Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

úterý, 31. červenec 2007

Tajemství staré fotografie

obrázek-stará fotografie Šenova jako odkaz na větší formát

Nadpis hlásá kriminální zápletku, však realita je prostší, než se na první pohled zdá. Jak už bylo na těchto stránkách zaznamenáno, byl jsem obdarován sadou fotografií starého Šenova, které mi nezištně poskytnul pan Otipka, otec přítele Mirka. Mnohé z nich jsou k vidění na stránce o zaniklém šenovském zámku, jiné ještě čekají na zpracování. Tak se stalo, že jsem narazil na jednu fotografii znázorňující obraz Šenova minulého století, tj. století dvacátého. Jak však určit, ve kterém období 20. století byla fotografie pořízena? Nejprve jsem určil místo, z nějž fotograf v minulosti mohl snímek pořídit. Místním by určení místa nemělo působit potíže, přesto jsem i já chvíli váhal, než jsem stál přesně tam, co fotograf před léty. Správně jsem určil oblast, tzn. Volenství, ale postavit se na místo, kde stál tehdejší fotograf, už bylo nemožné. Tak se děje v mnoha dalších případech, chceme li konfrontovat nynější pohledy s těmi před léty, neboť krajina se mění překotným tempem.

obrázek-dnešní pohled

Místo, z kterého fotograf zachytil dnes už v mnohém změněný obraz krajiny šenovské, je stále možné nalézt, však stát ve stejném bodě, co fotograf před léty, už nelze. Místo bylo o několik metrů navýšeno při výstavbě závodu VOKD a perspektiva, rozdílná v ohniskové vzdálenosti dnešních a tehdejších objektivů, je dnes navíc zacloněna stromovím, jehož na rozdíl doby minulé, kdy krajina byla více průhlednou, všude mnohonásobně přibylo. Tak je tomu i v případě pohledu na chrám Prozřetelnosti Boží skrze dům č. p. 440. Dnes je možný pohled na Perlu Slezska pouze s přibližně stejného stanoviště, které použil fotograf před léty.


Ale, zpět ke staré fotografii. Při zběžném pohledu na tento snímek jsem nic mimořádného neviděl. Stará fotografie poznamenaná zubem času, kdy nevypraný ustalovač vybělil části snímku, neslibovala nic mimořádného až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že na místě kde jsou nyní vlakové koleje, je na fotografii obdělané pole a po "šínách" není v tomto poli ani památky. V té chvíli jsem zbystřil, neboť jsem si uvědomil, že fotografie mohla být starší, než jsem se původně domníval. Železnice byla totiž v Šenově zavedená v roce 1911, což by snímek posunulo před toto datum. Při dalším zpracování v počítači nalézám za kostelem ještě stojící panské zděné stodoly, které byly zbourány až v roce 1947 (M. Pašík, Historie města Šenova v datech str. 38). Ty byly postaveny v roce 1884 (rovněž stejný zdroj), a fotografie se tím posouvá do ještě starší doby. Nechce se mi však věřit, že je snímek tak stár. Jeho vzhled napovídá, že bylo použito novějších vývojek, než jakých užíval učitel Sobek, který fotografoval Šenovský zámek v letech 1911až 12 pro knihu svého přítele, také učitele, Hanuše Lankočího. Jeho fotografie jsou už dnes zažloutlé, zatímco fotografie, která by mohla rovněž pocházet z doby pře sto léty, takovou barvu dosud nemá.

obrázek-detail

Dále zvětšuji snímek ve snaze spatřit vedle kostela také zámek, který v těch časech také ještě stával. Není ho však vidět, což však může také znamenat, že stromy už svou velikostí kryjí budovu zámku, jež je přece jen nižší budovou, než je kostel. V tom případě by ale bylo vidět alespoň komín palírny, čnící nad "Inzulou", jak se dříve říkalo jezírku pod zámkem. Nic z toho na málo viditelném snímku patrné není. Svůj zrak obracím vpravo, kde poznávám starou dřevěnou nádražní stavbu na kamenné podezdívce a u ní stojící zřejmě nákladní automobil nejasných tvarů. Přemýšlím o tom, že snímek mohl být pořízen před rokem 1911, kdy teprve byla železnice v Šenově zavedena, ale v tom okamžiku si všímám jasných keramických izolátorů na dřevěných sloupech kolem domů. Elektrifikace v Šenově započala v roce 1930 (M. Pašík). Datum pořízení fotografie se posouvá k roku 1930. Nemohu pochopit, jak je možné, že na snímku není vidět železniční trať, která byla v Šenově zprovozněna pro osobní dopravu v roce 1911, jak už bylo řečeno dříve, a při tom jsou vidět sloupy elektrického vedení podél cesty, jež bylo možné spatřit teprve v roce 1930. Znovu zvětšuji fotografii a pátrám po stopách, které by mohly upřesnit dobu vzniku fotografie jasněji. Teprve nyní spatřuji nízké zábradlí, typické pro kolejiště v blízkosti domů. Chápu, že holé koleje z pohledu fotografa nejsou na starém snímku v poli řepy vidět a pouze ono zábradlí dává tušit, že tam někde mezi řepou a domy "glajzy" leží a domnělý nákladní automobil u drážní budovy není ničím jiným, než osobním vlakem, stojícím ve stanici Šenov. Rok pořízení fotografie se znovu posouvá do poloviny dvacátého století. Pohled vpravo napoví, že bílé skvrny tam, jsou novými domy výstavby Havířova, kterážto započala po válce, v roce 1947 i na území tehdejšího Šenova.


Tajemství staré fotografie bylo odhaleno. Vznikla v roce 1947, tj. v roce, kdy byly zbourány panské stodoly a město Havířov začalo psát i dějiny Šenova. V tomto roce už 36 let jezdily vlaky Šenovem a koleje nebyly při tom v řepném poli patrné. Patrno už bylo v tomto roce mnoho dalších událostí, které po válečném běsnění přišly, jichž následky dodnes ne vždy s vůlí sledujeme. Staré fotografie však nelžou a ukazují ztracené světy. Dnešní fotograf nemá jinou úlohu než ten před ním. Už nikdy nebude to, co nyní fotografujeme stejné za padesát, sto let. Zkušenost říká, že to, co vyfotíte dnes, zítra zmizí, nebo se změní v něco jiného. Slunce už vychází milióny let na stejném místě, a přesto osvítí krajinu pokaždé jinou, den co den.

To, co jsem nyní rozplétal jako detektivní zápletku, už drahný čas rozplétají žáci naší školy na stránkách projektu "Krajina za školou", v němž si vedou opravdu obdivuhodně dobře. Mám naději, že historie Šenova nebude ani v budoucnosti zamlčena, či překrucována, i díky jim. Krajina za školou.


22:15 [Permalink]

neděle, 29. červenec 2007

Ultreira

Dnes odpoledne na druhém programu České televize byl v repríze uveden dokument, "Pouť na konec světa". Doc. MUDr. Zdeněk Susa v něm popisoval své putování z Prahy do Santiaga de Compostela a na mys Finisterre. Už podruhé jsem měl to štěstí, a tento skvělý dokument mohl vidět. Tento program bohužel nelze sledovat znovu v archivu ČT, mohu pouze odkázat na nakladatelství Zdeňka Susy, lékaře, vysokoškolského učitele, evangelického kazatele, cestovatele, spisovatele a nakladatele, jak o sobě píše sám autor knih Ultreia. Ultreia je podle doktora Susy staro-španělský pozdrav poutníků, znamenající - dále. Pozdrav poutníků se ale může hodit i jiným. Mně se například dobře hodí pro pozdravení všech přátel a příznivců Pferdova blogu. Není jich přespříliš, spíš je to takový komorní klub čtenářů, kteří velkoryse promíjejí mé chyby a neváhají napsat autorovi. Mnozí neváhají pomoci, jako třeba dnes Mirek, který je opravdu pozorným čtenářem a už vícekrát mi poskytl významný materiál k publikování. Dnes, až to vypadalo na telepatické spojení, přišlo od něj psaní, opět obsahující zajímavý materiál. Byl jím článek v Moravskoslezském Deníku, nazvaný: "Průmyslová zóna v Šenově vznikne, až se firma vypořádá s vlastníky pozemků. Podnadpis hlásal, "V zóně bude bydlení, výrobní činnosti a tím pracovní příležitosti." Zaujalo mne, kdeže bude možné bydlení, když územní plán takovou výstavbu v zóně nepřipouští. Pracovní příležitosti jsou nyní ve hvězdách, netuší li ještě nikdo, co vlastně na poli vyroste.
Přesunul jsem problematiku zóny na stránku pro to zvlášť vytvořenou, aby často se opakující téma nebylo roztroušené na velké ploše. Ti, kterým není osud šenovské krajiny lhostejným, mohou tam nalézat zajímavosti o dění v Šenově, které nemusí vždy každého potěšit, ale je nutné o něm vědět. Na tom místě se snažím, abych s přispěním dalších, pomáhal s orientací v prostoru. zóna


19:31 [Permalink]

neděle, 22. červenec 2007

Na kus řeči

obrázek-Čvachta a Skokan zelený


Tak, tak, na kus řeči přišel žabák k Čvachtovi, sériovému vodníkovi u zahradního jezírka. Ale nebyl to ledajaký žabák, nýbrž pravý Skokan zelený - Rana klepton esculata. Slovo klepton (klepto-latinsky krást) nám říká, že se jedná o hybridního živočicha. Je křížencem Skokana skřehotavého a krátkonohého. Náš Skokan zelený je obzvláště vzrostlým hybriďákem. Po příchodu (lépe řečeno - po přískoku) do našeho jezírka si oblíbil kámen místního vodníka Čvachty. Vodník je však málomluvný a s žabákem převážnou část dne nic nepromluví (to se ví, že žabácky). On je Čvachta nemluva. Onehdy při prudkém větru, skočil do jezírka a už na břeh nevylezl. Teprve po několika dnech jsem si všimnul, že nesedí na svém oblíbeném kameni u břehu, kde obvykle sedává. Rozhlížím se po hladině, zda se nevynoří, když tu spatřím, kterak jeho bosé nohy čouhají z vody. Bafnul jsem jej za ně a šup s ním na břeh. Trochu jsem s ním zatřásl, abych z něj dostal vodu, ale copak vodník, ten se ani nezakuckal a jen co jsem jej posadil na jeho kámen, nevzrušeně zabafal z fajfky a čučel jako dřív někam na skalku. No jasně, něco sázel na dně rybám a já jej tahám od jeho podvodní činnosti. "Dobrá, příště tě tam nechám, když neumíš projevit trochu vděku," brblám, ačkoliv dobře vím, že jeho úkolem je tahat duše pod vodu a ne být sám vytahován z vody ven. Copak se může vodník utopit?

O vodnících je toho známo dost, o Skokanech zelených už méně. Já zalovil v Internetových vodách, abych se do-vzdělal. Na stránkách Obojživelníci v okrese Jihlava a Wikipedie jsem naleznul základní informace o tomto obojživelníku.

Na kus řeči jsem chtěl zajít ve čtvrtek při vernisáži výstavy fotografky Michaely Pospíšilové (dříve avizované též na Pferdově blogu) v budově Krevního centra FN v Ostravě Porubě. Žel, vernisáž mi unikla o fous, rozhodl jsem tedy shlédnout výstavu v následujícím pátečním odpoledni. Teplota 36°C byla přijatelnou pro návštěvu výstavní síně. Ve chvíli, kdy jsem sahal na kliku Krevního centra, uvědomil jsem, že tak ztuhlý vstupní nástroj může být jen v pátečním odpoledni. Marná snaha, odebral jsem se tedy alespoň do FN, kde podle slov podobně uvařeného člověka měla také být výstavní síň. Naštěstí bylo v nemocnici otevřeno i v pátek odpoledne a já si tak mohl prohlédnout zajímavá díla několika talentovaných Ostraváků. Protože však v síni nebylo po klimatizaci ani památky a pot se mi řinul po tváři bez ustání, nepobyl jsem dlouho a pospíchal zase ven z té výhně, jež uprostřed budov nabývala nesnesitelného žáru. Než jsem tak učinil, zastavil jsem se ještě u jednoho obrazu, jenž mne opravdu zaujal. Byl to obraz Miroslava Dyla. Není neznámým malířem, jak jsem se pomocí Internetu dozvěděl zde: PDF soubor str. 16.
Obraz se mi líbil tak, že jsem si jej vyfotografoval, a kdybych disponoval částkou 3000 Kč, tak bych originálu ještě nějaký kousek bílé stěny doma jistě našel. Posuďte sami, zda okouzlení obrazem způsobilo horko.



obrázek-M.Dyl/Podzim z Oderských vrchů-akvarel



Poučení: Není skokan jako Skokan a do výstavní síně jděte tehdy, když je otevřeno.
V Kr. centru FN Poruba je provozní doba:
Po, Út, St, Pá 7-15,00
Čt 7-16,30






13:44 [Permalink]

neděle, 15. červenec 2007

Šenov 17. století

"Ctnost sama šlechtí každého a činí urozeného, neb ten jest nejurozenější, kdo jest ctnostmi nejozdobenější, protož chceš li ctnostným a urozeným býti, zažeň to od sebe, co tě na jiných mrzí a všechno právě spravedlivě a upřímně miň, potom všechno svobodně čiň, neurazíš žádného, jsi li obcování dobrého etc."

Slova tato napsal LP 1632 v Šenově jeho rodák, Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště do své knihy pamětí. Pouze nesmírnou laskavostí paní magistry Blanky Jaurisové/Zahajské, která v roce 2002 ve své diplomové práci připravila transliterovaný přepis pamětí, mohl jsem nahlédnout čtyři století zpátky do tehdejších časů mé rodné vesnice.
Díky Kryštofu Bernardovi a jeho pamětem, mohl jsem rovněž přepracovat stránku o Šenovské historii, kde mohla být upřesněna data některých Skrbenských. Neméně důležité pro mne, jsou záznamy Bernardovy, ve kterých se zmiňuje o Šenově. Je škodou, že se ve svých pamětech nezaobíral popisem věcí, nýbrž jen a výlučně rodinou a lidmi doby své, i té pro něj minulé. Věci zmiňuje jen ve vztahu k lidem, jako např. když budoval kryptu v kostele sv. Mikuláše, při čemž se dozvídáme, kdo je v Šenově pochován. Ani slovem se však nezmiňuje o zámku, ve kterém se narodil a žil, ani o hospodářství svého otce, což bychom si přáli. Lidé tou dobou však měli jiné starosti, než popisovat šenovskou krajinu. Švédi zde tropili svá neřádstva, smrt přicházela nečekaně a katolická víra silou. To vše Kryštof Bernard řádně do svých pamětí zapisoval.

Kryštof Bernard se narodil v Šenově 5.ledna roku 1615 v 10 hodin večer jako páté dítě Judity Bruntálské z Vrbna a otci Janu Skrbenskému z Hříště, pánu Šenovského panství. Před ním se narodil v roce 1609 Albrecht Václav, o rok později Jan Jaroslav, v r.1613 Hynek Ferdinand, ale ten žil pouhých osm neděl. Roku 1614 se v sobotu narodil ještě Jiří Frydrych a pak v roce 1615 Kryštof Bernard. Po něm přišlo v Šenově na svět ještě devět sourozenců. Celkem 15 dětí měla za svůj život Judita, což znamenalo, že rodila takřka každý rok. Nelehký úděl nesly tehdejší manželky.
To, že Kryštof Bernard dlel na panství svých rodičů v Šenově delší čas, dokládá sám autor pamětí. Od roku 1615, kdy se v Šenově narodil, zde vyrůstal a žil, až do roku 1666, kdy po smrti otce Jana obdržel Hošťálkovy (u Krnova). Měl sic půjčenou už dříve od otce ke správě obec Řepiště, ale Šenov v jeho životě znamenal hodně. V kryptě dnešního kostela Prozřetelnosti Boží, na jehož místě snad dříve stával kostel sv. Mikuláše, byly uloženy ostatky jak Skrbenských, tak i příbuzných pánů z Vrbna, o čemž taktéž ve svých pamětech Bernard píše. Pozdější stavitel dnešního chrámu, Karel František, zřejmě zachoval tuto kryptu i s ostatky těch, kteří jeho víru kdys tak zatvrzele popírali.
Někdy se našemu rodákovi přihodilo něco tak nezapomenutelného, že tomu věnoval v knize větší prostor než například zprávám o úmrtí či naopak svatbě, nebo narození. Jednou takovou příhodou, která jej potkala u šenovského mostu (jedná se zřejmě o starý most pod kostelem) kdy smrt mu byla blízko, je popsána nezvykle podrobně. Dovolím si volně tlumočit, jak si tuto nehodu na březích Luciny zapsal do své knihy:

obrázek-Bernarda bere Lucina

Letha Panie 1648, dne 30 září, jedouc z Paskova a přijedouce právěže ze soumrakem v Šenově u Miksy k mostu starému, na kterém toliko trámy byly, jsouce pak voda velká, dal jsem sedlo s koně sejmuti a tak s koněm přeplynuti, já pak sebe po těch trámech Adamovi Miksovému vésti, kdež maje na ostatni trám vcházeti, ten se jest pod námi zlámal, a my spadnutz, a břeha přece ačkoli 3 sáhy vysoku jsouc sme dostihli, však tak hrubě od dřev které jedno tam a druhé sem letělo, potlučeni, že sme na pul hodiny ve mdlobě leželi a slova promluviti nemohli, mně pak pod kerkem hrubě bylo odřelo, krev z úst se pustila, a kdyby ochrany boží nebylo předně a spodni mé šaty z hrubé losove kúže nebyly, jistotně bych od třísky ktera se velmi špicata o mně byla opřela probodnuty pravě pod pupkem nedaleko slabizny byl, ačkoli rána bodnutá býti pro ty příčiny nemohla však mně přece hrubě až do krve odřeno bylo.

Čtyři století stará slova, napsaná pro paměť jednoho rodu, vyprávějí o mé rodné obci, ale nejen o ní. Život lidí v 17 století nebyl vůbec snadný, což je všeobecně známé, ale poctivé informace, zapisované během života Kryštofem Bernardem, jsou oknem do minulosti blízkých míst. Paní Mgr. Blanka Jaurisová / Zahajská je tou, která okno pro nás otevřela tím, že Paměti transliterovala do podoby, ve které jsme schopni číst to, co nám zanecháno bylo k poučení. Patří jí za to velký dík a snad se jednou dočkáme zveřejnění této, dle mého, vzácné knihy, aby všichni, které historie tohoto kraje zajímá, mohli poznat vše, co s ní souvisí. Kniha pamětí Kryštofa Bernarda bezpochyby je tou, která zvláště Šenovákům má i po staletích co říct.




06:49 [Permalink]

pátek, 13. červenec 2007

MP

Ne, opravdu se nejedná o "Media Player", a už vůbec ne o 3. Jméno Michaela Pospíšilová se skrývá za zkratkou MP. Pozvánka na výstavu autorky vskutku ojedinělých fotografií kraje, v minulosti hodně zkoušeného, objevila se dnes v mé poště a patřila ke zprávám potěšitelným. Před časem, když jsem se ocitnul tváří v tvář Gabriely, hledal jsem později odkazy na Internetu, jež by mi přiblížily historii této romanticky vyhlížející šachty a při tom nalezl i stránky právě Michaely Pospíšilové. Musím říct, že mne její fotografie okouzlily. To, co v době minulé budilo jisté pohrdání, dnes mizí v přírodě a mění se i celá oblast, kdys tak intenzívně využívaná. V této fází přichází Michaela a fotografuje to, co už roste do krásy svým zapomněním, čehož mnozí ještě nevidí, ale ona už dokáže tuto nečekaně vyvstalou krásu vidět a nejen to, ona ji dokáže zachytit i technicky dokonale na svých fotografiích. Ty můžete vidět jak na stránkách Michaely Pospíšilové, tak na výstavě "Moje krajiny", která bude k vidění v Krevním centru fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě od 18.7 do 15. 9. 2007. Vernisáž výstavy proběhne 18. 7. 2007 v 17:00 hod.
Jsem přesvědčený o tom, že návštěvou výstavy lze jen získat. Otvírací doba Krevního centra: Po,ut,st,pa 7-15
čt 7-16,30



obrázek-foto Michaely Pospíšilové


22:12 [Permalink]

Nic jim není svaté?

obrázek-dítě bez ruky




Netuším, kdo, či co, je příčinou toho, že dítě, jehož sv. Kryštof nese na ramenou, přišlo o ruku. Mohu se pouze domnívat, že do sochy Mariuse Kotrby uhodil blesk. Socha stojí, jak se tak říká, na ráně. Protože však socha z bronzu jest, původce jejího poranění nepřišel zřejmě z nebe, nýbrž po zemi. Možná se mýlím, ale nenapadá mne jiné vysvětlení, než to, že někdo přišel s pilkou a svatý nesvatý (pít se musí), jednu ruku dítěti, jež jisto vážila co kopa dětí živých, uříznul.


Rána je ošetřena, což může znamenat, že ji po amputaci ošetřil sám pachatel, Spíš to však udělali lidé, kteří zraněné dítě objevili. Já si toho ani nevšimnul, kolem sochy sv. Kryštofa se vznášela ranní mlha a mne napadlo, jaký by to mohl být zajímavý snímek. Což o to, zajímavým se stal. Socha se mi sice zdála být trochu jinou, než jakou jsem znával, ale ta mlha mne ošálila tak, že jsem si ničeho, vyjma kompozice obrazu, příliš nevšímal. Teprve po návratu domů jsem po stažení fotografií do počítače zjistil, proč by mohla být fotografie zajímavou. Kompozicí obrazu a mlhavým závojem to jistě nebylo. Už víte, tak jako já, že svatý klid dnes nemají ani svatí, třeba (nebo právě proto) že jsou bronzoví. Snad mistr Marius Kotrba dokáže navrátit zdraví svému dítěti. A ty, Svatý náš Václave, drž své kopí pevně v ruce, dokavad ji máš, neb již není mistra Myslbeka , jenž by ti ji napravil.


Pokud si nevzpomínáte, kde se socha sv. Kryštofa, rožnovského sochaře Mariuse Kotrby nachází, hledejte ji na silničním obchvatu Olomouce, kde stojí na horizontu svahu. Něco jsem již o této soše napsal dříve zde. Najdete tam i další relevantní odkazy.















15:46 [Permalink]

úterý, 3. červenec 2007

Kosení, aneb-takový je život

obrázek-kosice na hnízdě

Pět mláďat kosů, ještě ne zcela opeřených, tísnilo se v hnízdě, pro všechny už trochu malém a nachýleném na stranu tak, že každou chvíli hrozil jeho pád i s ptáčaty na zem.
Kosi jsou velmi nezodpovědnými ptáky jak svým chováním, kdy bezstarostně hopsají po trávníku, nic nedbajíc šelem číhajících kolem, tak při stavbě hnízda, které dovedou postavit na místech nejméně pro to vhodných.
Také to, ve kterém se tísnilo pět mláďat, vypovídalo o velké lehkovážnosti kosích rodičů. Hnízdo viselo v houštině popínavých rostlin, otevřeno všem zvídavým pohledům, slunci, větru i vodě bez zábran. Během horkých dnů, kdy slunce pražilo, sedávala kosice na okraji hnízda a chránila ptáčata před pálivým sluncem svým tělem. Blízkost jezírka ji v té chvíli určitě přišla vhod. Mláďata sice před sluncem uchránila, později však (vinou přetěžování už tak vetchého hnízda pouze na jednom jeho okraji) jejich vypadnutí z hnízda zabránit nemohla.

obrázek-5 kosíčat

Jednoho dne se kosíčata vysypala z hnízda do houštiny po něj. Zdaleka ještě nebyla v té chvíli schopna letu, zůstala proto tam, kde je rodiče nadále krmili. Kosíčata však byla neposedná a každou chvíli jsme na ně na zahradě narazili. Rodiče jich vždy směle bránili, blížil-li se k nim kdokoliv. Bylo však otázkou hodin, v lepším případě dnů, než se objeví některý z predátorů, operujících v prostoru zahrady ať už dnem, či nocí. Ani letecké manévry rozlícených rodičů, snažících se tím odlákat nepřítele od mláďat, je pak zachránit nedovedou. Zmar mladých životů byl neodvratný. Vinou kosí nedbalosti, byli mladí vrženi do předčasného boje o přežití, ve kterém měli jen nepatrné šance, třebaže je kosák srdnatě bránil. Snad jen nejsilnější z mláďat dokázalo čelit nebezpečí a upoutat pozornost rodičů na sebe tak, aby jej krmili do té doby, než nabere sílu a peří jej vynese do bezpečí korun stromů. Ne všichni tak silnými byli. Tělíčko ještě slabého mláděte, nalezené o dva dny později ležící bez ducha na trávníku, potvrdilo to, že tvrdé zákony přírody platí i zde, v zahradě mezi květinami. Kosi moc dobře znají tyto zákony a obětovali slabé, aby silnější měli větší šanci na přežití. Vzdali se možná podpory všech, když viděli, že jsou proti přírodě bezmocní, kdož ví. Raději začnou stavět hnízdo nové, tentokrát snad na skrytějším a stabilnějším místě, aby příští písklata nemusela zase předčasně čelit nemilosrdným zákonům džungle, jež ani na zahradě nejsou mírnější. Ve dne v noci tady číhá nebezpečí na nepřipravené.

obrázek-vypadlé kose


Příroda má své zákony. Nejsou však právem džungle, to jen v zákonech lidí se občas uplatňuje. V zákonech přírody má každý šanci. Pravda, i tam ji mají silnější větší, ale náhoda a štěstí tu rozhoduje též.
K malé radosti kosů, však k velké naší, přinesen nám byl tvoreček, který sice není ještě žádnou hrozbou kosíčatům, však jednou být může. Macek III je šelmičkou, jež občas kosí národ ohrožuje. Nyní se malý Macíček ještě kosa bojí, ale zdá se být dobrým kocourem, který snad kosům dá i později pokoj, bude li mít svůj Whiskas, a pouze myším bude nahánět hrůzu, aby příliš "nezvlčily". Kosi se zřejmě nezačnou chovat jinak než dosud a budou i Macíčka pokoušet k nepravostem. Možná, bude všechno jinak. Z kosů se stanou pečlivci, Macík vyroste v ornitologa a staré psy novým kouskům též naučíme. Příroda je mnohdy nevyzpytatelná, přesto se domnívám, že nic z toho, co jsem v předešlé větě rozvíjel, se nesplní a zahrada bude dále žít svým běžným životem, ač pro mnohé stejně nebezpečným, jakým je i v džungli.





obrázek-kosákobrázek-Macek III




15:10 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo