Pferdův blog
Archive of Pferdův blog
pferda@zdeneksebesta.net Všechna práva na omyl vyhrazena.
úterý, 20. únor 2007
Zachraňte koně,
… křičel jsem tisíckrát, zachraňte koně. Zpívají Kameloti v písničce, která se stala kultovním songem pro milovníky koní. O koních jen dobré.
Jela dívka na koni naší ulicí, a připadlo mi trochu zvláštní a archaické, spatřit jezdce v industriální krajině, kde jen málo místa zbývá pro tohoto odvěkého zvířecího přítele lidí. Přesto jsem se ještě nikdy nesetkal s viditelným odporem vůči tomuto aristokratovi z říše zvířat, kterým kůň jistě je, ani u části obyvatelstva, tak jako je tomu u psů, což jsou zvířata stejně lidem blízká, ale nějak jinak než koně.
Nebudu se více rozepisovat o koních, které sice obdivuji, ale z nichž mám respekt, a lidem sedícím na jejich hřbetech mohu jen závidět, protože důvod k napsání tohoto textu vzešel z jiných pohnutek. O koních se bude jednat i nadále, ale ve vztahu k lidskosti, protože to, na co vás chci odkázat, je především o lidskosti, třebaže o koních též.
To, že jsem se vůbec dostal k odkazu, v dobrém způsobila Jana, která mi poslala odkaz, který ji poslala, které ji poslal, …, krátce - SPAM. Díky za první dobrý spam v roce 2007, který mne postihnul.
Máte li chuť, čas a kapesník, pak věnujte pár minut sledování videa, ukazujícího ženy v akci, která bere dech a vkládá i mužům do očí lesk.
Průvodní slovo:
"Po obrovských záplavách, ocitlo se dvě stě koní ve vodě a někteří v ní zůstali. Zbytek se zachránil na malém ostrůvku, kde se je dobrovolníci na loďkách snažili po několik dnů zásobovat senem a armáda hledala způsob jejich záchrany. Nic z toho však k osvobození koní z ostrova nevedlo. Teprve odvaha několika žen na koních, které se vodou vydaly k ostrovu, vedla nakonec k záchraně trosečníků.
Co nedokázala armáda, ženy zvládly graciézně."
Zachraňte koně
21:01 [Permalink]
sobota, 17. únor 2007
Cena LN: Proč mizejí vrabci? Rok po té.
Včera to byl přesně rok, kdy redakce Lidových Novin vyhlásila podmínky pro získání Ceny LN za objasnění záhady vrabců, mizejících z naší přírody. Slíbil jsem sobě a také ostatním, kterým osud těchto ptáků, kdysi nejběžnějších v naší přírodě, není lhostejný, že budu sledovat, jak se vědci s výzvou potýkají.
Po roce, který však není dostatečnou lhůtou pro získání jednoznačných závěrů, vracím se k výzvě Lidových Novin, abych podal zprávu o ptáčkovi, bez něhož si jen těžko dovedu představit zdejší krajinu.
Nejdříve popíši své zkušenosti ze soužití s vrabci. Loňského léta a podzimu, musely být pokáceny stromy v našem sousedství. Velká část hnízdišť a úkrytů vrabců zmizela. Taktéž zrušení chovu slepic v naší domácnosti mohlo přispět ke ztrátě početného hejna vrabců, kteří vždy setrvávali na naší zahradě. Zpočátku, po holoseči a nepřítomnosti přebytků krmiva u slepic, to tak opravdu vypadalo. S nastávající zimou a pravidelným zasypáváním ptačího krmítka, však vrabci začali nacházet cestu zpět. Nejprve pozvolna, ale dnes se zdá, že počet vrabců je opět takový, jako byl před změnami. Doufám, že najdou dostatečné množství hnízdišť v naší dosti členité zahradě, náhradou za zmizelé stromy a keře v okolí. Ve dnech, kdy slunečné dny častěji nahrazují ty tmavé, nepohodové, lze spařit vrabce pospolu u krmítka a posedávajících na přilehlých keřích, jejichž spletité větvoví vrabce chrání před predátory. Jsou nádherní a dobře organizovaní. Samičky posedávají doposud pospolu, zatímco staří vrabčí kapitáni nebojácně monitorují okolí. Nechávají mne přiblížit se na určitou vzdálenost, chráněni před napadením odkudkoliv šlahouny psího vína. Podařilo se mi pořídit i přes jejich opatrnost pár dokumentárních fotografií a při prohlížení výsledků si říkám, že to jsou ptáci obdivu hodni.
Minulé zimy se na krmítku čas od času objevili i vrabci polní. Letošní zimy tomu tak nebylo, až dnes se pár vrabců polních objevil spolu s vrabci domácími na krmítku. Ale tato zima je výjimečná a vrabci z polí a lesů neměli důvod migrovat za potravou. Brkoslavové tentokrát také nechali bobule Kaliny obecné nepovšimnuty. Přesto, že vrabci polní zimou krmítko nenavštěvovali, dnes, kdy se chystají zahnízdit, objevil jsem jednoho úpolníka, kterak vykukuje z budky na anténním sloupu. Nečekal bych, že vrabci polní budou hnízdit společně s vrabci domácími.
Pro úplnost ještě dodám, že důvody mizejících vrabců spatřují někteří v nárůstu počtu predátorů v místech, kde se vrabci vyskytují. I zde je možné spatřit straku i sojku obecnou, ba i krahujec obecný občas přilétne. Zvláště posledně jmenovaný dravec je nebezpečný, protože dokáže lovit i dospělé vrabce. Kdo viděl střemhlavý let krahujce, pronásledujícího vrabce mezi keři a ve větvích stromů, ten o jeho loveckých schopnostech nepochybuje. Považuji tedy množství spletitých krytů za zásadní podmínku nerušeného života vrabců. Hrají li v mizení vrabců významnou roli další skutečnosti, například vliv chemie, či automobilizmu ap., a následně vzniklý nedostatek hmyzu vhodného pro vrabčí mláďata, to mohou zjistit lidé odborně k takovým výzkumům způsobilí.
Ve včerejších Lidových Novinách jsem připomenutí Ceny LN - "Proč mizejí vrabci?", která byla právě před rokem vyhlášena, nenašel. Dominuje nadpis: "Stane se Česko rájem šakalů a kiwi?" Uzávěrka soutěže je však 31, prosince 2007, zbývá tedy ještě necelý rok pro nalezení odpovědi na otázku: "Proč mizejí vrabci?"
Nepředpokládám, že se dočkáme jednoznačné odpovědi, ale můžeme se při intenzivním výzkumu jejich života dovědět nové, zajímavé skutečnosti.
21:45 [Permalink]
pátek, 16. únor 2007
Tuhnutí
Měsíc vlků, jak býval nazýván prosinec, je ten tam a zdá se to být už dávno. Nic na tom, že tato zima postrádá své atributy, stále ještě trvá, a únor je zas k neutažení, sníh nesníh. Vlčím měsícem býval nazýván mluvou českého středověku prosinec (jak jsem se dočetl ve Smíchovském Zpravodaji z 11. prosince 2004), měsícem hladu zase únor řečí indiánů. Jména měla opodstatnění v minulosti. Vlci ve zdejších končinách však skomírají, natož aby vládli měsíci tak významnému, jakým prosinec jistě je. O hladu v únoru už veskrze nemůže být řeč. Obojí však lze cítit v dění kolem nás. Hlad vyšší instance po řízení, rozhodl o zbytnosti něčeho, co nezbytností pro druhé jest. Právo je na straně uchopitele prvotního rozhodnutí a vlčím drápem (nebohé zvíře mi snad odpustí) si tento držitel zbytnosti hájí své právo, nic nedbajíc těch, jimž svým lpěním na právu bere ovčín. Ovečky nejsou tím, čím bývaly, tak jako vlci už necení zuby pouze v temném lese. Přesto, divný pocit vstupuje do duše, jako by zlověstné vytí znělo stále, a nějak hladověji, zarputileji. Mráz sice ustoupil dříve, než mohl způsobit ztuhlost krajiny, však jiná tuhost je přítomná leckde. Tuhý odpor ve jménu práva, většiny-menšiny, tradice, zvyku či neurčitosti, je tužší než mráz, jež děsíval tuto krajinu v únorech dřívějších.
Krajina podbeskydská ani v únoru není ztuhlá. Obyvatelům pod Lysou už asi dochází, co se děje za humny, protože krajina propůjčená k výrobě toho, co nás žene do záhuby, nijak svou přeměnu neskrývá. Á propos, zelené naděje slibují, že naše vozidlo, třeba barvy lesa je, však ročníku zavrženíhodného, nemělo by dle návrhu příště mít právo veřejně se pohybovat po světě. Teď s ním jezdím docela málo, po případném schválení zákona už nebudu smět vůbec. Prodáme dům, koupíme si nové auto a budeme moci jezdit hodně, ekologicky a beztrestně.
Ztuhlost cítím nejen v obolavělém koleni. Též instituce bývají postiženy tímto neduhem. Ocitnuv se v krajině trochu neznámé, tázal jsem se kolemjdoucích na cestu. První kolemjdoucí nevěděl kudy a sdělil mi to jazykem sic povědomým, ale z hlavy mé vyprchalým zcela již. Další konverzace zatuhla mým návrhem, použít jazyk neutrální, jehož slovní zásoby se mi však rovněž nedostává. Odkráčel jsem tedy rychle, jako bych si najednou vzpomenul na cestu, kterou jsem nepoznal dříve. Déja vu. Karel z Žerotína, přítel Skrbenských, držel nade mnou ruku v té cizí krajině (snad věděl, že pocházím z kraje jeho přátel) a vedl mne neomylně k cíli. V závěru cesty podstrčil dobrého muže, ovládajícího většinový jazyk zdejšího lidu, který mne dovedl až na místo. Před tím mi však pan hrabě ještě pošeptal:
"Ale jak k Jeho Milosti jest těžký přístup a jak nesnadně se audiencí dochází. Když pak koho to štěstí potká, aby Jeho Milost před sebe jej pustiti ráčil, jiná těžkost opět nastává v tom, že řeč co nejkratčeji zavříti musí."
Jeho Milost byl k cizinci přívětivý. Na oplátku chtěl vědět, co mne přivádí na jeho panství a budu li dodržovat zákony. Ty, ač zdají se být jasné, (jak bych to jen diplomaticky zformuloval) však pro venkovana trochu nepochopitelné mohou být. Např. na dotaz Jeho Milosti, jakou formu komunikace navrhuji pro chvíle odloučení, odpověděl jsem, že nejlépe elektronickou poštu, neboť je dobová i rychlá. "Výborně", schválil můj návrh a panský úředník si poznamenal můj e-mail. "Budu li chtít něco tobě sdělit, zavolej", loučil se později vladař. Podotknul jsem opatrně, že když Jeho Milost chce se mnou mluvit, měl by elektronicky kontaktovat on mně. "Ohó", zasmál se, "tak daleko ještě nejsme". Netuším, co tím myslel, ale vzpomněl jsem si, že už dříve při naší komunikaci odpovídala vladařova administrativa na moje maily cestou České pošty. Zřejmě vstřícnost Jeho Milosti má své hranice. Souhlasil jsem s tím, že budu pravidelně volat já jemu, a tak nejlépe zjistím, kdy chce Jeho Milost se mnou mluvit. Průzračně jasné. Doufám, že spolupráce s Jeho Milostí nezatuhne.
Dnešní mudrování bylo možná pro někoho nesrozumitelné. V Internetovém světě občas slýchávám větu: "Drhne to, ale jde to". Občas tomu tak je. "A s přesýpacích hodin padal písek uspávačův." Exupéry.
19:15 [Permalink]
