Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

úterý, 23. leden 2007

Umělcova paměť II

Moje paměť (na rozdíl umělcovy) není záviděníhodná, proto jsem musel v názvu použít dvojku, abych zdůraznil, že půjde o pokračování toho, co jsem opomenul napsat minule. Opomenutí není vlastně to správné slovo, neboť o výjimečných lidech lze psát stále. Bez cílevědomého shromažďování informací za účelem napsání biografie si však nejde vše pamatovat. Moje paměť jen po troškách uvolňuje fragmenty vzpomínek. Tak se stalo i při minulém psaní. Teprve když bylo vše, co jsem chtěl a mohl, napsáno, uvolnila moje paměť další fragment. Ten, uvolněný se dříve, dobře by zapadnul do minulého tématu, kdy jsem chtěl připomenout akademického malíře Viléma Wünsche. Místo toho nyní: "Umělcova paměť č. 2".

obrázek-V. Wünsche, ilustrace z knihy J.Šinovského, Země vypravuje

"chlope kěryś věkši, zohnij śe, choć byś i zapumjel pozdravić jak vejdźeš do izby, to na tragařu klobukym zavadźiš jak je hev niźutko. A okna jak v malej studynce voda v dřevěnym ramu male, kěj chalupnik rano odevře okno, to hup, hup s nolepy před chalupu oknym kohut i s kurami nahyrnu śe do izby pro svačinu. Aji pes přydźe sum do izby, sum na kluku u dveřy pomaco a odevře śe, aby śe zehřol po ranu pod lavu u peca. Na kozubu za pecym zaś kocur śe pěcušil a dočko na hospodyň až podoji kravky ve chlivu, aby dostol svuj dźil mlika."

Úryvek pochází z knihy Josefa Šinovského, Země vypravuje, kterou ilustroval Vilém Wünsche, jehož obrázek může připomínat následující příběh.


V písemnostech z pozůstalosti šenovského rodáka a malíře Slezska jsou i zápisky, ve kterých umělec vzpomíná na své dětství. Dostalo se mi nahlédnout do nich. Z tohoto vyprávění mne zvlášť zaujal příběh, dokazující že i v dobách Vilémova dětství byli kluci víc než nevyzpytatelní, tak jako jsou v každém čase. Popisovaná rošťárna mi připadala rafinovaně promyšlená. Jak vypadaly dřevěnice, nebo dřevjanky či dřevjunky, tak se jim v Šenově říkalo, popisuje Josef Šinovský v knize, z níž byl úryvek. Malá okénka nízko nad zemí, dospělý člověk většího vzrůstu se musel ohnout v pase, aby jím mohl nahlédnout dovnitř. Této skutečnosti využili kluci k promyšlené taškařici.

obrázek-kluci za plotem

Večer, když se setmělo, připevnili k rámu okna prázdnou makovici na dlouhém stonku, k níž uvázali dlouhou, černou, režnou nit. S jejím koncem pak zalehli za plotem a zatahali:
"Buch, buch."
V okně se objevila, chalupníkova tvář. Otevřel okno a pohlédl ven. Nic však neviděl, tak po chvíli zase okno zavřel. Tu se ozvalo bouchání na okno znovu. Opět chalupník, skrze okno vyhlížel příchozího, avšak se stejným výsledkem jako prvně.
To už se kluci smíchy váleli v trávě, a když Chalupník, po druhé zavřel okno, hned zabouchali makovicí na sklo znovu.
Tentokrát už chalupník nepřistoupil k oknu, ale stanul ve dveřích.
"Je tu někdo?"
Hleděl do tmy, oči však nikoho neviděly, tak se po chvíli vracel zpět do světnice, kroutíc při tom nechápavě hlavou. Nezadržitelný smích se dral ven a kluci se kousali do rtů, možná si i cvrnkli do kalhot, jak se bavili na úkor souseda. Ještě jednou zabouchali makovicí na okno.
"Buch, buch, buch!"
Dveře se prudce rozlétly, když chalupník vyrazil z domu a běžel přímo k oknu. Tam nikoho neviděl, běžel tedy dál kolem domu, marně pátrajíc po lumpovi, který mu nedá pokoje. Kluci sebou škubali smíchy a cpali si trávu do pusy, aby jej udusili. Přes své veselí však měli trochu nahnáno, aby snad chalupník neobjevil jejich rošťárnu. To by pak nebyl přátelským strýcem a možná by schytali pár pohlavků.
Když konečně zmizel s brumláním zpět v domě, chvíli ještě počkali, než tiše sbalili makovici a zmizeli. Teprve v bezpečné vzdálenosti od chalupníkovy dřevěnky znovu propukli v smích, vzpomínajíc, jak jej prohnali po zahradě.
Chalupník nebyl jediným, koho postihla večerní návštěva duchů a kluci se tenkrát po několik večerů dobře bavili.


Je vidět, že náš umělec, byl v dětství, pěkný taškař. Dětství v Šenově bylo pro něj, tak jako i později pro nás, veselé a romantické. Chci, aby tomu tak bylo i po další generace šenovských děvčat a kluků.



Dalším fragmentem paměti je rukopis, o jehož pravosti, na rozdíl od Rukopisů Královédvorských, nemám důvod pochybovat, třeba jsem to neověřoval. Je jím dopis Petra Bezruče, svému příteli, Vilému Wünsche.
Připomínám jej pro slova, jimiž básník sděluje malíři své zalíbení k šenovské krajině:

"Milý pane malíři … Na vzpomínce je známý obrázek švarný a líbezný. Vím, že žijete v kraji šumném, vždy nás zajímaly ty rybníky šenovské. Bo já jsem starý vodomil. … Pozdravuju Vás šumně, žičím zdraví a mírné zimy."

Lze s básníkem jen souhlasit.








18:49 [Permalink]

pátek, 19. leden 2007

Umělcova paměť

obrázek-Národní umělec V.Wünsche


Člověk není sto, pamatovat si vše, co v životě pozná. Proto si ku pomoci bere i jiné záznamové prostředky než "pouhý lidský rozum".
Jedni z těch, kteří dovedou svou paměť uložit tak, aby překonala i smrt, jsou malíři. Pohled na obraz krajiny z před staletí, mne přivádí ke vzpomínkám, které sice nejsou mé, ale malíř uložil na plátno svou paměť i pro mne. Tak je to i s obrazem Viléma Wünsche. Nevím, jak se obraz jmenuje, ale pokusím se to zjistit. Prozatím ho nazývám, "V podzámčí". Je na něm vidět cesta, jdoucí pod zámkem a kolem dřevěnice, kde mladý Vilém vyrůstal. I hospoda Pod Zámkem a ostrov Inzula je vidět v pozadí. Z obrazu sálá odpolední letní slunce. Vždy si na obraz vzpomenu, jdu li od sv. Antonína a Jana, cestou dolů k podzámčí.

obrázek-V podzámčí

Slunce dál svítí na šenovskou krajinu a možná i hřeje víc, než v dobách Vilémových, však krajina se změnila podstatně. Obraz je pamětí umělcovou, ukazuje nám, jak viděl krajinu on, a my můžeme srovnávat.
Úvodník lednového čísla Šenovského Oběžníku je věnován právě Národnímu umělci Vilému Wünsche. Je prvním z nové řady úvodníků, věnujících se letos významným občanům Šenova. Jsem vděčný za toto téma a budu očekávat každý měsíc dobré čtení. I v dřívějších letech bylo co číst. Není divu, vždyť autorkou zajímavých úvodníků je ředitelka šenovského muzea, paní Simona Slavíková, která mé očekávání jistě naplní. Škoda jen, že formát Oběžníku postrádá lepší grafickou úpravu. V úvodníku o šenovském malíři ilustrační obrázek citelně chybí. Snad internetové stránky města by mohly poskytnout lepší prostor i formát pro tento "časopis". Ale možná jsem příliš náročný k druhým a málo k sobě. ;-) Pohrávám si s myšlenkou na vytvoření internetového časopisu "Lucina". Našlo by se jistě dost toho, co stojí za zveřejnění. Myslím si, že k tomu už uzrál čas. Sám však nejsem schopen takový projekt rozjet. Proto se o tom zmiňuji zde, na Pferdově blogu, a možná se najde někdo, schopný takového kroku. Poznal jsem už řadu lidí, kteří mají šenovským čtenářům co říct, či o kterých je záhodné psát. To jsem však zase odbočil. Pokračuji v úvaze o úvodníku Šenovského Oběžníku. Jak už jsem řekl, absence obrázku k článku o největším malíři Šenova mne trápí tak, že jsem se rozhodl tento nedostatek napravit zde. Ostatně, obraz je majetkem jedné instituce a jen díky paní ředitelce jsem jej mohl spatřit. Patří ji za to můj dík, tak jako i mistru Vilému Wünsche za jeho paměť, nám v obraze zanechanou.

pod čarou

Tento spot se může stát na delší čas posledním, neboť syndrom vzteklé myši i přes lékařskou péči stále neustupuje a zřejmě nebude na čem blogovat. Nebohý čtenář si mezitím odpočne. V případě abstinenčních příznaků doporučuji knihu. :-)


18:59 [Permalink]

středa, 17. leden 2007

Hybridní myš-maš

obrázek-pferdova myš © marek sebesta

Cituji Patrika Khudhura, který na stránkách Computerworldu napsal: "Mouse Rage Syndrome"„ …špatně navržené webové stránky mohou mít negativní vliv na imunitní, kardiovaskulární a nervový systém uživatele. Ten pak často dává průchod frustraci skrz bití do myši či zuřivým klikáním.“ Konec citátu.

Dříve či později může být touto nemocí postižen údajně každý uživatel Internetu, a já jen doplním, že nejen Internetu.


Symptomy této nemoci se u mne projevily jednoho večera, kdy počítač, opět a zas, začal vzdorovat mé myši. V té chvíli se myš stala hromosvodem mého hněvu. Vztekle jsem bouchal nebohou součástkou o stůl, jako bych tím mohl neposlušný počítač pohnout k činnosti. Syndrom u mne naplno propuknul, stejně jako ztuhlost komputeru. Netuším jak, neléčen, nakonec skončím, ale ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že zloba k ničemu nevede, upustil jsem od teroru vůči nebohé myšce, a zahájil, už rutinní re-instalaci. Instalace není chvilkovou záležitostí, což mi snad potvrdí jen někteří, ale majitelé podobně starožitných počítačů snad všichni.


Večer se při instalaci protáhnul hluboko přes půlnoc. Dobu mezi jednotlivými fázemi re-instalace jsem vyplnil sledováním televizního vysílání, horší alternativě četby knihy, třeba "Malého prince" Antoine de Saint Exupéry, jenž by se mohl stát vakcínou proti syndromu vzteklé myši. Doporučuji sáhnout po knize, nebo navštívit stránky Tomáše Odahy, kde můžete Malého prince absorbovat též. Nemám však útlou knížečku v knihovně, proto dál sleduji televizní obrazovku, kde se objevuje myš. Nikoliv taková, jíž jsem před půlnocí bouchal o stůl, nýbrž pravá, šedá myš – „Mus musculus". Pohádková myška, zároveň však i nenáviděný tvor, (Yuhůova Diplap je výjimkou) a pronásledovaný tak, jak žádný další. Častěji kočky bývaly božstvem pro svou nevraživost k těmto hlodavcům než myši, zloději mnohonásobně překonávající ty dnešní, lidské. Ale v tom se možná zase mýlím. Za jejich oběti pro záchranu miliónů lidských životů v laboratořích, navrhují někteří, postavit myším pomník.



V pořadu nazvaném, "O myších a myších", vědci prokázali, že vědí o těchto hlodavcích leccos. Třeba to, že myšky, které lapáme do pastiček (jak něžné jméno pro vražednou pomůcku) v našich krajích jsou - Mus musculus, zatímco na západ od nás jsou loveny - Mus domesticus. V západní části našeho státu se stýkají oba druhy v pásu 20 - 30 km širokém, kde žijí druhy hybridní. Veden snahou dovědět se víc, vyhledal jsem (po znovuožití "počítadla") další informace o tomto známém-neznámém hlodavci na Internetu. Uspokojily mne stránky časopisu Vesmír. Tam v článcích předních "myšologů", doktora Miloše Macholána a doktora Daniela Frynta, jsem si rozšířil vědomosti. Teď už vím, že myši "západní", Mus domesticus, pronikají a zanechávají svoje geny hlouběji v území „východním", Mus musculus. Obavy Evropy z východní přistěhovalecké vlny nebyly tedy opodstatněné, spíše naopak.
V hybridní zóně panuje jisté napětí (tenzní zóna) bránící migraci druhů a hybridní druhy mohou být přírodně znevýhodňovány.
Nepřekvapuje mne tenzní zóna, předpokládal bych však větší životaschopnost u tvora oboustranně vybaveného, ať už jazykově, či přebíranými zkušenostmi. Hovořím stále o myších.


Od syndromu vzteklé myši, přes myš hybridní, proklikal jsem se myší k Antoine de Saint Exupéri:

obrázek-beránek a růže



"Když beránek okusuje keře, spásá také květiny?"

"Beránek spase všechno, na co přijde."

"I květiny, které mají trny?"

"Ano, i květiny, které mají trny."

"Tak načpak jsou ty trny?"





19:44 [Permalink]

čtvrtek, 11. leden 2007

Jarně lednová

obrázek panorama Šenov
Středeční ráno, 10. ledna 2007, zpíval kos svou jarní píseň. Slunce, probuzené jeho zpěvem, během dne svítilo a hřálo jako na jaře i přes toto mrazivé datum.
Moje mysl se zdráhala uvěřit šálivým hrám přírody, přesto jsem neodolal vábení a vyrazil k Lucině.

obrázek-nahrnuté bahno u břehu


Nejprve jsem zkontroloval, jak pokračují práce na odbahnění Volenského rybníka. Báječní muži "bahňáci" (jak jsem je už dříve pojmenoval s tím, že si jejich práce vážím) pomocí zemních strojů vytrvale bojují z překypující hmotou a zprovoznění rybníka zdá se být nezvratitelné.
Dlouho mi hlavou vrtala otázka, kam s ním? S bahnem, samozřejmě. Dnes už je to jasné. Bahńáci bahno hrnuli, až jej nahrnuli ke břehům. Takovýmto způsobem se postupuje u rybníků, kde je to možné a zároveň vhodné. Volenský podle mne splňoval oba požadavky. Škoda jen, že takové řešení nebylo použité hned na počátku bolestné cesty k znovuoživení rybníka. Jarně-lednový dnešek však ukázal rybník v nadějné fázi i přes bahno v jeho dolíku. Troufám si říct, že rozšíření břehů rybníka bude prospěšné jak pro duby rostoucí na ulici, "Dubové", tak pro silnici, která se nebezpečně blížila k vodní hladině.

obrázek-Lucina jako odkaz na větší snímek


Už teď si dovedu představit zelené široké břehy na jaře (které jistě přijde, až skončí tato "divno-zima"). Budu snad moci chodit po tomto břehu, kochat se pohledem na vlnící se hladinu, přitom projíždějící řidiči budou závistně dodržovat čtyřicítku, aby též kousek z té krásy měli.
Jaro však za dveřmi ještě není, nechávám proto rybník "bahňákům" a jdu při zapadajícím slunci prozkoumat západní část toku Luciny, kde tuším příležitost spatřit obraz krajiny, pro listoví stromů jindy neviditelný.
Při snažení získat co nejlepší pohled na kostel Prozřetelnosti Boží od Luciny jsem spadl do potoka, ale fotoaparát při tom svíral v ruce nad hladinou. Fotografie stejně nakonec vyšly tak, jako bych jej vykoupal též. Je to k vzteku, když očí vidí krásu a fotoaparát ne.

obrázek-duby


Já vím, fotograf by se neměl vymlouvat na aparát. Myslím přitom na fotografy, kteří dokážou tvořit snímky pohledu libé i přes velmi skromné vybavení. Příkladem může být Vlasta Mikulenková. Tato šenovská pejskařka má často možnost vidět to, co jiní zaspí, východ slunce nad Lucinou. Musím ji přiznat zasloužené vítězství (už opakované) na výstavách fotografií webu Šenováka. Dosahuje vítězství, třebaže její fotoaparát určitě nepatří mezi profesionální přístroje. Samotnou autorku vítězných snímků lze spatřit na nových stránkách šenovských kynologů. Na fotografii je se svými Rychlými Lotry Lothary (němečtí ovčáci).

obrázek-obálka knihy


Středa byla zajímavým dnem, kdy se šenovskou krajinou proháněli cyklisté v slunečních brýlích. Krajinou lednově zvláštní, přitom krásnou, jakou vždy byla, je, a snad i zůstane v každé roční době, ať se počasí chová, jak chce.
Krásy Šenova můžeme obdivovat leckde. Třeba v "Průvodci naučnou stezkou města Šenova", který vyšel v nakladatelství Tilia v roce 2006. Průvodce je malou brožurkou, plnou fotografií, s popisem krok za krokem šenovskou stezkou. Brožurka je k dostání v šenovské knihovně. Je dobré si ji opatřit a pak vyrazit za krásami Šenova. Vždy je co objevovat.






14:48 [Permalink]

čtvrtek, 4. leden 2007

Jelen

obrázek J. Mánesa-Jelen



Pobíhal jelen po horách, po kraji poskakoval,
po horách, po dolinách krásné parohy nesl,
krásnýma parohama hustý les prorážel,
po lese skákal hbitýma nohama.



Aj, tak mládenec po horách chodíval,
dolinami chodíval v kruté boje,
hrdou zbraň na sobě nosíval,
zbraní mocnou rozrážel nepřátel houfy.
Není už mládence v horách!



Zaskočil jej lstivý zlý nepřítel,
zkalil své zraky zlobou zapálené,
udeřil těžkým mlatem v prsa,
Zazněly smutně žalostné lesy!
Vyrazil z mládence duši, dušicu,



vylétla krásným štíhlým hrdlem,
z hrdla krásnýma rtoma.
Aj tu leží!
Teplá krev odlétá za duší odlétlou,
syrá zem vřelou krev pije.



I měla každá dívka po žalném srdéčku.
Ležel mládenec v chladné zemi,
na mládenci rostl dubec dub,
košatil se do větví šíř a šíř.



Chodívá jelen s krásnými parohy,
poskakuje na rychlých nohách,
vzhůru do listí vzpíná štíhlé hrdlo.



Slétají se hejna bystrých krahujců
z celého lesa sem na ten dub.
Krákorají na dubě sborem:

„Padl mládenec zlobou vraha.“

Oplakávaly mládence všechny dívky.


Starodávnou píseň přebásnil Kamil Bednář. Ilustrace jsou Josefa Mánesa.
Spor je v tom, je li báseň pravá či je to falsum. Ne sice báseň Bednářova, nýbrž originální píseň, jež se stala předlohou mnohým umělcům, včetně neslovutnějších. Píseň patří rukopisu ne méně slavnému, než je královédvorský, který hnul žlučí už leckomu. Lidem obhajujícím jeho pravost, jako i těm, kteří to stejně zarputile odmítají. Nebudu rozebírat letitý spor, vím o jeho podstatě málo. Avšak básně, či jak se slohovým útvarům v Rukopisech říká, písně, stojí za pozornost. Nerecituji poezii a zřejmě ji mnoho nerozumím. Báseň "Jelen" mne však zaujala. Narazil jsem na ni náhodou, pátrajíc v knihovně po jedné naší rodačce. Natolik mne píseň o zahynuvším mládenci oslovila, že o ní píši. Stojí za připomenutí píseň, zanikající v hřmotu nového vrásnění země, tentokrát lidského.


Rukopisy královédvorské jsou stále živé, o čem svědčí množství stránek věnujících se jim. Například: Rukopisy

Originální přepis písně "Jelen" najdete zde: Jelen

Slova proti pravosti Rukopisů najdete tady: Rukopisy bez tajemství a záhad.

Mně se nezdají ti krahujci ;-), ale Václavu Hankovi nic nevyčítám. "Jelen", je v mých očích krásnou starou písní, byť vytvořenou v jiné době a jiným básníkem, než tvrdili obhájci Rukopisů. Skrývat však autorství dobrého díla musí dnes snad jen "Ostravak", nebo tvůrci falešných směnek.

Báseň, napsaná v roce 1961 Kamilem Bednářem, s ilustracemi Josefa Mánesa, je mladšího data, ale falsem jistě není.


Nejsou li písně tím, čím se měly stát, tak svědectvím doby a tvůrčí inspirací byly a snad budou i nadále. Jsem o tom přesvědčen spolu s královédvorskými, kteří dokonce postavili Hankovi "rukopisnou" fontánu. Královédvorské listy.


20:45 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo