Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

úterý, 23. červenec 2013

Toni


"Chybovat je v povaze každého člověka, ale jen hlupák na svém omylu setrvává." Cicero.

Abych vysvětlil v čem jsem chyboval, musím se vrátit na samý počátek omylu.
Při zkoumání genealogie šlechtického rodu Skrbenských z Hříště, od roku 1576 po tři sta let pánů Šenova, jsem musel přečíst velké množství textů badatelů dřívějších. Tak se stalo, že ač jsem se občas dočetl, že poslední vlastník šenovského panství, Anton Freiherr Skrbebnský z Hříště měl dceru Henrietu a čtyři syny, Karla, Felixe, Filipa. a - Antonína (H. Lankočí, L. Kiška, M.Pašík, J.Tichánek a spol. a další), nepovažoval jsem zprávy o Antonínovi za věrohodné. Spíš jsem se klonil k vysvětlení, že onen Antonín nepatří do šenovské větve rodu, nebo došlo k záměně s otcem téhož jména.
Tak se stalo, že jsem ve všech textech uváděl vždy jen tři syny a jednu dceru Antona sv. p. Skrbenského z Hříště ( * Šenov 1.1.1791), Karla, Felixe, Filipa a Henrietu. Nebyl důvod pátrat po čtvrtém bratru Antonínovi. Henrieta se ve svých denících o bratru Antonínovi nezmiňuje a také nenakreslila ani neměla v albu jeho fotografii.
Teprve návštěva výstavy - Lev oděný v purpuru v Kuníně před dvěma týdny mne znovu upozornila na toho to mnou opomíjeného Antonína, nejmladšího syna manželů Skrbenských z Hříště Antona a Anny roz. hraběnky Arz. Pustil jsem se do pátrání po tajemném Antonínovi, abych v tom měl konečně jasno.
Shodou okolností jsem v tom dni obdržel zprávu od přítele Františka Kužela z Vlastivědné společnosti Žerotín v Dřevohosticích, v níž mne upozornil na internetové stránky německé Wikipedie, kde se taktéž o Antonínovi Skrbenském píše. Historie se počala otevírat. Nejprve jsem ověřil informace německých stránek s jejich zdrojem v Biografickém lexikonu Říše Rakouské. Zbývalo potvrdit narození Antona Skrbenského v matrice. Začal jsem hledat tam, kde jsou zapsaní i další tři bratři, Karel, Felix a Filip, tj. v matrice farního úřadu kostela svatého Ducha v Opavě. Opravdu jsem tam záznam o narození nejmladšího z bratrů našel. A znovu pomohl František Kužel, když objevil ještě jeden záznam o narození Antona v další knize narozených. Kupodivu bylo narození zaznamenáno hned ve dvou knihách matriky tohoto farního úřadu. Zatím, co první zápis byl proveden zřejmě správně 11.10.1831 v knize narození (Geburdsbuch), ten pozdější v knize narození a křtu (Geburds und Tausbuch) nese zápis odlišný, tj. 12.10. 1831. U tohoto druhého zápisu je však poznámka, z níž vyplývá, že zřejmě došlo k omylu při opisování z knihy první.
Co se zatím podařilo, a co naopak ještě nevíme o Antonínovi jsem už dříve zapsal na stránky o Skrbenských zde: Anton Karel

Zbývá jen vysvětlit, proč se Henrieta o nejmladším bratrovi
ve svých denících nezmiňuje.
Nyní už vím, že zmiňuje Antonína sice toliko dvakrát a to v roce 1845, ale jasně a zřetelně. Já se dříve domníval, že se jedná o někoho jiného. Henrieta mu říkala - Toni.
První zmínkou o Antonovi je zápis v deníku z roku 1845. Jde o setkání všech sourozenců na zámku v Šenově, v bývalém dětském pokoji. Den před tímto setkáním, 14. srpna 1845 zapsala si Henrieta, že Karel v knihovně odložil oblíbený svůj klobouk a jiné části oděvu. Den na to její čerstvý novomanžel Fritz (Friedrich hrabě Gallenberg) oblékl si Karlův kabát, nasadil jeho klobouk a použil k převleku ještě další části oděvů včetně součástí šatníku Henriety. V tom převlečení se vydal do bývalého dětského pokoje. Tam na něj čekalo všech pět sourozenců. Henrieta, Karel, Felix, Filip a Antonín. Všichni postupně hádali, koho může Fritz představovat.
První vyjádřila názor Henrieta, po ní Karel, Felix, Filip a nakonec nejmladší Antonín řekl, že Fritz představuje poručíka pluku, co má mnoho psů a málo koní.
Bylo to zastavení před tancem, na nějž se Henrieta s Friedrichem v maškarním oděvu chystali odejít.
Nakonec dala Henrieta všem deník k podpisu.
Tak jsou zde podpisy všech čtyř bratrů Skrbenských a Henriety s Friedrichem. Je to jeden z mála důkazů o přítomnosti všech sourozenců na zámku v Šenově v roce 1845.
To bylo Antonínovi 14 let.


podpis Antonína


Ve stejném deníku 23. září je záznam o vážení. Toni ve čtrnácti letech vážil 50 Kg.

záznam o vážení
Důvod, proč se Toni v denících Henriety málo objevuje je pochopitelný. Věkový rozdíl byl dosti významný. Henrieta si psala deníky od roku 1843 (zachovaly se pouze deníky od toho roku). V tom roce jí bylo 18 let a chystala se provdat za Friedricha hraběte Gallenberga. Toni však měl 13 let.
Méně pochopitelná je nepřítomnost jeho portrétu ve skicářích Henriety, ačkoliv ani Felix nebyl Henrietou portrétován. Ve fotografickém albu však snímky Felixe, stejně jako bratrů Filipa i Karla s rodinami jsou. Antonínova fotografie chybí rovněž tam.
Není tedy nic, co by nám Antonína Karla Maria Leonarda ukázalo, jak vypadal.
Proto také jsem o existenci nejmladšího syna Antona Skrbenského dříve pochyboval.
Nyní už pochyby minuly, zbývá najít více informací o zapomenutém Antonínu Karlovi. Historie však bývá na střepy a ty hledat není snadné, občas nemožné. Přesto se o to stále pokoušíme, také děláme u toho chyby.

Použité obrázky pocházejí z deníku Henriety hr. Gallenberg. Ten je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, v rodinném archivu Silva-Tarouců, fond. sk. G445, inv. č. 311, sign. 141/7, skř.5



21:42 [Permalink]

neděle, 14. červenec 2013

Jaký svátek- jedu do Čech a Dřevohostic

Hoj, ty světe veliký a širý - čím více se zužuješ na věci malé, prosté a podstatné, tím jsi krásnější. (Josef Mánes v knihách Františka Gračky)


zámek
Nad ránem desátého července jsem zamířil do Čech, samozřejmě těch pod Kosířem. Už dlouho jsem sliboval sobě, ale také přátelům z Hané, že do Čech přijedu.
Severní dráha císaře Fedinanda byla do Ostravy přivedena a zprovozněna v roce 1853. Dále do Opavy (Troppau) bylo možné cestovat po dráze od 17. prosince 1855. Hraběcí pár Henrieta a Friedrich Gallenbergovi cestovali z Opavy do Olomouce vlakem a pak do Čech pravděpodobně kočárem. Odhaduji, že jim cesta mohla trvat půl dne. Oni však do Čech jezdívali už mnohem dříve, kdy o železnici nebyla ještě řeč. Pak ovšem byla cesta mnohem delší.
Já k cestě do Čech použil auto, byl jsem na místě rychleji, ale chudší o potěšení celé dopoledne se kochat líbeznou krajinou, jak mohla před 160 léty Henrieta z vlaku, či z kočáru. Mám Henrietě co závidět. Já sice mohl cestovat do Olomouce též vlakem, ale to bych nestihnul v jednom dni vykonat vše, co jsem měl v úmyslu. Také se domnívám, že sehnat dnes v Olomouci kočár do Čech není snadné.
Ať vlakem, kočárem, či jiným dopravním prostředkem může poutník dojet na místo dnes relativně snadno. Lze případnou cestu z Olomouce na Kosíř ujít pěšky, jak se dále o tom dočtete, a není to úplně scestná myšlenka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Při tom by jistě bylo možné lépe vnímat Boží krajinu líbezné Hané.
Já však zkrátil si cestu tak, jak svět nynější dovede vše ukrátit, a za ranního svitu slunce nad Kosířem vstupoval od kostela sv. Jana Křtitele v Čechách do zámeckého parku. Provázelo mne při vstupu do "panské zahrady" vzrušení, zda nepotkám cestou Jetty, Tippera, Josefa, Augusta, nebo Gizelu či Dlouhého Güntra. Já jich neviděl, ale byli tam jistě. Laskavě mi dovolili pobýt chvíli s nimi. Slunce park a zámek zlatilo ranními paprsky a komplikovalo mi fotografování.
Původním termínem výletu byl čtvrtek, ale po varování Františkem (meteorolog-amatér), že toho dne se má počasí změnit k horšímu, jsem cestu uskutečnil o den dříve. A slunce v tu středu opravdu zářilo po celý den.
altán - salettl
Hodinu od osmi do devíti jsem špacíroval parkem, než přijeli přátelé. Z Prostějova paní Jana Valášková a Olomouce pan František Gračka. Oba znají zdejší historii excelentně, takže nebylo si možno vybrat lepších průvodců ke komentované prohlídce parku a zámku z vnějšího pohledu (zámek je nyní veřejnosti uzavřen)..
Fr. Gračka před hrobkou
Nejprve dorazil z Olomouce pan František Gračka. Zřejmě jako já nesehnal do Čech kočár (on přitom má ke kočárům hodně blízko), přijel tedy stejným dopravním prostředkem. Mezi tím, než dáma z Prostějova vystoupila z autobusu, ukázal mi pan Gračka vchod do hrobky Silva Tarouců a Stolbergů v kostele sv. Jana Křtitele.

"Hrobka byla po velkých deštích v letech 1922-1923 zatopena, tak byly ostatky přeneseny Františkem Josefem II hr. Silva Taroucca do parku na místo při věži. " Stalo se tak bez úředního souhlasu a bez lékařsko - desinfekčního dozoru. Vznikl z toho skandál a pozůstatky musely být pochovány na hřbitově. Teprve v roce 1927 se ostatky vrátily do zámeckého parku."

To i jiné mi pověděl František Gračka u prázdné hrobky a já si to nyní připomenul v jeho knize - Čechy pod Kosířem (OkÚ Prostějov 2000) z níž jsem citoval. V knížce jsou také vyjmenovaní ti, kteří pod věží v parku sní věčný sen. Vedle zmíněné knížky, která je skvělým průvodcem po historii Čech pod Kosířem, napsal autor ještě jednu takto užitečnou - Silva-Taroucové v Rakousku-Uhersku a jejich historický přínos pro náš hanácký kraj. Obě publikace uspokojí čtenáře, kterým kraj pod Kosířem učaroval a chtějí o něm zvědět více, leč knihy už nejsou běžně k mání.
Vrátili jsme se od hrobky (říct z hrobky by znělo bizarněji) k bráně parku právě včas, neb Jana Valášková z Prostějova už dorazila též. Srdečné bylo shledání po létech a společně jsme se vydali do parku, kde paní Jana chtěla položit růži k hrobům pod věží. Oba mí průvodci jsou znalí historie panství a jeho dědiců a já nemohl lepší komentovanou prohlídku dostat.


J. Valášková a Fr. Gračka
Tak jsem se kupříkladu dověděl, že když Henrieta psala do Čech, necestovalo psaní nijak dlouho. Až do Olomouce chodíval denně z Čech jeden člověk pro poštu. Za zlatku tam a zpět. Na jednu stranu měl onen člověk příležitost kochat se krajinou po celý den, na stranu druhou, Olomouc není pěšky za rohem a pokud počasí bylo méně příznivé, nemusela být zlatka přiměřenou odměnou.
To i mnohé jiné jsem se cestou k věži dozvěděl a jsem vděčný za ty informace.
U hřbitůvku pod věží jsme vzpomněli na ty, co tu leží . Po vzneseném dotazu, zda jsou zde uložené také ostatky hraběte Gallenberga ze hřbitova ( kde byl původně v roce 1862 pohřeben), nikdo z nás nezná odpověď. Já se však domnívám, že ano. Však víc než tuto domněnku vyslovit nemůžu.
Rychle uběhlo to krásné dopoledne a nastal čas se rozloučit. Každý z nás jiným směrem odjížděl, ale podobnými snad pocity obohacen. Já obohacen byl navýsost a děkuji svým průvodcům za přátelské setkání. Zámek byl tou dobou zavřený, ale když jeho okolí krásou oplývá, chvíle strávené v parku stály za tu cestu.. Zbývá poděkovat průvodcům mým. Přátelé děkuji. Byl jsem v Čechách - jaký svátek.

z parku v Čechách

Fotogalerie Čech pod Kosířem:

Odpoledne - jaký svátek, jedu do Dřevohostic. Druhého, ne méně významného cíle dne jsem dosáhl ve 14:00. Přítel František Kužel z Vlastivědné společnosti Žerotín už mě očekával a záhy po mém příjezdu jsme spolu vyrazili na obhlídku města. Stejně jako v Čechách, i v Dřevohosticích mi byli průvodci lidé nadmíru vzdělaní v historii místa. František zná své město dokonale a já se mohl spolehnout na výklad znalce.


radnice
Začali jsme u budovy radnice. Ve stínu žudra jsem se dověděl o významu pěti věží radnice. Váže se to k hrdelnímu právu a kopci Šibence, který mi byl později ukázán z jedné věže průvodcem druhým, který se k nám připojil u zámku, kam jsme s Františkem dorazili.
Druhým průvodcem se stal předseda Vlastivědné společnosti Žerotín, Mgr. Zdeněk Smiřický. Všichni tři jsme pak vstoupili (jeden z nás vjel, neb zapomněl jsem říct, že přítel František se pohybuje na vozítku) po mostě přes vodní příkop a bránu v opevnění před samotný zámek.


opevnění
Před branou do zámku nelze přehlédnout dvě krásné barokní sochy, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra. Byl jsem unešen, jak dobře se město stará o tyto památky (zrestauroval ak. malíř Jiří Lendr, o něm zmínka dále v textu) . A co teprve po vstupu do nitra zámku. Tamní expozice jsou skromné, ale hodnotné. Zámek poskytuje dostatečný prostor na různé expozice, nebo svatební obřady a další kulturní akce. Před vším zaujme Pamětní síň Lva kardinála Skrbenského, která byla za účasti Mons. Jana Graubnera a potomka rodu z Hříště MUDr.Goberta Skrbenského z Vídně, i dalších vzácných hostů, slavnostně otevřená vloni 30. září. Dále v zámku jistě zaujme expozice muzeálních předmětů, přibližujících život v Dřevohosticích dnes i dříve. Také exponáty z vykopávek z minulosti hodně vzdálené zaujmou diváka, stejně jako expozice akademického sochaře Jiřího Lendra. Vedle exponátů, zaujmou také obrazy na stěnách a štuková výzdoba stropů. Nad stropy pak přes půdu jsme s magistrem Smiřickým vystoupali na zámeckou věž. Z jejího ochozu je překrásný výhled na krajinu. Ta je zde jako na dlani a můj průvodce mne seznámil s jejím místopisem. Svatý Hostýn v modři dáli, kopec Šibence, o kterém už byla řeč, obloukový most u cukrovaru s osudem za druhé sv. války, radnice i zvonice, to a jiné pohledy jsem s výkladem vděčně přijímal.


Před zámkem jsme se s magistrem Zdeňkem Smiřickým, neradi sic, přesto museli rozloučit, neb jej čekaly další úkoly. O to víc si cením jeho laskavého ujmutí se mne při prohlídce zámku.
S Františkem jsme pak pokračovali stezkou kolem zámku, kde mi hrdě ukázal lípu, kterou Kuželovi společně s Vavrysovimi zasadili v roce 2009. Těch lip zde roste 41, nahrazují staré aleje, které podlehly vichřici. Obraz staré aleje je vystaven v zámku. Tak zde rostou mladé lipky jak Kuželů, tak mons. Jana Graubnera, nebo Vlastivědné společnosti Žerotín a dalších, kterým Dřevohostice přirostly k srdci. Dřevohostický zpravodaj 4 - 2009 K srdci přirůstají Dřevohostice snadno, zvlášť když tam žijí vaši přátelé, pak ani vzdálenost srůsty nezpřetrhá.

zvon zvonice
Pokračujeme ulicí kolem Bratrské zvonice a já opět stoupám na věž po mnohých schodech až ke zvonu v její špici. Jedno "cinknutí" srdcem zvonu, aby František věřil, že jsem byl až nahoře, dva snímky z výšky 25 metrů a mažu zpátky dolů na zem.

pohled na sv_havla_z_ věže
Další zastavení je v kostele sv. Havla, kde na venkovní zdi za apsidou (obloukem) jsou umístěné náhrobní kamenné desky Badenfeldů , vlastníků dřevohostického panství, které zásluhou také Vlastivědné společnosti Žerotín byly po zrestaurování bystřickým sochařem Janem Kozlem umístěné znovu na zdi kostela. O tom též podrobně se píše v odkazovaném výše Dřevohostickém zpravodaji 4 - 2009.
Po prohlídce interiéru kostela jsme s Františkem směřovali k Novosadům, kde na nás trpělivě čekala s večeří laskavá paní Kuželová.
Před tím ještě letmý pohled na sochu svatého Rocha a psa s potravou nesoucí v mordě.
sv. Roch
Byl to den vskutku velkolepý a mám za něj co děkovat.
Jsou dny prázdné a dny naplněné po okraj. Den v středu 10. července 2013 naplnili až po okraj mí přátelé.

Fotogalerie Dřevohostic.


22:47 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum

Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Bioplynka 2011



rozcestník


NOVÉ

Šenovské sdružení
Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo