Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pondělí, 27. říjen 2008

Henrieta bloguje

Blog starý bez mála dvě století, za nějž bychom mohli považovat zápisky baronky Henriety Skrbenské, rodačky ze Šenova ve Slezsku, je uložen na stránkách malých papírových deníčků.
Henrieta se narodila 14. března roku 1824 v Šenově, jemuž se tehdy říkalo Schönhof. Otcem jejím byl Anton, svobodný pán Skrbenský z Hříště na Šenově, poslední toho rodu vlastník panství, matkou Henriette z Thelen, dcera generála Konrada z Thelen a Františky Larisch.

stránka z deníku

Stejně jako dnešní blogeři, také Henrieta si vedla stránky. Na rozdíl od dnešních blogerů, však s tou činností vydržela po celý život. Dnešní deničkáři se něčím podobným chlubit nemůžou. Ačkoliv byl Henrietin "blog" veden na stránkách papírových deníků a skicářů, a byť i v kůži vázaných, však neschopných updatu, přesto jsou stránky podobné dnešním, internetovým. Při promítnutí deníčku na monitoru počítače, není mezi nimi patrný rozdíl.
Dlouhá byla cesta, kterou jsem k deníkům zajímavé rodačky musel ujít. Nemyslím vzdálenost mezi Šenovem a Brnem, kde jsou v Moravském zemském archivu deníky uložené, nýbrž tu, jež předcházela prvnímu pohledu na ně. Nejprve mé kroky vedly na různá místa, abych teprve po troše bloudění našel ten správný směr. Nebylo však přílišné mé počáteční tápání. Vždy se našel někdo ochotný poradit, cestu ukázat.
Počátek zájmu o baronku Henrietu, spatřuji v poznání kreseb ve stálé expozici Šenovského muzea. Vedle kreseb naší baronky je tam článek Jana Kühndla, "Josef Mánes a Opavsko", otištěný ve Slezském sborníku v roce 1952. Ten udal směr mého pátrání. PhDr. Jan Kühndel, historik a archivář Muzea Prostějovska, byl prvním, kdo se zabýval deníky Henriety v souvislosti s malířem Josefem Mánesem. Krom už zmíněného článku ve Sborníku, napsal na stejné téma ještě dvě knihy - Druhý domov Josefa Mánesa, a - Haná v kresbách přítelkyně Josefa Mánesa. Z druhé jmenované knihy (byla vydaná až po smrti Jana Kühndla, + 4.2.1970 Prostějov) jsem čerpal odkazy na místa, kde autor před léty bádal. Pátral jsem nejprve v Muzeu Prostějovska, kam podle odkazu v knize deníky po válce přišly spolu s rodinným archivem Silva Tarouců. Tam mi však doktorka Marie Dokoupilová sdělila, že rodinný archiv Silva Tarouců z Čech pod Kosířem (obsahující též deníky Henriety) byl předán Moravskému zemskému archivu v Brně.
Nebyl jsem představou cesty "až" do Brna příliš nadšen, ale později, když mne ranní slunce pravidelně vítalo na Náměstí Žerotína, uvyknul jsem cestám, z nichž jsem si odnášel vždy úctyhodné množství informací. Do Moravské metropole jsem rád jezdíval. Myšlenka na zveřejnění toho, co mi v Brně učarovalo, prvně přišla na mysl právě tam. Usoudil jsem, že nejrychleji mohu toho dosáhnout pomocí internetových stránek, jichž jsem pro seznámení čtenářů s historií Šenova a jeho dřívějších pánů, Skrbenských z Hříště, vytvořil. S laskavým svolením vedení archivu jsem tak mohl učinit. Abych však získané materiály ještě lépe využil, rozhodl jsem se z pořízených fotografií Henrietiných kreseb uspořádat v Šenovském muzeu výstavu. U paní ředitelky, Simony Slavíkové, se té myšlence dostalo nadšeného přijetí a mohl jsem od počátku počítat s její veškerou podporou. Současně s tím však pro mne vyvstala povinnost, slíbené také dodržet. Od toho okamžiku se bádání v denících Henriety stalo dobrodružstvím, zároveň přineslo obavy z naplnění přijatého závazku.

Henrieta

Dny plynuly a dílo se rodilo s nadšením sic, ne však bez potíží, příkladně technických. Bylo nutné opatřit si novou, jak záznamovou, tak reprodukční techniku a s tím (až v první řadě) souviselo také řešení ekonomické stránky projektu. Rozpočet rodinný trpěl, a když nároky na čas a to, čím on také je, nadále stoupaly, vytrvat v započatém nebylo snadné. Obrázky byly přec jednoho dne vytištěné a připravené představit se světu. Kresby Henriety, však nebudou jediné, představené na výstavě. Z Z Národní knihovny ve Vídní jsem pro výstavu získal obrazy Skrbenských, Antonína a jeho bratra Filipa, z Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodu kopii Mánesova obrazu Eugena Silva Tarouca Unwerth, druhého manžela Henriety. Z Moravské galerie v Brně je kopie obrazu Dominika hraběte z Vrbna, namalovaný v roce 1848 Antonínem Skrbenským. Snímek samotného Antona Skrbenského, od známého opavského fotografa Rudolfa Heinricha, pochází ze sbírek Muzea Těšínska.
První deníky Henriety jsou z roku 1843. Tehdy jí bylo devatenáct let a nebyla dosud provdaná. Už o rok později se podepisuje - Henriette Gallenberg. Ačkoliv svatbou s Friedrichem Gallenbergem získala hraběcí titul, ve svých denicích jej neužívala. Nejdříve se podepisovala jednoduše - Henriette Skrbensky, později - Henriette Gallenberg. Nové příjmení užívá od svatby v roce 1844. Lze předpokládat, že mnohé deníky skončily neznámo kde, a ty, uložené v Brněnském archivu jsou pouhou částí toho, co po sobě Henrieta zanechala.
Deník z roku 1843 obsahuje zápisky mladé dívky z doby, kdy ještě dlela na Šenovském zámku, ale také z míst kde často byla hostem, především na Opavsku. Deníky z dalších let jsou plny notových zápisů, Henrieta byla hudebně nadanou mladou šlechtičnou a hudba spolu s tancem jí byla takřka vším, stejně jako mnohým dívkám, včera, dnes i zítra.
Rokem 1847 končí deníky psanou formou a Henrieta se dále vyjadřuje převážně kresbami v několikerých skicářích. V nich je množství portrétů, jichž Henrieta ráda, často a velmi věrně kreslila. Jeden z deníků je cele věnován tzv. "okružní jízdě radovánek", kterýžto připomíná dnešní komiksové příběhy.
Na pozdějších kresbách Henriety je patrný vliv Josefa Mánesa, s nímž se mladá hraběnka seznámila na zámku Silva Tarouců, v Čechách na Hané. Spřízněnost s portugalským šlechtickým rodem získala Henrieta sňatkem s Bedřichem Gallenberem, jenž byl bratrancem manželky Augusta Silva Tarouca, Gizely, rozené hraběnky ze Stolbergu. Panství v Čechách na Hané tehdy hostilo celou řadu vzácných hostů a Henrieta tam ráda přebývala. Náhlá smrt Friedricha Gallenbrga, v Čechách na Hané roku 1862, ukončila radostnou přítomnost Henriety na zámku. Bratr Henriety, Felix, byl rovněž častým hostem na zámku v Čechách. Mnoho kreseb ve skicářích pochází z tohoto místa, kde Henrieta prožila tolik šťastných chvil.
S rodem Silva Tarouců byla Henrieta spřízněna později ještě více, když se podruhé provdala za Eugena, hraběte Silva Tarouca Unwerth, z Pohledu u Havlíčkova Brodu.
Rok 1858 je ve skicářích v barvách moře u Itálie. Návštěvu na jihu monarchie tehdy Henrieta zaznamenala kresbami v deníku, koupeném na molu v Terstu (Triest), jenž byl konečnou železniční tratě tehdejšího mocnářství.
Dále navštívila Benátky, kde spolu s otcem a Annou obdivovali v Galerii Academia Tiziánův obraz sv. Šebastiána. Treviso i další italská místa jsou zachycena ve skicářích z roku 1858.
V roce 1862 podnikla cestu na jih, tentokrát do oblasti Laibachu, dnešní Lublani, Tyrolského Grazu, a také znovu do Itálie. Skicář z toho roku obsahuje kresby také z Čech, Vídně a jihu mocnářství, kde Henrieta ráda pobývala a v pozdějším věku trávila většinu času. Tam také v městě Spittalu skončil roku 1890 její život.
V roce 1862 jarní radostné cestování nahradila čerň podzimu, to když v Čechách na Hané zemřel náhle její manžel. Místo jeho posledního odpočinku Henrieta též do skicáře nakreslila. Dnes není jisté, které místo to bylo.
Skicář z roku 1862 je posledním. Domnívám se, že ani po tomto těžkém roce, nepřestala Henrieta svůj pohled na svět zachycovat do deníků a skicářů, pouze ty další nejsou ještě objevené. Věřím však, že v budoucnu se nové kresby Henriety ještě objeví. Do té doby se můžeme radovat z těch, jež byly zachovány a budou nyní v Šenovském muzeu představeny. Přeji návštěvníkům výstavy přitažlivou podívanou a baronce Henrietě šťastný návrat do rodného Šenova.


jeden z deniků

zobrazit plakát

Český Rozhlas Ostrava v Šenově

stránka archivu ČRO - pořad Křížem krajem


19:54 [Permalink]

Střihnutí

Nůžky - jsou ke střižení. Jich rozevření a posléze střihnutí vede ke změně přítomného. V těchto dnech si střihli voliči. Špačci střihali s havrany. Obé lze v těchto dnech ještě vidět současně, ale odletové nůžky už svírají úhel ostrý tak, že změna střihem je nevyhnutelná. Na ptačí střihnutí jsme uvykli, ta prvně jmenovaná nám dosud berou dech. Ramena nůžek přírodních zákonů se od sebe začnou vzdalovat, aby se do jara zase vrátily do střihu. Ne vše lze takto snadno rozstřihnout. Ptákům to divné nepřijde, chovají se tak už po tisíce let. My lidé nemáme s tím zdaleka ještě takovou zkušenost. Občas někdo nůžky nepatřičně rozevře a zapomene (nebo nechce) střihnout. Horším ještě případem pak může být úmyslné rozevření nůžek bez myšlenky na střih vzápětí či alespoň později. Nic podobného se v živočišné říši stát nemůže. Ačkoliv – i tam se někteří jedinci snaží střihem dosáhnout změny, třeba skořápky vlašského ořechu. Ta se může stát tvrdým oříškem, je li tvrdá jako kámen.

havran ořechový



17:55 [Permalink]

neděle, 5. říjen 2008

Snění s Antonínem

sv. Antonín

Svatý Antonín, stojící dnes na cestě mezi kostelem Prozřetelnosti Boží v Šenově a nejstarším školním stavením, už pamatuje mnohé.
Nikdo přesně neví, kdy socha sv. Antonína vznikla a na kterém místě prvně stála. Jsou jisté náznaky, že spolu se svatým Janem (stojícím oproti) mohou obě sochy pocházet ze starého kostela, ale prvním zaznamenaným místem, kde sv. Antonín stával, byl most přes řeku Lucinu. Později kroky sv. Antonína zamířily výš. Nejprve jen o krok, to když most přes Lucinu byl po válce znovu stavěn, později pak výš, kvůli stavbě nové silnice.
Tak se dostal světec až tam, kde stojí dodnes, ke Staré škole, pod kostelem.
Stará škola je jedním z nejstarších stavení Šenova vůbec. V roce 1856 ji nechal postavit baron Antonín Skrbenský. Socha sv. Antonína mohla též být postavena u řeky za záchranu života právě tohoto barona, posledního z rodu Skrbenských na Šenově. Že se socha dostala do bezprostřední blízkosti školy, kterou dal postavit stejnojmenný baron, je dílem pozdějšího konání člověka.
Člověk koná i v této době, čehož důsledkem je nabízený prodej Staré školy. Že tomu tak je se můžeme přesvědčit na úřední desce města Šenova. Stará škola je na prodej.
Marcus Aurelius v svém deníku říká:




"Je úkolem vesmírné přírody všechno,
co tu jest, přemisťovat,
přeměňovat, odtud odstraňovat
a jinam přenášet.
Všude jen změny, ne ovšem takové,
že by bylo zapotřebí bát se něčeho: vše je obvyklé,
i úděly osudu jsou stejné."



Stará škola na fotografii Sobkově z roku 1910 -13

Snad dle stejného řádu je přistupováno k prodeji historické budovy, o níž jsem v skrytu duše snil, že se může stát centrem oživujícím Šenovskou kulturu. Snil jsem o muzeu, výstavní síní, archivu, knihovně a podobných institucích mezi zdmi staré školy a nové lávce přes řeku automobilů k vodám Luciny, zpráva o prodeji mne však ze snu probudila.
Je mi líto školy, do jejíž stavby baron Anton Skrbenský v roce 1855 vložil 6661 z celkové sumy 10404 zlatých, kolik tehdy stavba školy stála. Zbytek doplatily Václavovice s Bartovicemi, obce "přiškolené" (Lad. Kiška).
Legendární učitel, vysloužilý voják František Halady, který zdejší dítka učil od roku 1801 až do roku 1859, byl v této škole prvním principálem, než jej na dalších třicet let nahradil František Gerlich.
Až do třetího tisíciletí zdivo staré školy absorbovalo hlasy dětí jak Šenova, tak obcí sousedních a bez nadsázky lze říct, že je nejstarší školní budovou Šenova.
Oznámení na Úřední desce odhaluje realitu dnešních dnů. Ač není jasné, jaké důvody vedly zastupitelstvo k prodeji, můžeme se domnívat, že peníze jsou tou příčinou, ať už ty jež chybějí na opravy a provoz budovy, či ty, které v městském rozpočtu scházejí a jichž by prodej budovy mohl zaopatřit. Co však prodej splnit nemůže, jsou mé sny, které se nyní rozplynuly. Poznání budoucího místa pro kulturní život Šenova, by napomohlo rozptýlit tmu probuzení. Budoucnost je však obestřena tajemstvím, a uvážím li, že dětí v posledních letech přece jen přibývá, prostory v budově mateřské školky, až doposud volné, nebude možné asi déle užívat. Knihovna, muzeum a výstavní síň buďto najdou prostory nové (viz můj sen, a troufám si říct, že nejen můj), nebo bude nutné náhradní nově vybudovat. Ze snu do reality mne probudilo oznámení na Úřední desce. O nových prostorách jsem doposud nic nezaslechnul (doufám jen, že to neznamená rezignaci na kulturu jako takovou vůbec), zbývá tudíž konstatovat: nedojde li k zastavení demografického vývoje ve prospěch školky a Stará škola bude prodaná, není alternativa pro pokračování slibně se rozvíjejícího kulturního života v Šenově.
Měl li by se svatý Antonín stěhovat po čtvrté, aniž bude pro Šenov vytčen nový kulturní bod, prodej Staré školy nepovažuji za vhodný. Historický prostor může být prodejem Staré školy nezvratně narušen.
Nikterak si netroufám fundovaně radit, "na co město má, a no co ne", avšak lidsky soudím, že bychom se jedné z mála historických budov, jež v Šenově ještě zůstaly, zbavovat neměli, není li to nevyhnutelně nutné, o čemž mne dosud nikdo nepřesvědčil.
Na závěr pár snímků školy, jak byly v průběhu času pořízeny až do dnešního dne.


Stará škola 1910 - Milan pašík/historie Města Šenova v datech rok 2008 - na prodej


Pan Ladislav Kiška, autor publikace - Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku, do Staré školy chodíval také. Odešel do (dnešní už) ciziny, na Šenov však nezapomněl, tak jako ptáci, kteří pudem vrací se tam, kde nepřízeň počasí mohou očekávat, ale také radost ze zachování poznaného. Slova Marka Aurelia nezní všem stejně, změny se dějí bez přestání, ale ne každému přinášejí uspokojení.


špaček před odletem v r. 2008


09:23 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo