a podařilo se jim to moc dobře, jakých změn doznal Frýdek a Místek během let svého růstu. Vernisáž pak má to kouzlo, že autor uvede výstavu slovem. Toho se po úvodním slovu ředitele muzea Stanislava Hrabovského zhostil Jaromír Polášek jako vždy s noblesou, jak on to umí. Jeho uvedení výstavy bylo diváctvem, které naslouchalo ve velkém počtu, přijímáno velmi pozorně a vděčně. Vernisáž poskytla rovněž příležitost k setkání přátel, což bývá při výstavách cenným okamžikem. Za ty prožitky patří poděkování Muzeu Beskyd, které tyto skvělé akce připravuje.

Jiřina a Jaromír Poláškovi

Další zastavení moje patřilo blízkému Kunínu. Vydal jsem se do Kunína v sobotu, abych byl prvním na výstavě, která ten den započala v tamním zámku. Tentokrát je vystavováno sklo z Harrachovské sklárny, která už po tři sta let vyrábí sklo světové slávy. K zhlédnutí je tu až do května překrásné sklo, vyrobené pro císaře, nebo jiné vzácné objednatele, stejně jako sklo ručně foukané samotným hrabětem Harrachem. Při pohledu na skvostné skleněné výrobky si uvědomí návštěvník, jaká je spojitost zámku v Kuníně se sklárnámi v Harrachově, a při procházce zámeckým parkem si tu spojitost uvědomí ještě víc, pohlédne li vzhůru k štítu zámku ze strany severní. Spatří tam alianční znaky manželů Harrachů, stavitelů zámku.
Procházkou dále v parku lze vedle kovové plastiky Lučištníka, uměleckého kováře Marcela Kanise, spatřit další díla absolventů soukromé umělecké školy AVE ART Ostrava, která se zámkem v Kuníně spolupracuje už delší čas. Další plastikou (Andělská tvář?) si maně vzpomínám na rok 2009, kdy zámek postihla velká voda a "Andělská tvář" padla tváří k zemi. Při vzpomínce na ty hrůzy, co tehdy voda napáchala běhá ještě dnes mráz po zádech. Ačkoliv "Andělská tvář" dnes už zase stojí pevně na zemi a hledí k Novému Jičínu, druhou tváří se dívá zpět, jakoby se stále něčeho obávala. Při tom kousek před ní prosebně sepnuté ruce ke kostelu svatého Václava má další kovaná plastika, bezpochyby ze stejné dílny jako ty ostatní.
Rád do Kunína občas zajedu. Vždy si odnesu cos pěkného v duši.
Máte li potřebu též svou duši naplnit podobným jasem, pak je Kunín tím správným místem.

Andělská tvář


18:36 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum

Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice



rozcestník


NOVÉ

Město Šenov

Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo