Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pátek, 20. březen 2009

u nas doma.cz

odkaz na stránky Mat.školky Šenov
Mateřská škola Šenov


V posledních dnech se část šenovské veřejnosti zaobírá otázkou dalšího soužití dvou subjektů, jichž společným zřizovatelem je Město Šenov. Jedná se o budovu, v níž vedle sebe provozují svá poslání jak mateřská škola, tak knihovna s muzeem, jichž k soužití pod jednou střechou účelově spojilo před léty vedení obce v čele se starostou Karlem Houdkem. Z důvodů tehdejší nenaplněnosti, budovy školky dětmi, vznikly volné prostory. Ty se užily pro vytvoření nového subjektu, což bylo jistě lepším řešením než nevyužité prostory nechat ležet ladem. Je to už řádka let a dnes, když populační křivka opět míří vzhůru, ozývají se hlasy, požadující více místa pro předškolní děti. Argumentují kupříkladu tím, že dědové a otcové stavěli budovu školky v akci -Z(darma) a tudíž účel, pro který ji budovali, musí být zachován, nebo také tím, že si někdo část budovy přivlastnil a tudíž ji musí bez odkladu vrátit. Nejsem v zásadě proti navracení budov svému původnímu účelu (šlo by však asi ztuha vrátit např. knihovnu tam, kde původně byla), ačkoliv hesla, "školka dětem, Čechy Čechům, nebo, cituji-muzeum ven a HODNĚ RYCHLE !!! … ap.", mi připomínají právě dobu Zet. Už vůbec nemohu akceptovat invektivy některých, vůči ředitelce knihovny a muzea. Paní Simona Slavíková je duší projektu, jenž v historii Šenova nemá obdoby. Slova o "oprašování muzejních rekvizit, by mohl vyslovit snad jen ten, který netuší, co se vedle tzv. "zaprášených rekvizit", během let trvání knihovny a muzea událo. Troufám si říct, že ředitelka Simona Slavíková vytvořila pro Šenov značku, jíž by neměl nikdo opovrhovat jen proto, že netuší, jak těžce se tato značka rodila. Představu, že muzeum je pouhou statickou sbírkou relikvií a knihovna jen řadou regálů, nemohu nikomu brát, ale sdílet ji v žádném případě nechci. Nijak se neopovažuji bránit muzeum proti malým človíčkům, je to, jako bych chtěl minulost stavět proti budoucnosti. Malý človíček však jednou dospěje a bude chtít znát, jak to bylo, a jak se žilo, nemluvě o tom, že snad všichni chceme, aby z něj vyrostl člověk kulturní.
Chci upozornit na to, že není dobré vytloukat klín klínem. Potřebujeme se navzájem, a nic na tom nezmění ani momentální představa strany jedné, že druhou nepotřebuje, nanejvýš ji shovívavě strpí, ale na "svém".

obr. jedné z mnoha výstav v síni muzea, zároveň odkaz na rodící se stránky muzea
Muzeum Šenov – rodící se stránky

Na zastupitele Šenova čeká ve čtvrtek 2. dubna těžký úkol. Jich rada na svém 34. zasedání určila, které klíny mají zastupitelé v ten den tlouci. Zastupitelům, ačkoliv ti na své 17. schůzi odmítli návrh, neprodávat starou školu do doby získání dotace na výstavbu nového centra, a neodsouhlasili prodej staré školy firmě MAW-MONT s.r.o., rada města po měsíci "doporučuje" nalézt pro spolky umístěné ve Staré škole náhradní prostory, do takto uvolněných prostor přestěhovat knihovnu a muzeum, a Starou školu prodat, už jednou odmítnuté firmě (MAW-MONT s.r.o. H. Suchá -Karel Wojcik). Doporučení je učebnicovým příkladem vybíjení klínu klínem, a také v něm lze tušit Nerudovskou otázku-Kam s ní? Zastupitelům jich úlohu na 17. schůzi nikterak nezávidím. Přesto, "doporučuji" zastupitelům zvážit, zda je rozumné prodávat St. školu dřív, než bude vyřešena otázka definitivního umístění knihovny a muzea, a zda li je vhodné ji prodávat vůbec. Věřím, že k tak závažnému kroku přistoupí zastupitelé se svým nejlepším vědomím a svědomím.
Svědomí ne, ale vědomí zastupitelů se můžu pokusit ovlivnit. Nabízím k rozšíření vědomí o Staré škole svou starší úvahu. Netroufám si však odhadnout, zda si některý ze zastupitelů moje "rady" přečte, soudím podle toho, že ani stránky města zřejmě nikdo z nich nenavštěvuje, jinak by si povšimnul, že např. odkaz na soubor PDF-výběrové řízení -prodej budovy č. p. 128 vč. přilehlých pozemků (tj. St.skola) není funkční. Ale vlastně nač by byl, když klín klínem už je bit.


09:01 [Permalink]

středa, 18. březen 2009

O pejskovi a kočičce

první návštěva

V posledním příspěvku jsem to s jarem trochu přehnal, ale když ti ptáci v sobotu tak přesvědčivě hlásali, že už je tu. Nyní sněhové vločky v poryvech větru utvářejí atmosféru zimy spíš než jarního pučení. My se však oklamat nedáme.
V dřívějším povídání o valchování jsem zmiňoval Vladimíra Justla a také to, že jeho povídání na stanici Vltava není dosud v archivu. Nyní jsou už všechny díly pořadu -Osudy, s povídáním Vladimíra Justla, v archivu přístupné. Je sice pravdou, že archiv není vždy zcela přesným zrcadlením původního pořadu a některé kritické poznámky mluvčího už neuslyšíte, přesto je přínosným pro nás, kteří život nedovedeme přizpůsobit rozhlasovému vysílání.
Trochu pohádce Josefa Čapka, "Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort", podobá se příběh Macka a Daphne. Macík šmejdil na poličce, kde objevil maso, zabalené v utěrce, přichystané k obědu pro hosty. Podařilo se mu shodit balíček na zem, kde jej uchvátila a ve vteřině slupnula Dafka. Bylo masa, více kilogramu. Vzpomněl jsem v té chvíli pohádku, v níž pejskovi a kočičce všechno nakonec sežral cizí pes. Jako kdysi, slyším zase hlas pana Högera - Hltal a hltal, až se při tom několikrát zakuckal, hltal a hltal, až ho celý zhltal. Stejně jako pes, který sežral celý dort a pak jej bolel břich, dopadla později Daphne, zatím co Macek vyšel hladový sic, ale zdráv. Navštívili jsme pak s Daphne první Veterinární ordinaci v Šenově. Dříve jsme byli klienty jiných, vzdálenějších zařízení veterinární péče, však blízkost šenovského nás zlákala a zdá se, že nová ordinace i Daphne vyhovuje lépe. Třebaže se prvně trochu třásla, při druhé návštěvě se vstupu do ordinace nijak nebránila, zřejmě si zdejší ošetřovnu oblíbila. Já rovněž shledal, že mi zdejší zařízení vyhovuje a mohu jej doporučit. Veterinární ordinace v Šenově byla milým překvapením.


vranka-odkaz na stránky vet. ordinaceVeterinární ordinace Šenov vranka-odkaz na Vet. ordinaci v Šenově



Pod čarou


Vypuštěná plovárna


V neděli mne naopak potkalo překvapení dvojnásob nemilé, při sledování druhého programu České televize. Očekával jsem pořad Marka Ebena - Na plovárně s Antonínem Huvarem. Místo něj však běžel medailón O Václavu Bedřichovi, tvůrci televizního Večerníčku, jenž zemřel letos 7. března. Kdo by neznal pohádky pořadu, který přinášel a dosud nosí radost, nejen dětským očím. Přesto mne trochu zamrzelo, že zrovna pořad-Na plovárně s Antonínem Huvarem, musel ustoupit. Na místo vypuštění plovárny, mohlo se užít jiných vod programového toku a v příhodnějším čase, s ohledem na tvorbu Václava Bedřicha. Nicméně mne potěšila promptní odpověď Diváckého centra České televize, v níž mne ujistili, že pořad – Na plovárně s Antonínem Huvarem, bude uveden v náhradním termínu. Mezi tím si lze čekání na monsignora Antonína Huvara, zkrátit poslechem Radiožurnálu Českého rozhlasu v internetovém archivu stanice, kde jsou jeho vyprávění o životě k dispozici ve dvou pokračováních. Dvě hodiny vyprávění mohou stěží sdělit vše, co otec Antonín prožil během desíti let žaláře, jeho slova jsou však lékem proti zapomnění, kterého je naší duši třeba. 1. část a 2. část


13:15 [Permalink]

sobota, 14. březen 2009

První jarní?

první včela na krokusu

Ještě včera bylo všelijak, když chvílemi pršelo a pak zase chumelil sníh. Před týdnem ještě zima hrozila návratem, leč dnešní prosluněná sobota naznačila, že slunce opět zvítězí. Včera, pod Vartenbergem bylo slyšet zpěv drozda a cestou domů nad hlavou přelétala z jihu na sever hejna špačků. Bylo jen otázkou hodin, kdy se objeví též na naší zahradě. Ráno už bylo slyšet skřípavé zvuky špačků z koruny vrby, kde mají svou budku. Přilétli v trojici, aby se přesvědčili, zda je budka na svém místě. Spokojeni zjištěním, že vše je v pořádku, odlétli zase někam pryč dřív, než jsem si stačil dojít pro fotoaparát. I tak bylo co na zahradě pozorovat. Sýkory koňadry a modřinky v hojném počtu ještě hledaly přilepšení v ptačím krmítku. Vrabci zase se škorpili, kdo s kým a kde, zatímco havran z vršku stromu přehlížel to hemžení pod sebou a přemýšlel o odletu dál než na další strom. V Lidových Novinách čtu o havranech a krkavcích v článku Aleny Dvořákové (anglistka-překladatelka), "Havran vícekrát". Srovnává různé překlady básně Edgara Allana Poea -The Raven. Článek mne uvrhnul v nové pochybnosti. Kdys jsem psal o Karlu Kynclovi, kterak se zapletl do tenat zoologického rozdělení krkavcovitých. Článek v dnešních Lidovkách mi tím trefným názvem znovu připomenul ono tzv. "faux pax". Ačkoliv autorka článku v LN zmiňuje překlad Tomáše Jackoa - Krkavec, sama užívá více zažitého Nezvalova - Havrana. U článku je obraz Johna Tenniela, na němž zobrazený pták sice může připomínat více krkavce než havrana, však konečné rozřešení zapeklité otázky, měl li na mysli Edgar Allan Poe, toho či onoho ptáka, jsem nalezl jinde. Už jednou jsem se rozepsal o černých ptácích, kteří způsobili Karlu Kynclovi jisté potíže. Tehdy jsem si udělal jasno v tom, jací že to ptáci žijí v Toweru a kterého měl na mysli Poe při psaní básně - The Raven. Po přečtení článku v dnešních Lidovkách se mi vše opět trochu zamotalo. Vítězslav Nezval, The Raven přeložil správně - Havran, stejně tak Tomáš Jacko - Krkavec.
Pochopení jsem našel až na stránkách lingvistiky , kde jsem díky Petru Strossaovi, seznal, proč tomu tak je.



The Raven-Rook sýkora vabec špaček

Krokusy v trávě přivítaly první včelu. Více důkazů k pochopení toho, že jaro je tu, ani přes ještě občasné hrozby zimy, není třeba.


13:57 [Permalink]

pátek, 6. březen 2009

Informační valcha

Stupy na bičích přes káčer tlukou do huňku, když je kříže valu nadzvedávají rytmem palců kola, hnaného vodou z náhonu. Podobně jako v huňku plstnatí pod ranami stup sukno, valchován jsem i já, jak se kolo sílícím proudem informací v náhonu médií otáčí . Vše, co valchování kdys provázelo, tj. velký hluk a horká pára s výpary dobytčí i lidské moči, rovněž ke mně doléhá.


Valchování - valcha


Prvním valchováním prošel jsem před pár dny při čtení (se sebezapřením) článku v Lidových Novinách "Ve službách ducha doby", v němž autor-žák pohaněl učitele svého, rádoby za jeho článek zas, "Rozpaky z jedné velkorysosti" ( LN 21.2.2009 - Papež a popírač holokaustu) Vím však, čí palec zdvihá bič té stupy. Byl li jsem surovým suknem prve, pak po ranách "instituční" stupy jsem v huňku zplstnatěl, a jak říká haněný učitel, "v slabosti našel sílu". Vše, co bylo k valchování Monsignora třeba říct, řekl za mne Vladimír Justl, v pořadu Osudy, rozhlasové stanice Vltava, ve čtvrtek 5.3.2009. Zatímco řeč Vladimíra Justla se ve Vltavském archivu ještě neobjevila, samotného autora milých slov je možné spatřit i slyšet zároveň zde: Ještě jsem tady.

tygr hlídá u vchodu

Podruhé jsem se v huňku pod stupou ocitnul, když jsem zřel možné ohrožení života posledního stánku šenovské kultury (nechť mi další ctěné společnosti šenovské prominou, neb vím, že i ony kulturou Šenova jsou). Ve chvíli, kdy další z nás přinesl kůži na trh, musel jsem přemýšlet nad osudem naší výstavní síně. Stala se místem pravidelného setkávání lidí, kterým kultura není cizí.
Ve včerejším podvečeru jsme se sešli, příznivci knihovny a muzea, na vernisáži výstavy obrazů malířky Jarmily Durákové. Kolik podobných výstav jsme zde viděli a doufali, že ještě spatříme. Stávala se šenovským kořením tato setkání při vernisážích výstav, nejen obrazů. Při besedách v síni bylo také přítomno vždy úctyhodné množství návštěvníků. Tak tomu bylo i včera, kdy se pár desítek návštěvníků přišlo podívat na výsledky práce malířky ze sousedních Václavovic. Obdivuhodné množství obrazů amatérské malířky je zde vystaveno. Slovo amatérské je na místě vždy, když se my, lidoví přispívatelé do síně muzea, pokoušíme něčím šenovskou veřejnost zaujmout. Včera rovněž naše síň nepřipomínala Galerii L´Academia di Belle Arti víc než jindy, nic však nebránilo oddat se snění nad obrázky Jarmily Durákové, která k tomu vybízela častokrát i názvem. Grafické linoryty upoutaly pozornost mnohých. Já zase zálibně patřil na obraz tygra při vchodu do síně, jako i na pastelového vlka na protější straně. Bylo se nač dívat a za vším velká píle znát. Pro chvíle zapomnění na valchu, místo stvořené.


Dál se valí informace náhonem médií a den co den mne valchují. Zastavení na výstavě bylo příjemným vydechnutím. Snad tímto textem též kohos ne-valchuji.

Jarmila Duráková-Vlčí máky/olejJarmila Duráková-Žena/pastelJ.Duráková-Bleděmodré snění/olej


20:42 [Permalink]

neděle, 1. březen 2009

Střípky a střepy

Ne střepy, které znamenají, že cos ve své původní formě přestalo existovat, mám na mysli, nýbrž střípky, jež naznačují, že něco se naopak do dřívější podoby vrací zpět. Střípky historie se objevují buď cíleně hledáním v zapadlých místech, nebo nám berou dech vynořivše se znenadání, jakmile se zpráva o drátování rozbité nádoby minulosti rozšíří. Ač bez střípků není nádoba nikdy celou, samotné střípky cestu k celku nalézt nedovedou. Člověk pamětí svou, tu lepší, onde děravou tak, že jí propadnou i větší střepy, může poskládat obraz časů minulých. K tomu potřebuje nalézt množství střípků, aby obraz byl co nejvěrohodnějším.

ing. Grigorij Žurkin před šachtou Pokrok / foto ing V. Václavík


Před rokem jsem zde psal o pamětech, paní Zdeňky Uhrové, z nichž jsem tehdy vybral příběh inženýra Žurkina, jenž byl ne nepodoben tomu Josefovu. Pro oživení paměti je cesta k článku zde: Vzpomínky-paměti
Rok s rokem se sešel, a čtenář, rovněž inženýr z šachty Pokrok v Petřvaldě (1912 Habsburk, 1920 Pokrok, 1939 Fortschricht, 1953 Julius Fučík), rozpomenul se při čtení článku na vyprávění otce, který před válkou závodního Žurkina znal. Inženýr Václav Václavík, dále prozradil, že vlastní také fotografii Grigorije Žurkina.
Příběh uprchlíka před ruskou revolucí, zprvu mlhavý, složený z mála střepů, dostal další střípek skutečnosti. Zdaleka tím ještě nezískal plný tvar, ale střípek dobře zapadnul do mezery.
Stejně tak před časem svými střípky pomohl pan František Otýpka stavět obraz historie Šenova. Prostřednictvím syna Mirka, poskytnul fotografie ze své sbírky, na nichž je zachycena krajina Šenova z, před mnoha let. Převážně fotografie václavovického fotografa J. Košťála, jsou vzácným dokladem zmizelého obrazu Šenova.
Žel, pan František Otýpka, už mezi námi není. Jeho fotografické střípky nám však budou připomínat, jak lidé dovedou nezištně pomáhat, poznají li, že jich pomocí lze zmizelé tváře osob, věcí, krajiny, představit žádoucím. Šenovu tvář překryla léta. Lidem, kteří své vzpomínky sdílejí s ostatními, patří se poděkovat.

Staré fotografie Františka Otýpky


18:33 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo