Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

středa, 26. září 2007

Frugilegus-legos,

Corvus frugilegus (Havran polní), Equus caballus (Kůň domácí) a jiná latinská jména, dělají občas potíže, když já, jazyka latinského neznalý, musím věřit odborné literatuře, chci li vědecký název použít ve svém textu. Pak však může dojít k zmatení pojmů, když narazím na gramatické nejasnosti. Při zmíněném už nedostatku znalosti "mrtvého" jazyka, nejsem sto, ani s pomocí webu vyřešit leckteré záludnosti latiny. Tak se stalo, že při snaze objasnit rozdíly mezi černými opeřenci, jež co nevidět k nám zase přiletí, narazil jsem na dvě odlišná latinská pojmenování pro jednoho a téhož ptáka. Havran polní byl tím, jehož dvě podoby latinského jména, Corvus frugilegus a Corvus frugilegos, nalezená na internetových stránkách, mne zmátla. Vyslovil jsem tehdy naději, že mi snad někdo vysvětlí, proč pro Havrana obecného existují dvě latinská jména.
Po roce mi čtenářka, náhodou narazivši na mé stránky, vysvětlila rozdíl mezi nominativem singuláru (první pád jednotného čísla) a akuzativem plurálu (čtvrtý pád čísla množného). Dnes už částečně chápu, že správné pojmenování pro havrana je Corvus frugilegus v čísle jednotném a Corvós frugilegós v množném. Chybou bylo, oba tvary jmen navzájem kombinovat, navzdory požadované shodě. Do latiny se však raději dál nepouštím.
Poděkoval jsem Aleně za námahu, již vynaložila na mé mikro-vzdělání. Za každé takové jsem vděčný.
Porozhlédnul jsem se po internetu, kde se podle odkazu měla milá rádkyně vyskytovat častěji. Akademický jezdecký klub v Praze Suchdole je místem, kde jsou stopy Aleniny dost výrazně otištěné ve fotografiích na internetových stránkách klubu. Přes malou lekci latiny, dostal jsem se ke koním a nelituji toho. Vždyť kůň a pes, jsou člověku ze zvířecí říše nejblíže a jedině renesance koní pro jezdectví může tohoto ušlechtilého tvora zachránit.

Bělohrad 1974

Hodinou latiny to však neskončilo. Došlo i na kořeny "webmaster asistant", Akademického klubu, přičemž jsem zalovil ve vzpomínkách na vojenskou službu, a to, jak jistě potvrdí každý vojnou prošlý muž, je polem nekonečných vzpomínek. Abych povzbudil mozek k vybavení si vzpomínky na člověka, jehož jsem mohl během vojenské služby poznat, sáhnul jsem po fotografii. Stará fotografie vyvolala vzpomínky, hodně hluboko uložené, a nebýt kdysi havranů, možná bych je už nikdy neprobudil. Najednou však byly před mýma očima a já vidím mladé "ucho", jemuž sice vzali svět, ale dali kamarády. Dívám se na partu zablácených vojáků, kterak polehávají na mezi vedle bahnitého pole. Vzpomínky se pomalu vynořují. Bylo to před dvaatřiceti léty na Jičínsku. Déšť v tom roce rozmočil pole s cukrovou řepou tak, že znemožnil sklizeň technikou a musela nastoupit armáda. Hledám mezi tvářemi toho, o němž jsem se domníval, že by jej mohlo s předchozím vyprávěním o Akademickém klubu něco spojovat.

stará garda

Nejsem si však už ničím jist. Tváře na snímku jsou blízké i po létech, však jejich jména mi v hlavě chybí. Společně zbaveni svobody, netušili jsme tehdy, že by snad mohl někdo zapomenout. Já dnes tápu. Uplynulo již mnoho času od chvíle, kdy jsme utahaní a zablácení, s dýmem cigaret do sebe vtahovali i na okamžik zpět získaný kousek svobody. Po chvilce pozorování fotografie si přece jen některá jména začínám vybavovat. Copak asi dělal Josef těch minulých dvaatřicet let, byli jsme si tak blízcí. Nikdy jsme se už nesetkali, tak jako asi i většina ostatních. U některých tváří se pozastavuji. Nemohl by tento být tím, o kterém se psalo v novinách, že , asi ne, ale ten vepředu je možná majitelem velké firmy, co o ní byla řeč v televizi. Nebo se snad o něm mluvilo v souvislosti s gangem, který , i tuto možnost zavrhuji, jako nepravděpodobnou. Byl přece tak bezvadným klukem tehdy před léty, cožpak by dnes mohl ? Zanechávám přesouvání tváří do dnešní doby a místo toho se zaposlouchávám do hlasů, které si i po létech zřetelně vybavuji.
Sahám hlouběji do krabice a vytahuji fotografii o půl století starší. Na ni jsou též uniformy a tváře beze jmen. Vojáci jsou si v každé době podobní právě díky uniformě. Uni – forma bere tvářím jména, hlasy však vzít nemůže. Jména nás mohou přežít, zatím co hlasy slyšíme jen tak dlouho, jak žijeme my sami. Dívám se na vlastní fotografii a slyším.


Odkládám fotografie do krabice, ale stále slyším hlasy těch, kteří mi byli v dobách strádání oporou. Díky, Josefe, Karle, Emile, i tobě Václave.


19:44 [Permalink]

úterý, 25. září 2007

Sedlišťané

Poutník a jeho můzy


Poutníče milý z doliny,
zde zůstaň chvíli stát:
pohlédni vzhůru z výšiny,
nestyď se zadumat.

Poutníče milý z doliny,
pokloň se, zůstaň stát:
pozdravuj krásné Beskydy,
hleď vše obdivovat.

nadějné vyhlídky

Tak, jako básník, Petr Bezruč, lákal poutníka na vyhlídku, poslechnul jsem jeho slova v pátečním podvečeru i já. Netuše co se v ten večer na Černé zemi nad Sedlištěmi udá, chtěl jsem se rozhlédnout po svém kraji. Množství lidí na vyhlídce a lidová veselice mne však odradily od tohoto úmyslu. Jsem, přece jen trochu plachý.


Uplynuly dva dny a v dalším podvečeru už stojím na vyhlídce zcela sám. Nikým nerušen, mohu se kochat pohledem do kraje, třeba pouze směrem rodného Šenova, jiné už takový výhled neskýtají.
Do výhledu na bílé "útesy" šumbarkské, mi vstoupily tři postavy. Poutník a jeho múzy. Sochané byly až až a nehnuly se, ani když jsem kolem nich kroužil s fotoaparátem v ruce, hledaje lepší osvit sluncem, které v té chvíli bylo jinde, než jsem potřeboval. Prvotní překvapení se rozplynulo v příjemném zjištění, že skulptury nejsou snem, ale mají svého autora i důvod, proč zde nehnuto stojí. Původní pomník z roku 1932 ("Od roboty ku svobodě"), dostal nové protějšky.
Doposud jsem nepoznal sochaře, jehož ruce pracovaly, aby Černá zem znovu přivítala Petra Bezruče na své půdě, neboť sochy právě k jeho 140. výročí narození stvořeny byly. Sedlišťan, Emil Adamec, byl tím sochařem, jenž se tak kontrastně podepsal na Černou zem a Babu. Zadáte li do vyhledávače jeho jméno, budete možná překvapeni jako já, když se poprvé seznamoval s tímto zajímavým člověkem pomocí internetových stránek. Nejprve jsem si prohlédl galerii jeho díla, jež můžeme spatřit na mnoha místech celého světa. Dílo. Po prohlídce galerie si troufám rozeznat díla tohoto Sedlišťana mezi jinými, tak výrazným je sochařův rukopis. V sobotu by měl Emil Adamec vystoupit v pořadu ČT2, kultura.cz. V archivu České televize jsem nalezl stejnojmenný pořad z 16.9.2006, kde rovněž Emil Adamec vystupoval. Sochaři ve Frýdku.


Za všechny odkazy, a věru, že jich je, vybírám rozhovor Vladimíra Ševely s Emilem Adamcem v LN 6. října 2006. Článek je trefně nazván "Rozsévač", a ten, jenž přináší pár informací z osobního života sochaře, galerie.


To, co jsem při pohledu na Poutníka považoval za vadu kamene, či záměr autora, který však nedovedu pochopit, bylo dílem nehody při přepravě sochy na místo. Dovídám se to z dnešní novinové zprávy. Nyní se už nepodivuji tomu, co jsem dnes za ranního šera zahlédnul u sochy, lešení a osvětlení. Kdybych projevil více zvědavosti, možná bych tam v té chvíli mohl spatřit slavného sochaře, jak svého Poutníka restauruje. Možná však už je mistr zase v Hongkongu.


Vyhlídka Petra Bezruče odstraněním náletových dřevin prosvětlila výhled přes sochy na východ (tomu jižnímu směru, na Beskydy, by už nepomohlo ani vykácení všech stromů okolo).
Sedliště mají pro mne magickou přitažlivost a sochy na Babě ji dnes ještě více prohloubily. Smekám před Emilem Adamcem, smekám před Sedlišťany. Petře Bezruči, Sedlišťané nezapomněli





15:13 [Permalink]

neděle, 23. září 2007

Paní kronikářka

kronikářka

Kronika, co všechno může toto slovo znamenat. S nějakou kronikou se během života setkal snad každý. Ať už to byly knihy junáckých organizací, či jen kronika party kluků z dětství, vždy v očích těch, jichž příběhy v ní zaznamenávány byly, měla velikou cenu. Tím větší po mnoha letech, kdy stránky žloutnou.
Nebylo příliš šťastnou myšlenkou, pozvat kronikářku Šenova, paní Cecilii Stachovou na zářijové zasedání zastupitelstva města, kdy se dal očekávat jeho dramatický průběh. Ve svém vystoupení oblíbená paní učitelka sklidila pozornost všech, když vyprávěla o tom, jaká pravidla pro vedení obecní kroniky existují a co práce kronikáře obnáší. Za to ve chvíli, kdy mnozí z nás mohli vzácnou knihu prvně vidět a promluvit s milou paní učitelkou, byli jsme zcela zabráni do rozpravy o průmyslové zóně, a na kroniku ani nepomysleli. Paní učitelka a její kronika však patří k našemu životnímu prostředí též a možná o tomto dni budou příští pokolení Šenováků číst i v kronice Šenova.
Lituji, že se paní učitelce nedostalo od nás na závěr patřičného poděkování a chci to napravit alespoň tímto připomenutím. Připomenutím toho, že svědci doby, kronikáři, bývají pozornými sledovateli dění kolem sebe a že jejich práce je velmi obtížnou. Mohu to potvrdit, neb jsem před zhruba 30 lety psal kroniku kynologického klubu Šenova a psaní mi činilo nemalé potíže. Dnes bych některé věty, psané jazykem doby, raději neviděl, ale to je právě kouzlo kronik. Co jednou inkoustem a perem zapsáno jest, zůstat má, kdyby se režimy stokrát změnily. Těch několik stránek v kronice klubu svědčí o době minulé i o kronikáři samotném. Jako kronikář nemám důvod být pyšný na svou stopu v knize zanechanou, na druhou stranu, stránky nepopsané by obdiv budoucích čtenářů nesklidily též.

jsou kroniky i kroniky

Zpátky však k obecní kronice. Současná kronikářka, Cecilie Stachová, poctivě a fundovaně vede naši kroniku a budoucí čtenáři se mohou těšit na hezké počtení o tom, jak jsme žili a jací byli. Každý z nás tuší, co by mohla o našem současném konání kronikářka napsat. Řekla, že každý kronikář Kosmou být nemůže, ale sama budoucím čtenářům připravuje kroniku, vskutku skvostnou, třeba že její vazba už povoluje. Ale to se spraví a dál bude sát inkoust z pera kronikářky. Jsem vděčný za to, že o našem životě zanechá zprávu pro budoucí čtenáře právě ona. Je zárukou pravdivého líčení nynějšího dění v Šenově.
První knihou Šenova byla farní kronika. Teprve v roce 1920, dle zákona č. 80/1920 Sb., vznikla i v Šenově kronika obecní. Prvním obecním kronikářem se stal učitel Antonín Břuska. Jak vidět, bylo povšechné časy učitelům dáno písmáky být. Tak vznikla pamětní kniha učitelů školy na Podlesí v roce 1937 (M. Pašík-Historie města Šenova v datech), která se stala součástí kroniky obce.
V roce 1982 zemřel Max Duží, jenž kroniku psal od roku 1968. Jeho kresby jsou vystaveny v expozici šenovského muzea. Od roku 1982 tedy zaznamenává naše malé dějiny na stránky kroniky paní Cecilie Stachová a já si přeji, aby ji inkoust nikdy nevyschnul.









14:06 [Permalink]

úterý, 11. září 2007

EHD a Křížová cesta

Ježíšův pád pod křížem-kaple před restaurováním

European Heritage Days, čili "Dny evropského dědictví", nebyly příčinou, pouze přidanou hodnotou v cíli mé procházky. Ta započala na tzv. Křížové cestě v Královském městě na řece Ohři, Kadani. Procházka okrajem parku kolem kapliček s výjevy Ježíšových pádů pod tíhou kříže je pro mne v Kadani vždy nejmilejší. Též pro smírčí kříže, které jako hříbky vyrůstají z trávy, připomínající osud okolní krajiny, odkud byly přeneseny, aby uvolnily cestu k uhlí, nad nímž léta usmiřovaly lid s Bohem.

smírčí kříž

To, že smírčí kříže pocházejí z okolních, skrze těžbu uhlí zaniklých vesnic, jsem se dověděl z Internetu. Pátrání tamtéž po kaplích na křížové cestě však bylo neúspěšným. Tou přidanou hodnotou u posledního zastavení byl klášter Františkánů, jehož otevřená brána lákala poutníky z křížové cesty ke vstupu. Dívka, dle světského oděvu evidentně nepatřící k řeholnicím mne ubezpečila o naprosto volném vstupu do kláštera ve dnech evropského dědictví. Dále řekla, že se mohu zúčastnit prohlídky kláštera začínající za pět minut. Vydal jsem na obhlídku klášterní zahrady. Cestou potkávám člena františkánského řádu v tradičním oděvu. Táže se mne, zda chci provést klášterem. S díky jeho nabídku přijímám a přesto, že jsem v té chvíli jediným zájemcem, vyrážím s mnichem na prohlídku. Cítím se prominentním hostem ve chvíli, kdy spolu vcházíme do kostela dveřmi nesoucími stopy po kulích, jež vojáci Marie Terezie pálili po francouzských vojácích ukrývajících se v chrámu. Neubránili se a dveře jsou svědkem tehdejší kruté řeže. Rázem se ocitáme v samotném Poutním kostele Zvěstování Panny Marie a Čtrnácti svatých Pomocníků. Tito svatí Pomocníci byli podle legendy u zrodu kaple nesoucí jejich jméno na místě zázraku, jehož oni byli strůjci. Zde je mnohé o tomto zázraku napsáno.

zdi kláštera
novodobý Hasištejn?

Při vstupu do kláštera na mne dýchla minulost velmi silně, též díky ne ještě zcela zrestaurovaným prostorám pod sklípkovými klenbami. Nebudu popisovat prostory kláštera, to už dříve přede mnou učinili povolanější. Například na stránkách virtualtravel.cz se můžete klášterem projít sami. A nejen klášterem, i samotné královské město Kadaň stojí za prohlídku, byť jen virtuální.
Město Kadaň
Provázel mne bratr Jan, jemuž příslušnost k františkánům nijak nebrání přátelskému přístupu jak k poutníkům zabloudivším do kláštera, tak samotnému životu v Kadani. Mimo roli mladého františkána, učí bratr Jan v Kadani na gymnáziu jazyku anglickému a jak jinak, dějepisu. Pokud se jedná o roli františkána, není divu, že ji bravurně zvládá, když je zároveň principálem "Divadla navenek". To, že je rovněž radním a blogerem, je už jaksi samozřejmostí. Má o čem blogovat, když si sám vytváří tak bohatou inspiraci.
Během prohlídky kláštera jsem potkával ještě další františkány, např. bratra Josefa, který kuchyni vládnul, či řádovou sestru v klášterní lékárně. Mimochodem, v neděli prý františkáni mohou konzumovat i maso. Bratr Josef naplnil klášter vůní pečínky, kterou jsem však pro svůj pozdní příchod už nepocítil (á propos, pečínka pocházela z kuchyně maminky bratra Lukáše, jak jsem se dočetl na blogu bratra Jana). Avšak františkáni nezapřeli svou pohostinnost. Vidouc poutníkovy hladové oči, nabídli koláče a ovoce.


Nedělní odpoledne v klášteře Čtrnácti svatých Pomocníků mělo své kouzlo, které přetrvává, tak jako duch Jana Hasištejna z Lobkowitz, na jehož náhrobku v kostele, kostlivec připomíná pomíjivost lidského bytí na zemi, zároveň však i sílu jeho ducha.
Návštěva kláštera ve mně zanechala hluboký zážitek, důkazem je tento text, silně ovlivněný duchem dnešní Kadani. Ta, ač pevně spojená s dávnou minulostí, nepřipomíná to, co náhrobek v kostele.







21:29 [Permalink]

sobota, 1. září 2007

Když si náš . . .

foto autor

dědeček babičku bral, byl svět zcela jiným než jakým je teď, však lidé se nezměnili. Změnili pouze náš svět a pak se i oni museli změnit. Proto dnes slovo svatba nevyvolává stejné emoce, jako v nás, kteří jsme už před oltářem kdysi stáli. Dnešní výstava v muzeu Šenova se pokusila pojem svatby připomenout kolekcí starých svatebních fotografií, dobových šatů nevěst i obleků ženichů. Hned u vchodu jsme mohli spatřit sáně za koně, které měly být kdysi sáněmi svatebními jednoho z Laryšů (předpokládám, že Jindřicha).
Sáně jsou na výstavu zapůjčeny s polského muzea. Očekával bych sáně větší a honosnější pro svatbu tak vzácného pána, zřejmě však byly určeny k určitému jednomu pouze účelu, k čemuž jejich velikost dostačovala.


Dnešní vernisáž výstavy byla v trochu nezvyklém čase, totiž v deset hodin dopoledne, kdy gentlemanovi nepřísluší ještě požívat alkoholických nápojů, ale těžko se odolalo doušku piva, když teplota v prostoru nebyla nikterak nízkou. Nutno dodat, že po tomto doušku mi krůpěje potu z čela nezmizely, naopak. Dalo se to ale dobře snášet při pohledu na tančící svatební pár. Tančili však tak svižně, že moje fotografické schopnosti nestačily k tomu, aby na fotografiích místo vířícího manželského páru, nezbyly nakonec jen šmouhy. Zvláště nevěsta byla mrštná tak, že se na mých fotografiích takřka vůbec neobjevila. Trochu se podobala Dlouhozobce svízelové, která se podvakrát objevila letos na naší zahradě, jíž také nebylo možné fotografovat v kolibřím letu.
"Havířovské babky", to je však jiná. Ne, že byly méně pohyblivé než předtanečníci, ale přece jen chvilku poseděly, a já si je tak mohl vyfotografovat pro ty, kteří na vernisáž, ať už z jakýchkoliv důvodů, dnes přijít nemohli. Nabídka kulturního vyžití na dnešní den byla veliká. Kdo chtěl stihnout výstavu a zároveň strávit odpoledne na Šenovském jarmarku, musel tomu věnovat celý sobotní den. Mně po vernisáži na jarmark už nezbyl čas, protože program zahájení výstavy naplnil celé dopoledne.

foto-Havířovské babky

Zvláště působivým bylo vystoupení už zmíněného folklorního souboru "Havířovské babky". Tyto dámy svým vystupováním nijak nepřipomínaly ty z názvu, naopak, zpěvem a tancem pohnuly nohou leckterého i věkem mladšího přihlížejícího. Pravda, půlhodinový program, který pro nás připravily, bylo by lépe sledovat v sedě, což je v prostorách výstavní síně dosud obtížně řešitelné, ale i tak to byl zážitek, slyšet zase čistou řeč našich babiček a dědů. Zážitek k nezaplacení, zvláště, že jsme platit opravdu nemuseli. Dlužno poděkovat vedení muzea za skvělou příležitost k setkání s milými lidmi, kterých se tentokrát sešlo úctyhodné množství. Stává se už pravidlem, že každou akci, připravenou muzeem, navštěvuje mimo jeho skalní příznivce, čím dál větší množství občanů, majících zájem o dění v Šenově. Tentokrát kromě zástupců radnice, bylo možné spatřit i mnohé známé tváře světa muzejnictví z okolí. Co dále říct o této výstavě. Je skvělým pohledem do minulosti a svatebčané na starých fotografiích probouzejí příjemné vzpomínky v těch, stejnou chvíli už přeživších, možná i naději v těch, kteří podobné vzpomínky ještě nevlastní. Milan Pašík ve své řeči mimo jiné poznamenal, že je škoda povětšinou opouštěných tradic, ale svět je už dnes jinde i v tom, jak řeší manželské soužití. Cílem výstavy však není podpora svatebních tradic, leč pouze připomenutím časů, kdy uzavírání sňatků mělo svá pravidla a tradiční průběh. Není li tomu podobně i dnes, ponechám na mladší generaci, aby zhodnotila, je li tak dobře či nikoliv. Každopádně výstava převážně fotografií je přínosem pro všechny, ať už vzpomínají či teprve přemýšlejí o své budoucnosti s milovanou osobou. Při návštěvě výstavy vám nesmí uniknout svatební album, které je skryto ve vitríně pod sklem. Je exponátem velmi starým, z počátků fotografie, kdy se takových alb začalo užívat.
Pochází pravděpodobně z devatenáctého století. Fotografie se vkládaly do takového alba vsunutím mezi dvojlist, tvořený tvrdou deskou, takže alba byla dosti objemnými knihami. Jsou dnes velmi vzácnou vzpomínkou na nejšťastnější chvíle života našich předků. Tak jako nyní fotografie, dříve obrazy byly takovými vzpomínkami na šťastné okamžiky, samozřejmě svatebčanů majetnějších. Obrazy takových novomanželů jsou na výstavě k vidění též.
Svatby mívaly mnohdy dramatický průběh, o čemž by mohl vyprávět i leckterý současník. Bylo tomu tak i v minulosti, jak dokumentovala i ředitelka muzea, paní Simona Slavíková, která na vernisáži vyprávěla příběh šenovské dívky z jedné fotografie. Láska dvou zamilovaných nezůstala bez následků. Za to byla dívka rodiči vyhnána a musela jít do daleka, kde pak čekala dlouhých šest let na milého, až se z vojny vrátí. Příběh tenkrát skončil šťastně, ale byly i horší konce. To, že svatby byly v životě člověka vždy jedním z nejvýznamnějších okamžiků, není pochyb. Bude li tomu tak i nadále, nevím, ale jak už bylo řečeno, bude škodou, zaniknou li tyto tradice úplně. Bývaly svatby honosné, byly i skromné, však oboje zakládaly svazky nerozlučitelné, kterážto vlastnost v současnosti je až příliš často překážkou. Toto sice výstava nevyřeší, ale napovědět může.


fotografie-Simona Slavíkováfoto-tanečníci



U příležitosti výstavy "Když si náš dědeček babičku bral", vzpomenul jsem si na úsměvný příběh, který popisuje soužití jednoho manželství v minulosti. Příběh mi kdysi opatřil přítel, neúnavný dodavatel zajímavých materiálů, Mirek Otýpka. Chvíli trvalo, než jsem příběh upravil a doplnil vlastními "kresbami". Doufám, že vám nebude činit větších potíží porozumět starému nářečí Frýdecka, kterým je příběh napsán. Pokud ano, rád poskytnu vysvětlení.
Jak Mokroša zlý duch honil
Příběh byl otištěn ve Slezském kalendáři v roce 1937.


17:16 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo