Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

úterý, 27. březen 2007

Napouštějí

obrázek-Volenský rybník se napouští

Tak jsme se dočkali. My, obdivovatelé vodní hladiny v podvečerním slunci, ale hlavně okřídlení tvorové, jichž láska k vodní hladině je spojená s jarním nutkáním. Volenský rybník je dominantou Šenova, bez níž by druhá, ta nad jeho hladinou, neměla nač při západu slunce zhlížet.
V neděli jsem zabloudil cíleně k rybníku, abych zvěděl je li už šance napouštět. Kupodivu, voda se už třpytila na dně rybníka v docela velkém množství. Přisoudil jsem to však sněhu, jehož napadlo před několika dny větší množství a který teď pod jarním sluncem roztál, čímž naplnil částečně rybník. Co se však v neděli zdálo být sněhovou louží, dnes už nenechá nikoho na pochybách, že se rybník opravdu regulérně napouští vodami Frýdeckého a Datyňského potoka. Jelikož bahno ze dna rybníka bylo nahrnuto k břehům a ještě na dva ostrovy v zadní části rybníka, nic už zřejmě nebrání napuštění. Pan Hynek Sochor snad může být spokojen. Jeho slova se naplnila, tak jako se naplňuje i Volenský rybník, nejznámější přírodní dominanta Šenova. Právě včas.
Zbývá poděkovat těm, kteří v bahně rybníka trávili den co den a odklízeli to, co léta přinášela voda.
Jsem tomu rád a věřím, že nejen já. Jako nedostatek slunce, postrádal jsem i třpyt vodní hladiny Volenského rybníka.
Slunce nakonec zvedá hladinu svých paprsků a rybník tu svou, vodní. Obě hladiny mohou úspěšně zvednout hladinu spokojenosti v nás.
Možná vodní hladina konečně zabrzdí notorické odkládače všeho, kteří díky jejímu lesku pochopí, že tady není jáma k zavezení. Třebaže v tomto si nedělám zbytečné naděje, neboť jak jsem mohl vidět v neděli, příklady buď táhnou, nebo se pachatel vrací na místo zločinu.





21:11 [Permalink]

úterý, 20. březen 2007

IQ

obrázek-ranní sněhové překvapení

Dnes večer vysílá televize pořad (nevím už na kterém programu), v němž vystoupí člověk s IQ (inteligence quotient) vyšším, než bývá běžným průměrem v populaci, čili osoba velice inteligentní. Abych nepodlehnul mindrákům, raději si večer místo toho poslechnu záznam dopoledního pořadu Českého Rozhlasu "Jak to vidí", v němž paní Táňa Fišerová mimo jiné bránila též stromy u cest. Argumenty pro zachování alejí velmi dobře formulovala, lépe bych to nevyjádřil (nepatřím do klubu lidí s IQ nad 130).
Nepodceňuji ty, jimž příroda nadělila mnohem víc, než nám "stovkovému průměru", avšak podle chování některých nositelů takto zvýšeného inteligenčního kvocientu mohu tento dar vnímat spíše jako postižení ducha než cokoliv jiného.
Netuším ani, zda může, a chtěla li by vůbec být, členkou klubu těchto, jistě výjimečných lidí, i paní Fišerová, ale v mém klubu (jehož členem nemohu sám být, neboť nesplňuji předpoklady výjimečnosti) má místo zaručené. Ona a spousta dalších členů ani netuší, že členy nějakého klubu jsou, ale poctivě platí příspěvky i dodržují stanovy slušnosti. Svůj příspěvek dnes řádně odvedla Táňa Fišerová, za což ji patří dík. V jejich slovech nacházím pochopení pro tento svět, který nechce přebudovat v kostku, ale ukazuje cestu, jak v něm žít a neubližovat.
Základna "klubu slušných lidí" je široká a nemohu všechny jeho členy jmenovat ani komentovat. Občas však pocítím potřebu něčí jméno vyslovit nahlas, přestože to může být tak užitečné, jako třeba sdělení o dnešním sněžení na severní Moravě. Předpokládám, že tuto informaci není třeba zdůrazňovat, neboť je všem známa ze sdělovacích prostředků mnohem populárnějších, než jakým je "Pferdův blog", tak jako čtenáři znají všechny ty, o kterých občas něco napíši. Obávám se však, že třeba dílem náhody, nebo přerušením dodávky elektrického proudu, jako tomu bylo dnes dopoledne u nás, neuslyšíte to, co je poslechu hodné a já cítím povinnost vás na to upozornit. ;-)

obrazek-CD Jiří Anderle – Cesty z pořadu Láska za lásku


Chtěl bych upozornit ještě na jednoho člena klubu, jehož jméno je v uměleckých kruzích hodně frekventované. Je jím pan Jiří Anderle, malíř a skvělý vypravěč. CD s jeho hlasem leží přede mnou na stole. Objednal jsem si ho na stránce Radio-Servisu. Slyšet znovu hlas tohoto vzácného vypravěče je balzámem na duši. Při prvním poslechu jsem měl dojem, že je něco se zvukem. Ticho mi připadalo podezřelé, ale byla to jen chvilka, po které s nadšením jemu vlastním začal vyprávět příběhy mládí. Malíř zaujat tahem štětce či mícháním barvy na paletě se jen na okamžik odmlčel. Chvíle ticha jsou kouzelné a dávají vyprávění tu správnou atmosféru.
CD stojí bratru 199,-Kč a pokud vás moje recenze zaujala, neváhejte a kupujte. Jste li však šetřiví či netrpěliví, pak navštivte stránky Českého Rozhlasu, kde si další vyprávění Jiřího Anderleho v pořadech "Láska za lásku" můžete poslechnout z archivu.


Tak, jako mne překvapují nové a novější skvělé myšlenky vycházející z našeho Olympu, překvapil mne dnes i ranní pohled z okna, kde bílá vytlačila zelenou. To však není nepřirozené v této době a snad se barvy zase brzy vymění. Hůř by bylo, kdyby zelenou vytlačila černá. Mnohdy mi připadá, že taková situace už nastává. Ale slyším li hlasy, jichž si vážím, jako třeba ty, jež jsem uvedl dnes, pak ještě není vše ztraceno.




15:33 [Permalink]

sobota, 17. březen 2007

Zase někomu překážejí

fotografie-alej v Šajarské ulici


Zase stromy někomu vadí. Eliška mi předčítá ze sobotních Lidových Novin, mezitím co já, konečně odhodlán, začínám třídit fotografie v počítači. Nevěřím však vlastním uším, když slyším, co čte. Je třeba bránit stromové aleje. Komu mohou vadit aleje, jež jsou požehnaným odkazem našich předků? Poslouchám dále, co v článku píše Luboš Palata, a nechápu, o čem vlastně hovoří. Lépe bude odkázat na zmíněný článek v lidových Novinách, najdete ho zde: Zachraňme aleje. A sami sebe.
Souhlasím se vším, co autor článku napsal. Překvapilo mne však, či upřímně řečeno, zděsil jsem se, na co všechno lidé nepřijdou. Vyrubat aleje. Co přijde potom?
I v Šenově máme své aleje. Takřka každou silnici lemují stromy, a nejen ony. Domy, autobusové zastávky, billboardy i sloupy elektrického vedení lemují cesty stejně jako stromy. Bezpečnost v silničním provozu prý vyžaduje likvidaci alejí. Začne se kácet, pokud nebudeme stromy bránit. Jak mohlo dojít k tomu, že musíme chránit krajinu před státní správou, čili sami před sebou. Jak se mohlo něco takového stát?
Žijeme příliš rychle a leckdy ani nepostřehneme, jak krajina kolem nás ztrácí svou tvář. Začínám ji nepoznávat. Zmizí li stromy podél cest, možná bude jízda po nich bezpečnější, ale obávám se, že to bude znamenat totéž, jako v případě zavedení bodového systému. Tehdy Ondřej Neff v rozhlasovém rozhovoru na adresu tvůrců nového silničního zákona řekl, že kdyby vyhlásili zákon, jenž by umožňoval zastřelit každého, přistiženého za úsvitu na silnici, byla by nehodovost možná nulová. Tato, jistě nadsázka, však může platit i v případě alejí.
Je to rána do zad. Měl jsem v úmyslu zmapovat aleje v Šenově, které mám rád, místo toho čtu o zákoně, který mi je chce vzít. Věřím však, že takové rány se v Šenově nedočkám. Zdejší aleje, byť ty dvě nejznámější jsou už značně prořídlé, mají svou historii a Šenov bez nich by už nebyl svůj. Musím ale myslet i na všechny ty aleje, kterými jsem v životě projel, a že jich nebylo málo. Vždy jsem jimi jezdil rád, přestože si člověk musel dávat pozor, aby se s nimi nesblížil příliš. Pozoroval jsem s obavami aleje jírovců, jak trpí pod náporem klíněnky. Sledoval s obavami uzavřenou klenbu aleje, zda ji projedu bez úhony na obou stranách a trpěl při pohledu na sypoucí se za mnou listí. To ve světle dnešní, praxi Mydlářově, neznamenalo nic. Už nepadá jen listí, padají koruny.

Šenovské aleje



20:32 [Permalink]

sobota, 10. březen 2007

Čisté víno

foto špačka s vrabcem – špaček říká: kecáš, fakt tu nebyl sníh?


Rád si dám dobrého vína. Slovo dobré podtrhuji. Dobrým vínem rozumím takové, které mi chutná. Nemělo by to souviset s cenou, ale pohříchu tomu tak často bývá.
Zřetelnou souvislost však vidím mezi dobrým vínem a špačkem. Ti naši dorazili před několika dny, a z toho, jak jsou ostražití, chci li je fotografovat, usuzuji, že jim vinaři loňského podzimu dali zabrat. Špačci si nyní dávají dobrý pozor, když vidí, jak na ně někdo míří, ať už čímkoliv.
Špačci přilétli a dali se do rozmluvy s vrabci. Vyprávěli vrabcům, kterak trávili zimu na jihu a co zažili na cestách. Vrabci jim na oplátku trochu zlomyslně sdělili, že pokud odlétli kvůli sněhu, tak tentokrát mohli zůstat a cestu za broky na jih si ušetřit. Špačci kroutili nevěřícně hlavou. To by znamenalo, uvažují, že bychom tady mohli tentokrát přes zimu zůstat. Ale co tady budeme na podzim plenit?
Kyselé víno na pergole? To snad nebude nutné. Havran ví, jak to s tím sněhem vlastně bylo. Vrabec možná kecá a my tady zmrzneme. Rychle vyvést mladé a na podzim hajdy zpátky na jih.

Špačci, jsou zřejmě seznámeni se závěry vědecké konference o globální klimatické změně a oteplení. Jinak by museli uvažovat o zrušení podzimních letů do známých letovisek na jihu.

Také Evropská unie varování vědců vyslyšela a rozhodla se oteplovací trendy přibrzdit. 20% el. energie má být napříště vyrobeno z obnovitelných zdrojů. Znamená to, že v krajině budeme spatřovat "mlýny na energii" častěji než je mi milé. Jaderná energie, se vyrábí ze zdrojů neobnovitelných, přesto výrobu v jaderných elektrárnách, jako šetrnou k životnímu prostředí, mnozí upřednostňují. Jen kdyby v takovém zařízení každou chvíli Houmr něco nerozlil. Nedělá to dobrý dojem.
Lépe by bylo spotřebu začít snižovat. V EU myslíme i na to. Budeme méně svítit doma, v kanceláři a na ulici (v autě to nezkoušejme). Svítit bychom vlastně mohli stejně intenzivně jako teď, jen musíme kupovat dražší žárovky. Bylo též řečeno, že se bude přihlížet na národní specifika. My specifickým národem jsme a specifický dohled pohled potřebujeme.
Trochu mne však překvapuje, že nikdo nenavrhuje výměnou za dvacetiprocentní díl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů, stejně velký díl nespotřebované energie vyrobené ze zdrojů neobnovitelných.
Zřejmě nedokážeme uvažovat o kroku zpět ani ve snu. Takový krok je proti naší mysli a lidstvo ještě nikdy ve své historii dobrovolně zpátečku nezařadilo. Dospěl jsem k závěru, že pokud neučiníme velký skok kupředu, v budoucnu se krokům zpět stejně nevyhneme.

Nalil jsem si čistého vína. Omlouvám se vinařům za špaččí budku, kterou jsem zavěsil na švestce. Mají však naději, pokud se závěry summitu EU nepodaří zrealizovat, že špačci tady na severovýchodě už zůstanou. Trochu se realizace závěrů obávám (také s přihlédnutím k naší specifičnosti), ale nelze do nekonečna šroubovat žárovku.

Portál Evropské unie


11:54 [Permalink]

pondělí, 5. březen 2007

Zátiší

fotomontáž-obrázky a labuť v krajině
Dnes, Dubovou ulicí k Volenskému, mohl jdoucí spatřit mnohé. Vjemy byly i v mých očích tak silné, že to vyústilo ve fotomontáži zátiší. Snažím se ukazovat krásy Šenova, avšak nejen krásami naše město oplývá. Většina projíždějících si je ani nestačí uvědomit v rychlosti, jakou Šenovem projíždějí. Jsou však i takoví, kteří zastaví, pokochají se pohledem, a zanechají odkaz na svou návštěvu nám, přicházejícím po nich. Abychom také my poznali, co předchůdce zaujalo. Dnes mne zaujalo to, co obdivovatel okolí Volenského rybníka zanechal v jeho bezprostřední blízkosti. Vzniklo zákoutí, které nelze přehlédnout. Aby nebylo pochyb, kdo se na tomto, vpravdě arcidíle podílel, zanechal jeho autor na místě svůj podpis. Může však jít o pouhé zneužití jména, tudíž se zdržím jeho zveřejnění. Pokud však někdo rozpozná v zátiší svůj obraz, nechť pospíší k Volenskému dřív, než jeho dílo podlehne zkáze.
obrázek-skoro podpis

Pravá tvář zátiší u Volenského


21:26 [Permalink]

sobota, 3. březen 2007

Jarní povídání aneb, zpráva o bažantech

fotografie-bažant 2007
fotografie-bažantí kohout a slepice

Když jsem začínal s tímto blogem, nejdříve jsem zápasil z technickými problémy, jak udržet stránky v pozorovatelném stavu (zápas je nekonečný). Přitom bylo nutné nějakým textem naplnit obsah. K tomu zpočátku posloužil text velmi jednoduchý, jakým byl i ten, jenž vyprávěl o bažantech žijících napříč spektrem zahrad v naší ulici. Z cvičného textu se stal seriál o bažantech v zahradách. První stránku Pferdova blogu spatřil internetový svět v roce 2004. Příspěvek (tak se článkům v blogu říká, ačkoliv nechápu, k čemu jsem mohl přispět) o bažantech naplnil první stránku. Zde je můj první "příspěvek" o bažantech.

Od té chvíle se střídala období, kdy bažantí kohout po zahradách vodil celý harém slípek, až po chvíle, kdy nebylo v zahradě kohouta žádného. Letos však opět jeden krásný bažantí kohout začal naši zahradu obývat společně s jednou slepicí. Nemyslím si, že tento kohout upustil od polygamie, leč, nouze o slípky mu nedovoluje rozšířit harém. Nedává však znát svou nouzi a pyšně si vykračuje po zahradě. Snad tato sezóna bude pro "bažanty zahradní" úspěšnější než byla ta předchozí a milý bažantík bude příště vykračovat v čele početného hejnka.

Nejen bažanti se prohánějí po zahradě. Dnes přilétli špačci. Byli tu už mnohem dřív, ale teprve dnes, tj. v sobotu 4. března, se objevili ti, kteří mají právo na budku, co visí na švestce. Nebyli to však špačci důvěřiví jako ti, co přilétli minulého jara. Tehdy špačci přiletělitaké v sobotu, ale o týden později. Přesto našli u nás hromady sněhu, který v té "Ladovské zimě" tou dobou nechtěl ještě ustoupit. Vrhli se spolu s vrabci na krmítko a cpali se po namáhavé cestě, nedbajíc mých pohledů. Letos, když jsem chtěl špačka vyfotografovat u budky, ten s hlasitým hubováním odlétnul až na vrchol smrku v sousední zahradě a tam nerušen skřípal svou jarní píseň, oznamujíc, že on i jaro je tu.
Všichni ptáci už pochopili, že je nejvyšší čas založit rodinu, třeba ještě ani lístek na stromech nevyrašil a rybky v jezírku teprve nesměle vyplouvají na hladinu, naštěstí ve správné poloze.
Nevím, jak zvonek ke svému jménu přišel, když jeho neustálé vrčení zvonkohru připomíná jen vzdáleně. Spíše budíkem bych jej nazval. To sýkora koňadra je svým hlasem mnohem přijatelnějším poslem jara. Její hlas už bylo slýchávat, ještě když havrani pluli houfně nad Šenovem.
Úchvatné divadlo začíná zvedat oponu k představení, jaké nemá ve vesmíru obdoby (prozatím o takové nevíme).
Třebaže špačci jsou už v zahradách a zvonci zvoní o závod, havrani stále ještě tu a tam posedávají na anténách a sýkory modřinky se ještě zastavují v krmítku, jestli jim vrabci praktici něco nenechali k sezobnutí. Znamená to jen, že jaro sice definitivně otevřelo vrata, ale taky může těmito vraty ještě řádně foukat. Nic však už nový život nezastaví. O tom mne dnešní den přesvědčil.

foto-sýkora modřinkafoto-zvonekfoto-špaček
















21:46 [Permalink]

pátek, 2. březen 2007

Posíláte pohlednice?

fotografie-výstava pohlednic


Musím se přiznat, já ne. Kdysi jsem stával na cestách u každé trafiky, kde se prodávaly nejen cigarety, ale též pohlednice místa, v němž jsem se v té chvíli nacházel. Význam pohlednic ztrácel u mne časem význam, až Internet jej znovu oživil. Musím však své chování přehodnotit. Dnes existují lidé internetově vzdělaní, kteří stále papírovou formu pozdravu upřednostňují. Je to od nich milé. I já dostal před loňskými Vánocemi pozdrav od vzácného člověka, jemuž stálo za to, vložit do obálky pohlednici, již vytvořila jeho žena, malířka. Musel vědět, jaký dopad bude mít takový čin na duši adresáta, a nemýlil se v tom, že pozitivní. Přes všeobsahující Internet s miliardami obrázků, pohlednice mají své místo na slunci stále, a cestu k srdci nacházejí daleko snáze.
Výstava paní magistry Kateřiny Stenchlé, z Muzea Těšínska, která je k vidění v Památníku životické tragédie, Havířově-Životicích, ukazuje pohlednice v dějinách. Zajímavou výstavu umocňuje možnost, nalézt tu svou obec, město, či vesnici, na dobových fotografiích z kraje těšínského.
Sobota je ideální den pro návštěvu Památníku. Pokud jste tam ještě nikdy nebyli, cestu najdete snadno. Památník životické tragédie.

Když už budete na výstavě, můžete navštívit i stálou expozici památníku, zobrazující událost, jež dala památníku jméno. Jaký rozdíl je mezi pohlednicemi nahoře a fotografiemi o pár schodů níže.

obrázek-sousoší památníku


Hledal jsem dole jméno svého strýce, který při životických černých dnech přišel o život. Nalezl jsem jeho jméno až v knize Mečislava Boráka, "Svědectví ze Životic". Knihu lze v památníku koupit.
Návštěvy životického památníku nelituji. Pohlednice mají své jméno jistě podle své role, být prohlíženy. Pohleďte tedy na ně, prohlížejte, nebudete litovat.
Já musím zase poopravit v článku o Životicích z minulého roku datum, které podle Mečislava Boráka není totožné s tím, jež uvádím u jména mého strýce, který v Životicích zahynul roku 1944.
Abych ještě upřesnil stav Památníku životické tragédie, ten je součástí Muzea Těšínska spolu s dalšími objekty, např. Technickým muzeem v Petřvaldě - Výstavní síně Muzea Těšínska. Tam je také zajímavá výstava, věnovaná dřevěným kostelům na Těšínsku. Už se těším, že i tam bude zajímavá podívaná. V Šenově dříve též stával dřevěný kostel, a kdo viděl do dnes stojící, dřevěný kostel např. v Sedlištích, nebo v Řepištích, bude jistě zvědavý, co se může na výstavě o takových stavbách dovědět.
Výlet do přírody bývá i pro mne uspokojujícím, ale návštěva muzea bývá občas povzbuzující též.











21:59 [Permalink]

čtvrtek, 1. březen 2007

Kačenky, louže a kaluže

Znal jsem les a ten les znal mne. Tam stromy, vysázené mými předky, rostly jeden vedle druhého, každý směřující výš a výš. Až tam, co vítr bere jejich pyšné koruny a smýká s nimi zpátky k zemi. Té, ze které semenáčky z příkazu pánů a z práce žen začaly růst před stoletím. Šuměl pak les po léta nad mou hlavou, nic se vichru nebál, v sevřeném šiku s druhy stál. Uprostřed lesa byla louže. Ne taková, která se dá přeskočit. Spíš jezírko, než louže, ale my jí říkali kaluža, po našemu.

"Kajdětě?"
"Brusliť."
"Kaj?"
"Na kaluž."

obrázek-bruslaři na kaluži

Takovýmto nesrozumitelným jazykem jsme tehdy komunikovali. Po zjištění, na který stadion se jde, vzali jsme rychle brusle a spěchali do lesa též. Já si nesl přes rameno svázané dvě brusle, tzv. kačenky. (brusle lze koupit ještě dnes, např. v aukru) Byly to ještě takové s čelistmi, které se pomocí kličky utahovaly k botě. Boty musely být poctivé, šité z kůže, s pevnou podrážkou, na kterou bylo lze čelisti upnout. Měly jeden břit, takže nebylo snadné se na nich udržet a malí bruslaři se šourali po ledě jako kačenky. Odtud zřejmě pochází jejich pojmenování.
Ke kaluži se scházelo po svahu k Podleskému potoku. Bývaly v pískovcovém jílu, jehož ložisko zde bylo, vytesány schůdky, protože sráz k potoku příkře klesal. V zimě však schody nebyly často vidět, pak cesta k potoku trvala pouhý okamžik.
Po oprášení sněhu z oděvu, pokračovali jsme po proudu potoka až ke kaluži. Jak už jsem řekl, nebyla to kaluž příliš malá, ale zase ne dost velká, aby se ji mohlo říkat jinak. Uprostřed tohoto kalužo-jezera byl malý ostrůvek, který zimou sloužil za šatnu. Oválný tvar zimního "stadionu" dovoloval bruslařům elegantně kroužit kolem ostrůvku, ale dělal potíže hokejistům. Užívali jsme si zimních radovánek přesto dosyta. Teprve když se v lese setmělo tak, že nebylo vidět na brusle, vydávali jsme se k domovu. Chvíle na kaluži byly báječné, stejné jako ty co jsme prožívali kousek vedle při sjíždění tzv. "stěny smrti" na lyžích. Tak jsme krátký sešup ze srázu rovnou do potoka nazývali. Proti "sjezdovkám" pod hájenkou či pod Betlémem (tak říkala polorozpadlému chlévu na jednom kopci, kde lyžovali jen "amatéři", babička), byla "stěnka" opravdovou stěnou smrti. V létě také bývala kaluž zdrojem zábavy i poznání. Podběrákem vyrobeným z punčochy jsme čeřili vodu kaluže a úlovky ukládali do připravené velké zavařovací sklenice. Později, když se voda ve sklenici ustálila, sledovali jsme na tomto monitoru zajímavé obrazy. Od žáby, přes perloočky, různé vodní brouky až po nepřehlédnutelné larvy vážky, bylo možné za sklem spatřit. Kaluže byla živočišnou kaší.
Později byl Podleský potok přehrazen a vznikla nová, daleko větší vodní plocha. Na kaluž se zapomnělo.

fotografie-velká nádrž

Uběhly desítky let a já se vydal jednoho únorového slunečného dne s Eliškou hledat kaluž. Změnil se les od doby, kdy jsem s kačenkami přes rameno běhával ke kaluži, nebo když, coby adjunkt, nosil lesem přes rameno docela jiné železo, jak někdy nazývali staří myslivci flintu. Tehdy jsem obhajoval před mým instruktorem smíšený les, proti tomu smrkovému. Oponoval slovy, že to už nebude ten správný les. Dnes jsou smrky z lesa pryč a naplnila se slova má. Musím ale přiznat, není to už ten les, co jsem znával. Tam, kde i v zimě panovalo celodenní příšeří, nyní světlo prochází řídkým lesem. Vnořili jsme se do lesa u bývalé hájenky a proti proudu potoka jsem nemohl kaluži minout. Mýlil jsem se. Byl bych ji nakonec přehlédnul. Trochu vody zbylo pod svahem, který vždy kaluž vydatně napájel, ale okolní "ne-les" mne zmátl tak, že Eliška začala pochybovat o pravdivosti mého tvrzení, že tento kout světa znám od narození. Lesk hladiny však přece kaluž prozradil, třebaže její hladina doznala velkého úbytku. Okolní smrkový les doznal úbytku stoprocentního. Ten mladý, smrkový, zmizel z okolí kaluže, třeba mohl ještě léta sílit.

fotografie-kaluž v r. 2007

Ztratil k tomu možná předpoklady, a jak moudře psal Ing. Křemen z Lesní správy Šenov, obnova původní skladby lesa byla nastartována radikálně. Možná z mladých bičů vyrostou veliké stromy, jaké lze vidět už jen sporadicky na okrajích lesa.
Procházeli jsme tímto zimně prosvětleným lesem směrem k bučině. Při rozcestí tam stojí dva letité duby. Ony pamatují víc, než mohu já napsat. Ale já mohu zase podat důkaz o další kaluži. Narazili jsme na ni cestou k dubům. Její původ je dílem války. Té poslední, která se přehnala i Šenovem. Ruské letadlo, pronásledované německými stíhačkami, upustilo dvě pumy do lesa, aby se odlehčilo pro únik. Dvě vybuchlé miny zanechaly v krajině lesa velké krátery. Voda je brzy naplnila, protože les skýtal množství vody, která zaplňovala kdejakou prohlubeň. Tak vzniklo i jezírko "bomba", jak se tomuto vodnímu dílu války říkalo. Dnes už jen louže zbyla na dně bomby.

fotografie-bomba v lese

Z původně dvou kráterů po bombách, jsem našel jen jeden. Druhý byl vždy menší a teď už je zřejmě nepatrný. Kráter u cesty začíná splývat s krajinou a brzy už nikdo nebude tušit, co tato prohlubeň pamatuje. Jak snadno se stává člověk pamětníkem. Les vždy býval zdrojem vody a takovéto prohlubně se okamžitě po svém vzniku plnily vodou. Teď, kdy je les obnoven, a ještě mlád, voda nemá stání. Kdysi, když jsem jako malý kluk žadonil, aby mne starší dovedli k "bombě", bylo to dobrodružství. Rozhrnuli jsme husté maliní pod vysokými smrky, a po té stanuli na okraji kráteru. V té chvíli jsem slyšel hukot motorů letadel a dunění vybuchujících bomb. Bylo již 15 let po válce, ale kolem nás se o ní tolik vyprávělo, že jsme hlasy války mohli slyšet v lese i my, kteří válku nepoznali.
Co všechno se člověku vybaví při vstupu do lesa tak kouzelného, jakým pro mne les mládí je. Býval kdys nazýván oborou. Tekl skrz něj potok, z něhož se mohl žíznivý pít. Ve stínu skryté studánky, které čísi ruce udržovaly při životě, nikdy nenechaly kohokoliv žíznit. Les zažil i ponížení. To když byl přehrazen a malebné údolí potoka zaplavila voda. Každá voda je dříve nenáviděná, když silou vstoupí do krajiny. Pomalu si zvykal les i lidé. Zvykli si všichni. Dnes už nové stromy kloní větve nad hladinou jezírka. Kaluže vysychají, bomby splývají a studánky mizí. Odpadky dál plní okraje lesa a pískovna mizí v zapomnění. Chodníčky vyšlapané lidmi i zvěří jsou ale pořád patrné, tak jak tomu bývalo dříve, neboť cesty mají dobrou paměť. Trochu smutný zdá se dnes, tak pyšný kdys, můj les. Pár zbylých sosen a dva duby na okraji jsou svědky bylé slávy lesa.
Byl krásný, únorový den roku 2007. V lese, kde jsem před léty objevil trilobita zakletého v kameni, slunce zářilo a vzpomínky plynuly Podleským potokem do řeky Luciny. Dnes jsou už jistě v moři. S deštěm se vracejí vzpomínky plné vody a kaluží. Věřím, že zase zeleným hájem bude můj les.

Abych jen neprezentoval svůj, jistě vzpomínkami silně ovlivněný, pohled na les, dovolím si vás pozvat na stránku, kterou jsem věnoval šenovským lesům. Tam najdete odkazy na vyprávění ing. Křemene z Lesní správy Šenov. Slovy odborníka je o tvorbě a životě lesa v naší krajině řečeno mnohé. Šenovské lesy


fotografie-poslední velký smrk v lese r. 1959fotografie-budování hráze v lesefotografie-2 duby na hranici






















12:14 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo