Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pondělí, 31. červenec 2006

Slunce způsobuje, že já žiji.

Sol efficit ut ego vivo,

obrázek-sluneční hodiny na náměstí v Šenově

tento latinský citát jsem snad nepřeložil zcela správně, ale latina mi nejde moc dobře ani s pomocí Internetu. Přesto snad toto latinské úsloví je už všem jasné, třebaže v posledních dnech působilo na zchvácené poutníky, odpočívající u slunečních hodin na šenovském náměstí, trochu nevěrohodně. Místo toho,"mors tua vita mea," tvá smrt je můj život a "nihil novi sub sole," nic nového pod sluncem, by vedle, ŠENOV URBS MCMXCVIII(Šenov město 1997), lépe vystihovalo to úpalné místo, v těchto horoucích dnech.
Vraceli jsme se tudy s Milanem v jednom ztichlém, žhavém, nedělním odpoledni ze setkání s historií a při pohledu na rozžhavený kruh jsme došli k závěru, že zde chybí socha, která by vrhala na poutníky stín.
Ano socha, to je ono, co mi na náměstí chybí. Právě nepřítomnost sochy je příčinou toho, proč mi dosud náves náměstí nepřirostlo k srdci. Myslím, že to není špatná myšlenka, ale kde takovou sochu vzít? Po době minulé je někde v depozitech uloženo jistě značné množství soch, ty však nejsou to pravé a mohly by vrhat větší stín než je zdrávo. Chce to, sochu jiného původu. Snad svatý? Což o to, ochranu nějakého svatého, ne li všech svatých, bychom potřebovali neustále. Nezdá se mi však, že by to jednoznačně prošlo referendem občanů Šenova. Přesto, kdyby někde ležela nepoužitá socha sv. Lva Matyáše Brauna, možná by se občané nechali přesvědčit k její instalaci na naše náměstí. Pochybuji však, že nějaká taková, nebo podobně slavného sochaře jiná, ještě je kdes k dispozici. Přemýšlím, jak by se mělo postupovat. Nikdy jsem sochu nekupoval. Uvažuji, co nejprve vykonat. Městská rada v době, kdy je Šenov e-mentálně provrtán skrz na skrz, a finance odtékají kanalizací místo splašků (ne však v menší míře, jak předpokládám), neměla by asi pochopení pro mé sochařské sny. Nezbude než se občanů zeptat, zda by byli ochotni na sochu přispět. To by nebyl zřejmě problém, též díky možnosti vypsat anketu na Šenováku. Dalším krokem by mohlo být založení občanského sdružení pro šenovskou sochu, která by ustanovila komisi na výběr téma sochy. Po referendu, jež by určil vítězný návrh, následuje oslovení mistrů sochařských. Pak už zbývá jenom předložit občanům účet. Je to vlastně jednoduché.
Bude v Šenově na náměstí socha? To otázka.
Začal jsem latinou, latinou i skončím: "Acta, non verba", činy, ne slova. To je třeba, ale nechám se inspirovat anketou a možná se někdy sejdeme u sochy, tentokráte na náměstí.



19:57 [Permalink]

sobota, 29. červenec 2006

Pohledy na Šenov dříve a dnes

obrázek-Antonín Vajda

Dnešní mail mne opravdu potěšil. Učitel informatiky na šenovské škole (Antonín Vajda), mne upozornil na projekt, který mi byl už déle znám a čekal jsem na jeho spuštění, jak jinak, po Internetu. Jsem vděčný za tento link, který otevírá nové možnosti pohledu na Šenov očima mladších občanů Šenova. Ti mají ostrý pohled na současnost a investigativně (co to je?) vyhledávají pohledy svých předchůdců, a nejen jich. Na stránkách naleznete i odkazy na pojednání vskutku odborných znalců šenovské historie, jakým je kupříkladu bez pochyb Jiří Stibor, znalec historie rodu Skrbenských, mimo jiné, pánů na Šenově.

obrázek-z webu Pohledy na Šenov dříve a dnes

Tak jsem se díky učiteli informatiky a jeho žáků, dověděl o Šenově mnohé, co mi nebylo dosud o milované obci známo. Potěšitelné je, že tento projekt je celosvětový a možná v budoucnosti najdeme na jeho stránkách zajímavé srovnání života na zemi dnes a v minulosti též v místech blízkých, i vzdálených.
Můžeme tak srovnat, jak se svět mění, nebo zůstává už na první pohled nezměněn. Nevím, zda se mi vždy líbí ten pohled dnešní, změněný a minulost je úsměvná. Mnohdy tomu bývá právě naopak. Ale to už je opět můj pohled a ten je v tomto případě druhořadý.
obrázek-z webu Pohledy na Šenov dříve a dnes
Trochu jsou problémy s odkazováním na tyto stránky, ale nemějte obavy, jistě se dostanate na "Pohledy na Šenov dříve a dnes" po kliknutí na odkaz Přihlásit se zde a pak-Vstoupit bez přihlášení- Stojí to za to ;-)

Pohled na Šenov dříve a dnes


19:09 [Permalink]

pátek, 28. červenec 2006

Šenovské mosty

obrázek-tabule

Znáte ten film – Madisonské mosty-Clinta Eastwooda, s Meryl Streep a režisérem v hlavní roli? Ne? Nevadí, ani já si nejsem jist, zhlédnul jsem li tento snímek celý, když si jeho konec nepamatuji.
Vzpomněl jsem si na tento film dnes (včera-dopisuji to druhý den), vraceje se, jako obvykle opožděně ze zaměstnání (doufám, že to nezní někomu pejorativně v době prázdnin :-). Jedouc kolem "neoblečeného a přec ne-nahého", Volenského rybníka, vidím, že i poslední z opravovaných mostů, které umožňují občanům obou části Šenova zachovávat sounáležitost s centrem, je opět v provozu. Nevím, mám li se z toho radovat, či ne. Pravdou je, že má cesta tam, na druhou stranu Šenova, se značně zkrátí a spoluobčané na Škrbeni, Lapačce, Podvihově, Šajaru a Volenství, už nebudou odříznutí od mateřského, starostlivého úřadu, který byl dlouhou dobu dostupný pouze lidskou silou po lávce přes rozebrané mosty.
Už jsem začal uvykat tomu klidu, jenž během opravy mostů panoval na šenovských lukách. Cesta za řeku se na chvíli stala rájem pro cyklisty, kterým nic nebránilo v jejím překračování a cestou na Škrbeň je neobtěžovaly jindy vždy přítomné automobily.
Dnes tedy nastala ta chvíle, kdy špunty létaly vzduchem, starosta (pardon-primátor) promlouval, a cáry přestřižených stužek ještě v podvečer povlávají přes zábradlí mostu. Nevím, bylo li tomu tak, jak už jsem řekl, byl jsem v zaměstnání, které mne zaměstnalo tak, že jsem slavnou chvilku, kdy Šenov dostal "by-pass", propásnul. Nakonec, jak podotkla Eliška, nebyl postaven nový most, nýbrž pouze náročně rekonstruován starý, což nezavdává k nějakému všeobecnému veselí. Ale pásku jistě někdo přestřihnul.
Co jsem však nepropás, byly jednotlivé fáze toho, jak mosty měnily od jara až po dnes svou tvář.
Ony totiž byly mosty dva, které bylo nutno vyspravit, a možná, kdyby kdos (?) rozhodnul, mohly být rekonstruovány mosty tři. Takový je totiž počet šenovských mostů v řadě za sebou. První most, ten přes velikou ránu, která Šenovu vznikla v roce 1967, a kterou sebekrásnější most nemůže vyléčit, je kousek od Horakůvky. Zastřešuje cestu, jež je tou ranou, pro rychle odjíždějící, nebo ještě rychleji se vracející havířováky, vedoucí srdcem Šenova. Druhý most, přes řeku Lucinu, byl zprovozněn mnohem dříve než ten přes "Rudnou". Konečně třetím v pořadí od centra, je most železniční. Ten byl v této rekonstrukci nedotčen, třebaže prosakovaly zprávy i o jeho nutné opravě. Nestalo se tak a rekonstrukce se nakonec týkala pouze dvou zmíněných mostů (naštěstí?).
Jsem při pohledu na šenovské mosty rozpolcený. Rekonstrukce mostů mi trochu zkomplikovala život, ale na druhou stranu, tento stav přinesl mnoho nového a časem, jak se termíny jejich znovu zprovoznění oddalovaly, začínal jsem si na tento stav zvykat (jinak to asi chápali ti, kterým znenadání začaly kolem oken proudit tisíce aut, jak tomu bylo během oprav např. v Bartovicích, či H.Datyních).
Nefunkčnost mostů mi umožnila z pohledu bartovičáků vidět Šenov v takové kráse, jak jej mohou spatřovat jen oni. Cestou k Bartovickému dvoru (Annin), naskytne se vám malebný pohled na Šenov a Vráclaví.

obrázek-V.Wunsche


Šenovské mosty se spěchajícím řidičům mohou jevit pouze jako běžná komunikace. Píseckému, Nymburskému, Karlovu a jiným historickým mostům, se ty naše rovnat nemohou. Žádná socha, svatí dnes už mosty nechrání. Pryč je doba, kdy na šenovských mostech přes Lucinu, zněla koňská kopyta a kočí na kozlíku mohl vidět, kolik vody je v řece, a bude li se moci po mostě vrátit i zpět. Dnes, pouze pěší mohou pohlédnout na řeku přes nové zábradlí.
Tak tedy mosty jsou zase průjezdné a brzy zapomeneme, jak to v roce 2006 na nich vypadalo. Jistě jsem nebyl sám, kdo mosty sledoval a brzy se objeví někde i kvalitnější fotografie (třeba na šenovákovi ve fotogalerii) z této, nejen pro šenováky, významné události. Já nabízím alespoň pár fotografií pro osvěžení paměti.

Vše začalo 20.3.2006 v 8°° a skončilo včera, tj 28.7.2006 (netuším v kolik hodin).




obrázek- začátek rekonstrukceobrázek-začínámeobrázek-pěší mohouobrázek-pod mostem u Lucinyobrázek-a jedemA jedem.


19:57 [Permalink]

neděle, 23. červenec 2006

Bombus

obrázek-čmelák a babočka na Třapatce


Bombus terrestris, bombarďák, čili Čmelák zemní. Díky mé neochotě uklízet v garáži (která byla původně stodolou, teprve pak garáží a nyní vším, jen ne garáží), usadili se tito čmeláci tam, kde by správně být neměli. Ale zřejmě si čmeláci toto místo oblíbili, právě pro ten nepořádek, který jim umožnil založit si tam svou kolonii. Podle odborných pojednání o tomto druhu hmyzu, měli by být metr pod zemí, na druhou stranu, našli li si místo pod hromádkou (jak bych to jen nazval, abych se příliš neshodil) různě nepostradatelných věciček, je to jako pod zemí. Jak však říká Eliška, nebylo by čmeláčků, nebýt jejího záhonku Echinaceí, ježto magickou silou přitahují nejen čmeláky. Nebráním se takovému zdůvodnění, jež má svou logiku (Echinacea je zázračnou léčivkou, což hmyzu jistě neuniklo), přesto moje verze, že chystám svou nečinností dobré životní prostředí pro hmyz blanokřídlý, čmelákovitý, se mi zdá být zajímavější. Přesto, fotografování čmeláků u hnízda není nikterak jednoduché, ba takřka nemožné, byť je to v garáži. Tím neříkám, že na Třapatce nachové (to je Echinacea česky) je to snadnější. Čmeláci jsou velice neposedný hmyz, třebaže se zdá, jako by létat ani nebyli schopni. Motýli sice létat umí, ale díky nektaru Třapatek sedí jako přibití na květech a vyfotografovat Babočku v "paví" poloze je zcela nemožné. Sednou na květ, křídla složí tak, aby jim je slunce nespálilo, a pijí, a pijí. Inu, pít se v těchto žárech má.
Sedím si v chládku u počítače, píši o čmelácích, bych osvěžil tělo, popíjím různé tekutiny, a pro osvěžení slovenčiny, poslouchám pořad z archivu slovenského rozhlasu, ve kterém promlouvá v živých slovech Ing. Miroslav Saniga. Pořad je ze dne 4. 6. 2006. Je dobré tohoto muže přírody poslouchat, pro jeho upřímnou starost o naši budoucnost v době, kdy tak málo se koná pro její záchranu. Chcete li si zmíněné povídání raději přečíst, pak text naleznete zde.

obrázek-Bombus terrestris-Čmelák zemní

Krájíme zemi na kusy a kousky. Mohlo by se zdát, že čmelák na zahradě není tím nejdůležitějším prvkem v současném stavu světa. A přece je.

čmeláci UK


14:48 [Permalink]

pátek, 21. červenec 2006

Gabriela

obrázek-důl Gabriela Karviná-Doly


Může být důl krásný? Ano, pokud se jmenuje Gabriela.
Vždy jsem tíhnul k lesu, ne k industriálním projevům v krajině, avšak při pohledu na těžní věže a stroje bez lan, se nemohu ubránit nostalgii, jako bych sám před léty fáral. Děd, otec, sourozenci, přátelé, ti všichni fárali, já však ne. Les a volná krajina, mne spolehlivě drželi na povrchu. Dnes, stromy a zeleň, spolu se ztichlými koly těžních věží, dokážou přitáhnout i zrak nadšeného pozorovatele přírody. Důl, jakým byl ten, co jej nazvali Gabrielou, vzbudil ve mně zvláštní úctu k těm, kteří jej stavěli, i k těm, jež bez bázně sestupovali léta, den co den, pomocí jeho šachty do útrob země, aby jí uzmuli část pokladů. V roce 1852 byl důl založen a pojmenován po manželce hraběte Zierotina, Gabriely. Ze stometrové hloubky, za cenu vidět o osm hodin méně slunečního svitu, než ostatní smrtelníci, ti z dolu Gabriela pokládali životy v jámě, kterou teď já, povrchový červ, obdivuji v záplavě stromů kolem ní. Mlčí její věže. Mlčí o životě i smrti ve své jámě. 16. ledna, 1856, sedmnácti havířům nebyl dopřán zbytek slunečního jasu, jim přiděleného. Po výbuchu pro ně zůstala tma napořád. Zdař Bůh havíři. Ti, kteří tehdy vyfárali už bez dechu, jsou s šachtou spojeni navěky. 13. dubna 1924 nastal na Gabriele výbuch, který složil těžní věž k zemi a hned, či později při záchranných akcích, Gabriela patnácti havířům vzala život. Gabriela nebyla vždy přívětivá. Dnes mlčí. Vše jsem si vyhledal na Internetu, kde Gabriela není neznámou kráskou.

obrázek-důl Gabriela Karviná-Doly

Nejsem sám, kdo obdivuje krásu, již vytvořil čas. Mnozí neváhají vydávat se nocí, která nemůže být tak temná, jako ta, co bývala sto metrů pod Gabrielou, ale za svitu měsíce dovolí zhlédnout věžní siluetu v překrásném obraze. Michaela Pospíšilová Dokud se na Gabriele fáralo, znamenala jak život, tak i smrt. Teď je tu ticho. Havíři odešli, a mezi stromy dnes ční šachta jako mayský chrám, skrývající tajemství minulosti.

obrázek-odstřižená Gabriela

Některá fakta o jámě jsem nalezl na stejných stránkách, kde jsou fotografie šachet včetně Gabriely. Tak například jsem se dověděl, že jámu za finanční podpory hraběte Zierotina, vyhloubil hormistr Handwerk se dvěma společníky. Dále to, že od r. 1947 do r. 1950 se důl jmenoval UNNRA a pak zase Mír. Též je tam psáno o převzetí dolu Těšínskou komorou v čele s arcivévodou Albrechtem (Habsburk) v roce 1863, za něhož byla ředitelem Hoheneggerem vyhloubena vedle staré, jáma nová. Proto jsou dnes k vidění vedle sebe těžní věže dvě.
Při čtení o šachtách na Ostravsku a Karvinsku jsem narazil na zajímavou informaci. -Při hloubení jámy Barbory bylo nutné použít tuny syrového špeku napuštěného karbolem proti průnikům vody. Dříve byla vajíčka v Karlově mostě, později špek v dole.
Zdař Bůh




20:12 [Permalink]

sobota, 15. červenec 2006

Červený stan

obrázek-Červený stan


25. května 1928 ztroskotala vzducholoď Italia kapitána Umberto Nobile při cestě k severnímu pólu. Nejen díky provozuschopné vysílačce, ale též zásluhou dobře viditelného červeného stanu, byla část posádky, která katastrofu přežila, zachráněna.
Píše se rok 2006 a opět červený stan pomáhá. Ne už ztroskotancům, třebaže při dlouhodobějším setrvávání v tomto Červeném stanu by se člověk jím mohl lehce stát, nýbrž žíznivcům, kteří dospěli na cvičák Kynologického klubu Šenov, dnes, tj. v sobotu 15. června 2006.
I já už zdáli zahlédnul především rudě červený tent, ve kterém jsem vytušil možnost příjemného občerstvení po trochu krkolomné cestě, vinou ještě stále nefunkčního mostu přes až příliš funkční čtyřproudovou silnici. Necvičenému oku by pohled na trojici mužů ve stanu nic neřekl, ale já, znalec, okamžitě jsem věděl, o co se ti tři snaží. Snažili se dostat ze sudu legální cestou desetistupňové Radegastovo pivo do plastikového kelímku hlavně proto, abych já mohl spláchnout prach z šenovských cest.

obrázek-František Beneš

Milým překvapením bylo poznání, že pivo čepuje legenda šenovských pejskařů, František Beneš, se kterým mi bylo ctí zavzpomínat na (nechce se mi vyslovit staré časy) na mladší období našeho působení v tomto klubu. Na rozdíl ode mne, on nikdy nepřerušil spojení s klubem a dosáhl mnohých úspěchů, leckdy triumfů. Nebyl však cílem červený stan, když nepopírám, že takový cíl je slastný, ale výstava Německých ovčáků, jejíž anonci jste mohli vidět s dostatečným předstihem na stránkách Šenováka. Já díky tomu tentokrát výstavu neprošvihnul. A že mají pejskaři nahoře přízeň, bylo počasí dnes jako stvořené pro psí výstavu.

obrázek-v kruhu

Ni horko, ni zima, prostě psí počasí.
Už dlouho jsem nenavštívil výstavu psů a speciálku Německých ovčáků teprve ne. Proto jsem byl, neznalý vývoje tohoto plemene, překvapen, jak se změnil jeho standart. Věru, jsou tito psi jiní, než byli v dobách, kdy jsem chodíval na cvičák s Aranem. Inu časy se mění, nejen lidem, ale i psům. Taktéž kruh, ve kterém běhali psovodi se svými miláčky, nebyl tentokrát kruhem, nýbrž čtvercem. Přesto běhali psovodi, (i všelijak popiskující pomocníci vně čtverce, kteří se snažili upoutat své psí kamarády k dostatečnému střehu) v kruhu, čtverec ne-čtverec. Bylo opravdu na co koukat. Vystavovaní psi byli standardní konstrukce a podle slov posuzovatele ze Slovenské republiky, byli hodnoceni velice kladně. Nebylo hranatých, či jinak tvarovaných těl ovčáků, tak jak se to dříve běžně objevovalo. V tomto se vývoj Německých ovčáků ubírá dobrým směrem. Bylo slyšet polský jazyk některých vystavovatelů, čímž se mezinárodnost výstavy prokázala. Bylo to příjemně strávených pár hodin s přáteli při pohledu na vskutku skvělé představitele nejvěrnějších druhů lidstva, jaké jsme kdy ve zvířecí říši měli.

obrázek- běh v kruhu


20:32 [Permalink]

Tři + jeden

obrázek-tři a jeden


Ne, nemyslím tři a jednoho mušketýra, před mým zrakem je obraz, který jsem kdys namaloval. Na obraze jsou vidět dva psi, jeden kocour a pokácená třešeň. Ta se stala symbolem, že všechno jednou končí.
V dobách, kdy kocourek Macíček byl malinkým kotětem a pejsci byli vesele dovádiví, běhali všichni tři pospolu po zahradě. Ve chvíli, když Macíček usoudil, že dovádění pejsků je už příliš divoké, vyšplhal hbitě na třešeň. Oba psi pak chvíli postávali pod třešní a koukali bezmocně na uprchnuvší hračku. Jednoho podzimního dne třešeň, Mackovo nejoblíbenější útočiště, padla k zemi. Z Macíčka se mezitím stal statný kocour a nepotřeboval již třešňového azylu. Stal se rovným partnerem psů.

obrázek-dva


Léta se však nezastavila ani u nás na zahradě a Kesinka, stařičká welshcorgi dáma, odešla do psího nebe. Macek zůstal s bíglem Kelinkou a velice k ní přimknul. Kromě jídla, což je věc, o kterou se bígl s nikým nedělí, měl Macík v Kelince velikou přítelkyni. Byl dojemný pohled na ty dva, jak spolu tráví chvíle siesty.
Ale ani Kelince se léta nezastavila a i ona odešla za Kesinkou. Macík osiřel. Pravda, u mne na klíně vždy spokojeně vrněl, ale bylo vidět, že mu psí přátelé chybí. Nenechali jsme jej však o samotě dlouho. Jeho novou družkou se stala Daphne, malé welškordží štěňátko. Macek byl už v té době postarším kocouřím panterem a podle toho se k Dafince zpočátku choval. Dafinka by jej tak ráda požvýkala, ale "panter" vždy jen pohrozil tlapkou a Daphne hned pochopila, že nesmí překročit hranici Mackem stanovenou.

obrázek-V pelíšku

Jak Daphne rostla, Macík v ní též našel skvělou psí kamarádku, se kterou se tak báječně hraje na honěnou. U těchto dvou však leckdy nebylo dostatečně patrné, kdo vlastně koho pronásleduje. Mackovým útočištěm se stal Dafčin pelíšek. Tam se cítil bezpečně, neboť věděl, že by jej ostražitá Daphne ochránila před všelikým nebezpečím.
Macík byl svobodný kocour, potomek slavného otce Macka 1, a odešel tam, kde svobodní kocouři odcházejí. Kde, to vědí jen oni. Bude mi chybět Macíkova silueta, pravidelně se objevující každé ráno na zápraží a jeho věčné mňoukání, jímž se pokoušel s námi komunikovat.

obrázek- Macoušek



Tygři, lvi, panteři, vy všechny šelmy kočkovité, které se v kočičím nebi už vyznáte, prosím, přijměte Macka vlídně mezi sebe, byl dobrým kocourem.
Šenovem pobíhá mnoho koček a kocourů. Troufnu si říct, že Macek byl prvním šenovským internetovým kocourem.

Kterak Macek volil kastrůlek.




16:37 [Permalink]

sobota, 8. červenec 2006

Nenaplněnost

Mít před sebou naplněný džbán a hynout při tom žízní, je věc mizerná. Povinnost hostitele nalít hostům něco k pití v úmorných vedrech, kdy žízeň propuká zvláště palčivě, je samozřejmá. Ne však každý hostitel se tak zachová. Například šenovské internetové stránky, jež jsou našimi hostiteli v elektronické podobě, naplňují džbán k uhašení žízně svých spoluobčanů ne tak, jak by tomu letošní vedra nasvědčovala. Vysychá nám v hrdle hnedle z několika důvodů, což by předpokládalo rychlejší občerstvení. Však, není tomu tak. Džbánek je částečně naplněn tekutinou, která sic nenechá příchozího skapat žízní, přesto její fádnost čerstvých sil žíznivcům nepřináší. Opomenu grafickou kvalitu, však obsahovou si dovolím nepatrně okomentovat. Jsem si vědom, že tímto krokem nepatřičně pozvednu návštěvnost zmíněných stránek, nedbám toho však, neboť tím mohu jen urychlit plnění pohárů v době žízně všeobecné. Z toho plyne, že nejsem až tak radikální k administrátorovi webu (což neznamená, že by mi stránky nějak zvlášť imponovaly), který pouze plní představy svých zadavatelů a stránky splňují vše, co mají ze zákona obsahovat. V této chvíli správci závidím. Jeho zaměstnavatelé po něm nepožadují nic už drahnou dobu, nepočítám li poslední žhavou zprávu na stránce z 6. 6. 2006 "Oznámení občanům". V této chvíli je už zcela evidentní, že naplňování džbánu "městského informačního portálu, není prioritou našeho zastupitelstva, k mé lítosti. Tak rád bych si početl, co znamená to neuvěřitelné tempo při výstavbě městské kanalizace, nebo čí jsou aktivity poblíž Luciny (Lučiny). Též by zajímalo mne, a snad i mé spoluobčany, kdy bude dokončena "přestavba" farního úřadu a zda zbloudilý návštěvník v této krajině najde cestu v mapách Šenova. Sám, nejsem tím, kdo by mohl takovou činnost kritizovat z pozice odborníka. Musím pro obživu plnit úkoly zcela jiného charakteru, při čemž mi hrozí každou minutu možnost příspěvku do státní pokladny za opomenutí mnohem menší banality, než je nenaplnění číše vědění na stránkách rodné vísky. Dovoluji si však požadovat recipročně stejné sankce na zadavatele stránek, jakými hrozí nyní stát mně. Já, když nerozsvítím světla u svého automobilu, zaplatím cenu 2,500 Kc + 1 bod na účet. Navrhuji minimálně stejně postupovat ve věci webu obce. Naleznu li odkaz trvale zhasnutý (avšak kratší dobu než jak je tomu nyní, kdy i měsíce trvá "neklikatelnost"), měl by mi městský úřad zaplatit dejme tomu, takových (abych nebyl chrt) 2.500 Kč a přičíst si jeden bod. Samozřejmě po nasbírání 12 bodů odstupuje celé zastupitelstvo a po roce může opět žádat o důvěru. Domnívám se, že je to fér a sníží zbytečné "kliky" na minimum. Slovy dosluhujícího ministra dopravy a zároveň nadějného ministra kultury (což je vpravdě dosti podobné pole působnosti), může být postupováno ještě tvrději (Pokud tomu rozumím správně, tak se může stát, že jednoho dne za nerozsvícená světla položím bratru takových "sto českých na stůl?). Tak je třeba vychovávat mne, zločince. Ale pak bude nutné přitvrdit i postihy za marné "kliknutí". Nebude více neosvětlených automobilů ani odkazů. Džbán bude naplněn.

obrázek-nenaplněný džbán

pod čarou


Tak mne napadá, co to jen bylo se džbánem? Šlo o přelití, nebo něco s uchem?


21:59 [Permalink]

pátek, 7. červenec 2006

Cesty

Někdo první zanechal stopu tam, kde v jeho šlépějích další nohy kráčí, občas, den, měsíc, rok. Musí cos být na té cestě, na níž tolik lidských otisků se zračí, že láká nohy nést svá těla tam, kde končí, nebo snad začíná? Co je tak významného na konci cesty, že tolik nohou vyšlapalo její povrch do podoby vyschlého v krajině potoka. Končí vůbec ta cesta? Co když je to jen počátek? Koho by nelákalo prozkoumat každou takovou cestu? Cožpak se může tulák ubránit slibům každé takové cesty? Stačí jen odběhnout po cestičce k lesu. Lesík nemusí být veliký a po vyjití z něj otevrou se oči tulákovy v němém úžasu nad vyhlídkou krásy dosud neviděné. Leč, tulák nesejde s cesty známé, aby se pustil po cestičce tajemné, jež slibuje sic krásu nesmírnou snad, však v opačném případě už nebude lákavá tak jako nyní, kdy prochází kolem ní, a ona jej pobízí. - Pojď, přidej své kroky k těm, co už okusili vítězství poznání. Ne, tulák opět odolal, nenechal se zlákat ke scestí. Už mnohokrát šel po špatné cestě v marném očekávání sladkého cíle. Nyní si dá pozor, aby předčasně neopustil tajemné očekávání, jež mu den co den, tajemná cesta skýtá. Rčení, že i cesta může být cíl, mu však nedá pokoje. Jednou přijde den, tulák už nezdrží svou zvídavost a rozběhne se, nebo opatrně vykročí k slibnému cíli. Proč už dávno nevykročil? Tolika promarněných let, v kterých mohl se kochat pohledem na krajinu líbeznou. Kolik roků mohl kráčet po cestě, jenž vždy lákal, ale on odolával jejím svodům. Jaká potěšení svým očím dosud upíral vlastní nerozhodností, a co když je už pozdě? Co když není krásných vyhlídek na konci falešných cest, tvářících se tajemně. Co když na obzoru není začátku krásy, ale pouze konec tajemně se tvářící, avšak potměšilé stezky jen. Co když na jejím konci najde tulák místo očekávaného starožitného výhledu, pohled na nepěknou tuctovost, či ještě hůř, ošklivou výjimečnost dneška. Ne, tak to nemůže být. Není ta cesta falešnicí. Nic neslibuje, je pouze takovou, jakou ji chce tulák vidět. Leží si v krajině historické, nikomu se nevnucuje a přec je přitažlivá. Nebyla by však tím, čím je, nebýt krajiny kol ní, jíž svým člověčenstvím příliš neubližuje. Jednou i tulákova bota vstoupí na její kamenný koberec a ukončí tu letitou obavu z nenaplněného snu, který se tak konečně stane skutečností. Prozatím (však víte) cesta je cíl.

obrázek – i cesta je cíl

pod čarou


Slibuji, že vstoupím na tuto cestu už brzy, protože krajina se mění rychlostí, jíž nejsem sto pochopit, a já nechci zklamat mé představy o skvělé vyhlídce svým dalším otálením. Mohlo by se stát, že to, co čekalo na mne léta, aby svou krásou učarovávalo, bylo už člověkem přeměněno tak, že tuláka k poznání nezláká více.
Přeji všem příjemné prázdniny a lákavé stezky.


22:12 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo