Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

čtvrtek, 19. únor 2009

Fryštátské a jiné kořeny

strom Henriety

Lidé často srovnávají své žití s kořeny stromů. O člověku, který někde trvale zůstává, se říká, že tam zapustil kořeny. Zatímco věrnost místu je stromům daná, lidé své kořeny opustit mohou. Přitom leckdy hovoří, že odešli i s kořeny, což však možné není, a v tom spatřuji hlavní rozdíl mezi stromem a člověkem. Strom i s kořeny přesadit lze, člověk však jimi vězí v půdě pevněji.


Je únor roku 2009 a já kráčím parkem Boženy Němcové k zámku Larisch-Mönnich v Karviné Fryštátu. V parku roste dub červený, který jsem před léty poznal díky kresbě Henriety hraběnky Gallenberg, poslední baronky Skrbenské z Hříště, narozené v Šenově. Těším se, že uvidím majestátný strom bez listí šatu stát. Jaké však je mé zklamání. Místo Henrietina stromu, patřím na pařez a stojím tam jako on. Myšlenky plynou, kořeny zůstávají. Nevím, zda strom, který hraběnka 28. května v roce 1860 nakreslila do svého skicáře, byl zrovna ten, který rostl ve Fryštátském parku ještě roku 2008, či pouze byl mnou chtěným. Lidská chtění dokážou divy, zázraky jim však přísluší konat zřídka. Tak se stalo, že přes mé chtění strom zmizel. Tázal jsem se v zámku, hovořil s lidmi v parku, kdy že se dub poroučel k zemi. Dobří lidé fryštátští, mi pověděli o stromu více. Jak přišel o polovinu koruny a jak jeho větev za šibenici chtěl někdo mít, i to jak jej v roce 2008 vichřice srazila k zemi, na vždy tak kořenům vzala kmen s korunou. Dnes už jen ten pařez s kořeny zůstal. Kdo ke koruně dříve nevzhlížel, nepozná v pařezu minulého velikána.
Dub červený, jímž ten strom býval, původem z Kanady přišel a počal se objevovat v Evropě v 18 století. V Průhonickém parku je první dub červený uváděn až o sto let později, v roce1895. Kresba Henrietina dubu je z roku 1860, přičemž strom už má úctyhodné rozměry. Tou dobou mohl mít padesát i více let, což znamená, že první duby červené mohly být do Fryštátu dovezené už v osmnáctém století. Troufám si odhadnout stáří dubu v roce 2008 na 250 let. Dvě stě padesát let je dost dlouhá doba na to, aby strom viděl mnohé. Snad byl dovezen odněkud z Evropy okolo roku 1800 Johanem hrabětem Larisch-Mönnich a zasazen do půdy nově budovaného parku u Fryštátského zámku. Dub červený roste rychle, tak v roce 1860 mohl být, ač teprve šedesát let stár, stromem přesto mohutným. Třeba z toho však nic není pravdou a Henrieta nakreslila místní dub letní, kterého rovněž už není. Tak či onak, kořeny stromů dál v půdě Fryštátského parku vězí.

balíme kořeny

Při de-instalaci výstavy kreseb Henriety, znovu jsme viděli místa, kde hraběnka ráda pobývala a kreslila. Mohli jsme nahlédnout ke kořenům té doby. Bylo možné spatřit zámek v Dolních Životicích, z nějž Johan Larisch do Fryštátu cestoval, chtěl li dohlížet na stavbu zámku i parku. Parku, v němž o půl století později Henrieta obdivovala a kreslila krajinu se stromy tam rostoucími.
Henrieta baronka Skrbenská se výstavou vrátila ke svým kořenům do Šenova. Je mou povinností poděkovat, za to, že nám dovolila nahlédnout do svého života. Stejně tak chci poděkovat všem, kteří výstavu pomáhali uskutečnit. Stále něco končí a začíná. Kořeny přetrvávají, jsou však nepatrné, chybí li koruna, která je dříve zdobila. Snad výstava přinesla alespoň letmý pohled na kořeny země. Všem, kteří výstavu v Knihovně a muzeu Šenova navštívili, děkuji. Nebylo jich málo, o čem svědčí mnohé zápisy v knize hostů, při čemž ne každý pocítil potřebu se vyjádřit. Co může být víc než uznání návštěvníků. Henrieta by z toho, jak se obrázky líbily, měla jistě radost.


Nakonec jen kořeny zbudou, než země stráví také je.


a co zbylo z krásyFriestadt 1860
list dubu červeného


Dub v parku Boženy Němcové ve Fryštátu, jehož podobu zanechala ve skicáři baronka Skrbenská, už dnes není.
(skicář s kresbou stromu (1) i Fryštátského venkova (2) je uložen v Moravském zemském archivu - fond G445 rod. archiv Silva Taroucců, inv.č. 327 sign.141/22)
Byl li však stromem, jenž padnul v roce 2008, pak dnes krom pařezu a kresby existují též fotografie z časů, kdy nás ještě těšíval pohled na jeho korunu. ALBUM


20:35 [Permalink]

sobota, 14. únor 2009

Měl jsem sen


Sen o lávce klenuté,
po ní kráčím tam,
k řece vzedmuté,
přehlížím auta pode mnou,
v nich lidi naduté.
Za mnou pak hluk záhy mizí
nejsem v zemi cizí.
V Dubové zapomenu na vše lehce,
když voda v břehu Volenského
do kořenů dubů pleskne.
Ohlížím se zpět,
krásy torzo zbylo jen,
pryč je sen.
A přec, líbezným je svět.


páter Antonín Monczka a baron Anton Skrbenský

Od Volenského rybníka přes most, kolem pivovaru a panské krčmy, kráčí páter Antonius. Nejde z fary přímo do zámku, zašel dříve k řece, podívat se od Luciny na svah s kostelem. Nyní už kráčí zpět cestou k zámku, usmívá se při pomyšlení na obraz, který se mu vyjevil v pohledu od řeky. Před zámkem už stojí učitel Franc Halady s burmistrem Janem Slívou a fojtem Francem Chobotem . "Pozdrav Pán Bůh, pane faráři," pozdravili přicházejícího pátera Antonína.
"Dej nám Pán Bůh štěstí", odpověděl páter Antonín a pokračoval, "budeme ho dnes potřebovat. Pojďte, pan baron nás už jistě očekává."
Společně vešli do dvora zámku a v podloubí severního křídla vystoupali po dřevěných schodech do patra, tam páter zaklepal na jedny z mnohých dveří.
"Herein", ozvalo se ne příliš hlasité pozvání z pokoje. Vstoupili do místnosti, která podle množství knih v policích kolem stěn byla knihovnou, první páter Antonín. U okna stál baron Anton s knihou v ruce.
Pohlédnul na příchozí, odložil knihu na stůl a popošel vstříc. "Buďte vítán, otče Antoníne, i vy ostatní. Vyzval příchozí, aby usedli ke stolu. Sám se neposadil.
"Pánové, nynější místo výuky šenovské mládeže v komoře pivovaru není jistě tím nejlepším. Na místo opravy staré školy, však navrhuji postavit zcela novou."
Ponesu největší díl financování stavby, zbytek uhradí obce Bartovice a Václavovice, kterých děti budou též do naší školy docházet."
Po baronových slovech bylo možné číst ve tvářích přítomných překvapení."
První se vzpamatoval páter Antonín, "pane barone, to je víc, než jsme si troufali očekávat. Byl jsem dnes ráno u řeky a spatřil tam obraz nově opravené školy pod kostelem, v té chvíli mi však ani na mysl nepřišlo, že by mohlo jít o školu zcela novou."
Ostatní se s chválou baronova návrhu přidali.
"A co vy Franci", obrátil se baron na učitele Haladyho, který doposud mlčel, "zasloužíte si novou školu."
Já, pane barone, co já, starý učitel. Už mladší budou učit v nové škole, Bůh Vám žehnej, pane, za laskavost, kterou nám a dětem prokazujete."
"Ale, ale, Francii, kdo jiný by měl na školu dohlížet než li Vy. Zde jsou rachunky k pokrytí nákladů. V Bartovicích i Václavovicích je též už vše dohodnuto. Jen co vybereme stavitele, dáme se do díla, aby škola brzy stála, neb doba si žádá vzdělaných lidí a investice do vzdělání je tou nejlepší, kterou mohu učinit. "
Takto, nebo jinak, mohlo proběhnout setkání na zámku v Šenově roku 1855, avšak jisté je, že o rok později škola nad řekou stála. Od té doby uběhlo 154 let a škola dodnes stojí. V ní už neučí učitel Halady ani nikdo z řady dalších kantorů, mládež tam však dodnes zůstává.

jak nás vidí soused

Znovu se lidé sešli, aby o osudu Staré školy rozhodovali.Škola se tentokrát stala břemenem, kterého se město, jak se zde lidově říká, hodlá střepat. Na základě žádosti fy MAW-MONT s.r.o., Horní Suchá (cit. -Jsme společnost zabývající se montážemi Al fasád, prosklených stěn, oken, interiérových prosklených příček. ...), rada města na své 33. schůzi 3. ledna 2009, doporučila zastupitelům města schválit prodej Staré školy i s přilehlými pozemky této firmě. Zdaleka ne všem zastupitelům se záměr rady zamlouvá a svůj postoj dali ve čtvrtek najevo. Viz vystoupení zastupitele Stanislava Mrliny, který upozornil na krátkozrakost záměru, zbavit se majetku města. Další členové zastupitelstva také projevili pochybnosti o správnosti takového kroku. Z řad přítomných občanů rovněž zazněly výtky k záměrům radnice. Výsledkem pak bylo hlasování, které prokázalo nejednotnost zastupitelů v případě prodeje školy. Z hlasování nevyplynul jasný osud pro Starou školu a budou možná ještě zvažována jiná řešení, jak v skrytu duše doufám. K tomu mne vede víra v převažující kladný přístup zastupitelů k šenovské krajině, když místo pod Starou školou bezpochyby jeho významnou částí je.
V blízkosti kostela Prozřetelnosti Boží by krajina už neměla být deformována víc, než doposud byla. Stará škola zde patří. Za jedno a půl století vrostla do krajiny a třeba jsou na ní patrné stopy času, neruší obraz Šenova. Totéž lze sotva očekávat od příštího ztvárnění, bude li toto významné místo postoupeno k užití komerčnímu.
Je li problém s financováním provozu Staré školy do doby, než se městská pokladna zmátoží z ran minulých, lze navrhnout, aby bylo použito peněz určených na jarmark, který se v čase recese stejně může jevit jako marnotratný podnik.
Na zasedání zastupitelstva bylo rovněž poukázáno na nevhodnost prodeje v době nejnižších cen nemovitostí. Na schůzi také zaznělo, že dostupnost finančních prostředků, potřebných k stavbám kulturního charakteru, je v době recese nulová. Skromnost bude slušet v příštích dnech všem a Stará škola se může stát cestou k tomu. Ačkoliv se někomu zdá, že když neprodáme dnes, tratíme, opak může být pravdou. Uchováním odkazu minulých generací můžeme jen získat, ne li dnes, zítra určitě.


Pár snímků nakonec, jak bylo, je, a jak také být může.


začáteknadějné vyhlídkypříklady


A ještě pár fotografií navíc


20:44 [Permalink]

pátek, 6. únor 2009

Oživlé paměti

ing. Georgij Žurkin

Je tomu rok, co jsem zde psal o pamětech Bernarda Kryštofa Skrbenského svobodného pána z Hříště z let 1632 - 1685, a také o paní Zdeňce Uhrové, píšící. Z jejich vzpomínek jsem uvedl příběh inženýra Žurkina, který za první republiky byl závodním na Pokroku (pozdější šachta Fučík 1) v Petřvaldě.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednoho dne v poště četl psaní inženýra Václava Václavíka, v němž mi oznamoval, že po přečtení příběhu na Pferdově blogu si rozpomenul na vyprávění otce, který závodního Žurkina dobře znal. Také slíbil poskytnout fotografii. Jak slíbil, tak učinil. Tvář Georgia Žurkina, uprchlíka před revolucí v Rusku, který v Československu našel asyl, a byl pak až do války závodním na šachtě v Petřvaldu, je nyní poznána. Tam co naši dědové, otci, bratři fárali tak dlouho, než byl Pokrok také uzavřen, fáral před jeden a sedmdesáti lety také Georgij Žurkin, závodní dolu. Šachta nyní je už zavřená, historie lidí však uzavřenou nikdy být nemůže, jak dokazuje fotografie, vystoupivší po letech na světlo.

Fotografie, jako dříve obrazy, sochy, kresby, jsou přesvědčivým dokladem o lidech ve chvíli, kdy už jich není. Díky lidem, kteří takové fotografie uchovávají, máme dnes možnost nahlížet do tváře krajiny třeba stoleté, nebo do tváří lidí, kteří tak jako nyní my, vedli život svůj, však v krajině jiné i světě jiném. Před krátkou dobou odešel na věčnost pan František Otýpka. Jeho zásluhou byly kdys zveřejněné fotografie starobylého Šenova z jeho sbírky. Nebylo jich málo a ne všechny byly dosud zveřejněny. Nyní je vhodný čas, snímky starého Šenova připomenout, že fotografie mají dlouhou paměť, a je třeba k nim chovat úctu, byť pamatují dosud to, co i my, však jisto jistě jim paměť bude sloužit déle než nám.


18:52 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo