Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pátek, 27. červen 2008

Blízké lesy

tituly knih

Les je nadějí, ačkoliv, je li ho moc, může v někom vzbuzovat i obavy, zvláště v noci, kdy lesní tma je temnější než ta na jeho okraji. Zvuky nočního hvozdu mohou být někomu hrozbou, uvědomíme li si, že v lesích lze potkat i predátora člověku rovného, medvěda.
Dočetl jsem právě knihu Miroslava Sanigy - "Rozjímanie s medveďmi", v níž autor vážně i s humorem sobě vlastním vypráví příběhy o medvědech. Knížka sice obavy před "temným" lesem možná zcela nerozptýlí, čtenáře však vede k pochopení lesních zákonů, které na rozdíl od těch lidských, nelze tak snadno obcházet. V závěru knihy se dostává čtenářům rad, jak se v případě setkání s největší evropskou šelmou zachovat, aby člověk ani medvěd nemuseli toho litovat. Knihu stejného autora, již jsem četl před touto, byla sic o lesním tvoru též, život člověka však nijak ohrožujícímu. Zedníček skalní, či Murárik červenokrídlý (Tichodroma muraria - Linné) je hrdinou knihy, zároveň s autorem, jenž s tímto ptačím pokladem přírody spojil svůj život. Obě knihy jsou darem všem, kteří vnímají les jako domov.
Abych nezůstal jen u knih, které zatím v nabídce českých knihkupců nejsou, nabízím hlas autora obou ekologických reminiscencí na rádiu -Lumen, kde pravidelně vypráví o přírodě a vztahu člověka k ní. Díky upozornění Martiny (zabloudivší na Pferdův blog - patří jí za to dík), jsem znovu objevil odkaz na internetovou stránku, jehož archív se stal studánkou žíznivému. "Rádio Lumen"
Les je chrám a takto je vnímán mnohými lidmi.
Jan Vrba se v předmluvě knihy -Les, v roce 1919 vyznává ze svého bloudění, kdy mu les byl přítelem v nelehké chvilce. Kdo poznal hojivou sílu lesa, není mu těžko Vrbovu prózu vstřebat. Ostatně, oba autoři své čtenáře oslovují lehce.

dvě knihy Tomáše Halíka

Rovněž Tomáše Halíka knihy jsou procházkou lesem - lesem lidských duší. Jeho dvě knihy -Vzdáleným na blízku a Noc zpovědníka, rád beru do rukou a z druhé jmenované knížky si dovolím citovat krátký odstavec:

Protikladem malé víry, o niž mi jde, je totiž "laciné věření", hromadící příliš lehkomyslně "jistoty" a ideologické konstrukce, až nakonec pro mnohé stromy takového náboženství už není vidět les víry, její hloubka a tajemství. Ano v těchto dnech přemýšlení v lesní samotě ke mně promlouvá obraz lesa jako vhodná metafora pro náboženské tajemství -les svou rozlehlostí, hloubkou a uchvacující pluralitou životních forem, tento mnohovrstevnatý ekosystém, stále nedokončená symfonie přírody, spontánně členitý prostor, tolik odlišný od naplánovaných a zkonstruovaných lidských sídel, ulic a parků, v němž je možné znovu a znovu zabloudit, ale také překvapivě najít další z jeho tvářností a darů.

Nemohu ne-citovat ještě jednu větu z další knížky téhož autora.

"Komu Duch sám vnuká, jak se modlit, ať je poslušen jeho vedení a dává mu vždy přednost před každou modlitební knížkou".



Mohlo by se zdát, že chrámy citovaných autorů jsou vzdáleny od sebe v čase i prostoru. Společně však tvoří les, který se mi blízkým stal.
Prošel jsem zahradou a napočítal čtrnáct náletových stromů, jež zde stačily vyrůst během dvou let, v nichž se nedostávalo času pro zahradní práci. V tom čase povyrostlo šest dubů, dvě břízy, dva javory a po jedné líska, vrba, třešeň a lípa. Druhově pestrý les tady mohl růst, kdyby mu člověk nebránil.

Lesy knih by člověk projít chtěl, leč možné to není. Knižní hvozdy po staletích rostly s obtížemi, často do záhuby, nyní však bují a houstnou, a nepřipraveným poutníkům se stávají neprůchodnými. Rád proto v blízkých lesích přebývám, cesty v nich znám.



Knihy Miroslava Sanigy

Knihy Tomáše Halíka


22:25 [Permalink]

pondělí, 23. červen 2008

Přemostění vzpomínek

Vilém Wünsche-Mostek přes Lucinu 1930

Probouzel jsem vzpomínky na krajinu, již si však (žel) nemohu dobře pamatovat. Je to již dávno, co Šenov přišel o díl území zvaného "Zadky" a tamní rolníci (přes protesty) o svá pole. Na místě počalo růst město Havířov. Rozrůstajícímu se městu stará Císařská (dnes Těšínská) silnice brzy přestala postačovat a Šenovští ustoupili podruhé, tentokrát v nížině podél řeky Luciny (kdys německy Luzina, dnes - jen Bůh ví proč - Lučina) při stavbě silnice nové (už bez protestů?). Pozdě je lkát nad rozlitým mlékem (totiž asfaltem). Dnes zas jinde rostou nové dálnice, polykající krajinu sousty nenasytného otesánka. Dálniční šeď sedá podél nekončících zástupů průmyslových hal, pod olbřími mlýny na horizontech, v krajině řepky olejky.
Vzpomínky na původní krajinu z paměti rychle mizí. Její nová tvář se vrývá do mysli a vytěsňuje obrazy minulé tak, že vzpomínky rychle tratí svou ostrost.
Mnohokrát jsem se zamýšlel nad tím, kde asi stával dřívější druhý most přes řeku Lucinu. Nic už v dnešní krajině nenapovídá o jeho dřívější existenci. Ani fotografie, jež by most ukázala, jak vypadal ještě v sedmdesátých letech, se nezachovala, nebo nebyla dosud zveřejněna. Napomohla však náhoda.
Studoval jsem prvně knihu Ludvíka Tvrdého - 700 let Šenova (která je stále dostupná, na rozdíl od roku 1948, kdy, jak se v knize píše: „… byly z knihovny vyřazeny knihy starých buržoazních autorů"). L. Tvrdý v knize zmiňuje, že při stavbě silnice byl tok Luciny regulován. Některé meandry zmizely a koryto se napřímilo. V té chvíli jsem pochopil, proč místo starého mostu nebylo možné dosud vypátrat. Stačilo srovnat starou mapu se současnou, abych uviděl, kolik meandrů řeky bylo srovnáno kvůli stavbě silnice na území Šenova a Bartovic.
Vzpomínka na vojáka S. V. Rjaboje, jenž zahynul při osvobozování Šenova 2. května1945, ožívá touto podrobností, kterou si dnes už málokdo uvědomuje. V roce 1970 zasadili synové padlého vojáka na údajném místě otcovy smrti dvě lípy, a o rok později na stejném místě byla umístěna pamětní deska (Milan Pašík- Historie města Šenova v datech, nakl. Tilia 2003). Místo skonu S.V.Rjaboje, je dnes posledním svědkem změn v krajině. Lípy nad pamětní deskou rostou na pravém břehu Luciny, avšak boj v roce 1945 byl sveden na břehu protějším. Patří se však říct, že oba břehy jsou dnes jinde, než bývaly.
Z vyprávění pamětníků víme, že tehdy v květnu 1945 projel mostem ruský tank, s nímž postupovala skupina vojáků, mezi nimi S. V. Rjaboj. Padesát metrů za mostem však zničila tank nepřátelská střela a většina vojáků zahynula. Také S.(snad Silvestr?) V. Rjaboj. Dnes by se mohlo zdát, že místo není historicky správně situované, ale uvědomíme li si, jak byla v sedmdesátých létech kvůli stavbě silnice řeka regulovaná, pochopíme proč je pamětní deska umístěna při pravém břehu, zatímco S. V. Rjaboj, v roce 1945 padl padesát metrů za mostem, na břehu levém. Pamětní deska je zřejmě na pravém místě, řeka však v dobách dřívějších protékala různými cestami a ty se ne vždy měnily pouze vlivy přírodními. Současná živelná zástavba nese takových zapomnění tisíce a později se budeme marně na dnešní tvář krajiny rozpomínat, nebudeme li pravidelně uchovávat její obrazy.

původní koryto

 na paměť S.V.Rjaboje


pozn. Který z mostků přes Lucinu Vilém Wünsche v roce 1930 nakreslil, tím si jist nejsem, možná však někdo přece jen kdys bylý most vyfotografoval, aby vzpomínka mohla být jednou přemostěna.


17:45 [Permalink]

neděle, 22. červen 2008

Vždyť nehoří

Pežga

Možná zrovna teď ne, ale můžeme vyloučit, že nezačne hořet kdykoliv, i bez našeho chtění a přičinění? Ačkoliv se toho snažíme vyvarovat (jedni více, druzí méně), vyloučit nechtěné vzplanutí zcela nelze. Ani životnímu vzplanutí se neubráníme, což teprve plamenům vše požírajícím. Pak je každá kapka vody dobrá. Ti, kteří brání ohni v pustošení, jsou nazývání lépe hasiči, než požárníky, ačkoliv obojí je jazykově správné. Jméno hasič však výstižněji popisuje to, co je posláním tohoto starého řemesla. Rčení, "nehas co tě nepálí", nemůže být hasičů ani požárníků heslem. Ti naopak hasí právě to, co pálí jiné.
Měl jsem připravený článek o mé oblíbené Lucině, ale právě podle úsloví, "vždyť nehoří", odložil jsem jej, daje přednost tématu významnému, výstavě ke stému výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Šenově. Ta je k vidění v našem muzeu od pátku 13. června, kdy (na rozdíl od čtvrtku, avizovanému v Oběžníku) byla zahájena vernisáží, nad níž tentokrát držel ruku náš místostarosta, ing. Jan Blažek.
Soudržnost hasičů je příkladnou, což je patrné každému Šenovákovi při pohledu na pestrou činnost vyvíjenou členkami a členy sboru. Každý možná zná nějakého hasiče. Hasiči jsou v povědomí občanů trvale přítomni, aniž by muselo hořet. Když však k tomu došlo, pak si někteří z nás dovedou vybavit chvat souseda, který praštil třeba kosou, jíž zrovna žnul louku a nemeškaje, za hlasu sirén pádil k ohni, na své soukromí nepomýšlejíc. Cítili jsme vděk a hrdost na takového člověka? Možná (někteří), ale v pravdě, naše mysli byly v takové chvíli zaměstnány snahou získat odpověď na otázku,"kde hoří?"
Zatímco voda udeřovala na Šenov předvídaně, červený kohout mohl vyskočit na střechy domů kdykoliv. Dříve bylo na sousedské soudržnosti, zda byl dobrý přítel, ale zlý pán, udolán, leč mnohdy síly nestačily zabránit zkáze, pročež byl založen sbor dobrovolných hasičů, by lépe bylo čelit nečekaně vyskočivším plamenům. Tak se v roce 1908 stalo i v Šenově. Jak se o historii sboru píše na stránkách šenovských hasičů, byla žádost o registraci sboru zaslána na C. a K. Zemský výbor v Opavě (Císař Kaiser a Král König, čili císařství a království - c a k, v německém originále psáno k k, a to buď k und k, nebo k k, dle období monarchie).

zbroj

Není třeba popisovat, jak důležitou roli hráli a hrají hasiči v našem životě ať už při vzplanutí, či naopak zaplavení, nebo jiných dalších nepříjemnostech. Toho jsme si všichni dobře vědomi a hasiče řadíme ke ctěným profesím, bez ohledu na náš pohled na svět. Výstava však poskytuje pohled na vskutku obdivuhodnou historii šenovských hasičů, jíž je záhodno shlédnout, nechceme li opomenout tuto organizaci, bez níž bychom byli mnohem ohroženějšími.
Při vstupu do výstavní síně muzea můžeme spatřit portréty, zakladatelů Sboru dobrovolných hasičů Šenova. Kdo by neznal třeba jméno Pežga? Dále vidíme výstroj a výzbroj dnešních i hasičů minulých, či dobové dokumenty.
Poválečný předseda Národního výboru, Ludvík Tvrdý, v knize-700 let Šenova, píše, "Vesnická buržoazie… využívala oslav narozenin presidenta T. G. Masaryka. Každým rokem, 7. března, se shromažďovali příslušníci Sokola a DTJ… Nikdy nechyběli šenovští hasiči." Šenovští hasiči nechyběli nikdy tam, kde bylo třeba solidní pomoci.
Na výstavě jsou k vidění alba fotografií a kronika sboru. Obojí je vzácným důkazem jak života především hasičů, tak Šenova, jehož fotografie z průběhu sta let jsou cenným materiálem pro poznání změn, kterými Šenov prošel.
Hasiči jsou obdivuhodnou organizací nejen svým posláním, ale také historií, jež s Šenovem spjatá je více, než jsme si doposud dovedli představit. Doporučuji výstavu stého výročí založení Sboru dobrovolných hasičů Šenova shlédnout, stojí za to.

Kdo nemůže výstavní síň navštívit, ale přesto chce život šenovských hasičů poznat, pak jsou zde stránky sboru: Sbor dobrovolných hasičů Šenova









17:39 [Permalink]

pátek, 13. červen 2008

Odysseus a Penelopa

Mirko Hanák- obrázek z knihy Jana Vrby-Dražinovská hora

Jednou zrána, cestou na Frýdek, spatřil jsem vprostřed silnice sedící dva strakapoudy. Mladí strakapoudi prostřední (mohu li věřit svému úsudku) se zřejmě chtěli ohřát po noci na teplém asfaltu silnice.
Trochu jsem přibrzdil, abych opeřence, kteří se neměli k odletu, nepřejel. Snažil jsem se oba ptáky minout vpravo, což šíře silnice naštěstí dovolovala. Teprve když auto míjelo nezodpovědně hazardující ptáky, ti usoudili, že místo, které si vybrali k rannímu rozjímání, není zaslíbené, jak si mysleli před chvíli, a konečně se vznesli. Řidič doposud za mnou jedoucího auta začal v té chvíli předjíždět a troubením i posunkem dával najevo, co si myslí o řidičích, kteří nevědí, že ptáci umí létat.
Pravda, létat umí, ne však vždy dostatečně rychle, aby unikli rychlým strojům. Tak jako i mnozí ježci, kteří po nočním běsnění na silnicích sní pak na vozovce věčný sen o druhém břehu.
Noční mortalitu ježků zapříčiňuje jich nevelká pohyblivost ve srovnání s naopak vysokou automobilů. Většina z nás řidičů s trajdajícími ježky na silnicích v noci nepočítá, a ptáky sedící po ránu na vozovce nebereme vážně, přičemž bezvýhradně věříme v jejich křídla a pud sebezáchovy. Skutečnost je však jiná. Zvláště mladí ptáci zkraje nechápou, jaké nebezpečí jim ze strany automobilů hrozí a ohřejí se na tomto světě pouze krátce, a naposledy. Nízkým přeletem nad silnicí přicházejí také často o život. Je smutnou skutečností, že na silnicích hynou i ptáci, automobilismus však není hlavní příčinou (alespoň ne přímou) mizení druhů.

Koroptve jsou příkladem mizejícího druhu, jenž dříve býval hojným. Vztah člověka ke krajině způsobil, že tento sympatický pták takřka zmizel z naší přírody. Naštěstí tento stav není lhostejný lidem, kteří dnes usilují o jeho nápravu. "ČIŘIKÁNÍ" se jmenuje celostátní projekt na záchranu koroptví polních, na nějž mne upozornil před časem magistr Petr Rejzek z Moravského ornitologického spolku.
Troufám si říct, že už nikdy nebudou stavy koroptví takové, jako byly v roce 1922, kdy Jan Vrba psal knihu-Dražinovská hora, v níž vylíčil příběh Odyssea a Penelopy, dvou koroptví, kterým život přinesl mnohé nástrahy podobně jako bájné dvojici. Ne však takové, jaké lidé koroptvím nakladli později. Obrázky Mirko Hanáka jako vždy provází příběhy v knize. Pan Vrba, v době kdy knihu psal, jistě nepomyslil na to, že devadesát let později už nebudou koroptvičky k lovu, ba co hůř, namnoze ani k vidění.
Dnes jsme ochuzeni o to, co lidé roku 1922 mohli běžně pozorovat. Jsme li však pozorní, lze ještě dnes koroptve tu a tam spatřit. Aby takových příležitostí přibývalo, k tomu můžeme pomoci i my, tím že si budeme pozorně všímat a šířit projekt -ČIŘIKÁNÍ. Stojí nám tito roztomilí ptáci za to, bez nich jsme chudí. Prosím, podporujte projekt -ČIŘIKÁNÍ.

Další dobrou zprávou je poznání toho, že dítě na rameni sv. Kryštofa má opět obě ruce. (viz: zde) Sochař, malíř, a v současné době snad i chirurg, Marius Kotrba, navrátil amputovanou ruku chlapci z obří sochy sv. Kryštofa, patrona pocestných, nad novodobou řekou u Olomouce. Snad i strakapoudi byli svatým Kryštofem do bezpečí převedeni.

sv.Kryštof olomoucký-Marius Kotrba


15:58 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo