Pferdův blog
Archive of Pferdův blog
pferda@zdeneksebesta.net Všechna práva na omyl vyhrazena.
čtvrtek, 23. únor 2006
Nevermore again
Nevím zda li je to tak správně (angličtina je mi stále cizím jazykem :-( ), potřebuji však vyjádřit souvislost s mým psaním o "faux pax" Karla Kyncla s havrany a krkavci. Nevermore. Ptáci vzbuzují v těchto dnech smíšené pocity u lidí sledujících denní zpravodajství, ať už v televizi, rozhlase, nebo v tisku. Díky pozornosti, věnované ptákům zmíněnými zdroji informací, mohl jsem včera v televizi (nevzpomínám si na které stanici) a dnes i v rozhlase (Praha), zaslechnout zprávu o tom, že i havrani v londýnském Toweru byli před ptačí chřipkou zavřeni do "věže". Myslím, pokud bych hledal v denním tisku, jistě bych podobnou informaci našel i tam. Je to jen malá nepřesnost, která se, jak zjišťuji, s pravidelností vrací. Už Karel Kyncl, blahé paměti, přiznal své zmatení způsobené nerozlišováním krkavcovitých ptáků. Všichni velcí černí ptáci byli u něj vrány, v lepším případě havrani. Jenže v Toweru jsou už tři sta let pouze krkavci (angl. raven - lat. Corvus corax), NE havrani, (angl. rook - lat.Corvus frugilegus).
KRKAVEC
HAVRAN
Tentokráte jsem vyhledal důkazní materiál v BBC, kde jsem nalezl vyčerpávající informace o nezvyklém zaměstnání. Beefeater (gardista v Toweru či yeoman-člen gardy britské královny) a Raven Master, je obtížné zaměstnání, ale Derrick Coyle, nynější Pán krkavců v Toweru jej nebere jako zaměstnání.
"I'm the king raven here, they look at me as part of them"
Derrick Coyle,
Ravenmaster
A původ nynějšího zmatení naleznete zde: 
18:04 [Permalink]
sobota, 18. únor 2006
Mediální mor.
Pro rss kanály jsem mohl použít přitažlivější nadpis, lépe vystihující atmosféru dneška a podněcující ke čtení mého mudrování. Kdybych použil slova Stanislava Komárka z jeho článku v dnešních Lidových novinách, mohl by nadpis hlásat např. toto: Již přilétají a nesou smrtící viry… Ale mor se mi zdá být mírnějším pojmenováním pro současnou mediální epidemii o které chci mudrovat.
Ranní pohled oknem na ptačí krmítko, jeho hosty a teploměr je mým pravidelným sobotním rituálem během zimních měsíců. Sobota bývá dnem, kdy za denního světla jsem ještě doma. V zimě to bývá častěji. Stojím u okna a pozoruji sýkoru koňadru jak si pochutnává na slunečnici. Je nějaká načepýřená a konzumuje slunečnici přímo v "restauraci", což je u sýkor věc nezvyklá, neboť jejich stylem je pravý opak. Přilétnou na krmítko, popadnou semínko do zobáčku a frrnk, odletí rychle někam stranou od hlučících vrabců a uzurpátorského kosa, kde si v klidu na slunečnici pochutnají. Tato sýkora evidentně nebyla v dobré kondici. Vyloupala jadérko slunečnice a zůstala načepýřená, apatická sedět na okraji krmítka dobrou čtvrthodinu, z vrabců si tentokráte nic nedělajíc. MÁ CHŘIPKU! Co teď? -Odchytím ji a zachráním ostatní ptactvo a lidstvo před nákazou a katastrofou. Gumové rukavice? Roušku? Nebo celý gumový oděv? Rychle musím přivolat z exteriéru Macka. Co kdyby snědl padlou sýkoru, nakaženou chřipkou a rozpoutal pandemické peklo. Rázem bude Šenov nechvalně světoznámým místem, kde ohnisko nákazy propuklo mou nezodpovědností, nerozhodností a ignorantstvím vůči denním varovným zprávám v médiích. Mezitím, co mudruji o možných důsledcích mého váhavého postoje, milá sýkora zmizela. Tak jako lidé, i sýkory, ostatní ptáci a všechno živé na této zemi, nežijí věčně a jednou taktéž dojdou (doletí, doplavou, dolezou) ke svému konci. Většinou si toho nevšimneme, neb umrlého ptáčka málokdy spatříme. Predátoři, nebo hrobaři, jeho nebohou schránku velmi rychle zlikvidují. To jen zásluhou dennodenní masáže tiskem, rozhlasem, nebo televizí nás nutí uvažovat schizofrenicky. Nutno říct, že situace se přece jen zlepšila v tom, že některá média už soustředila dostupná fakta a podala ucelenější seznámení s novým fenoménem. Přesto jsem na jedné naší televizní stanici viděl hlasatele (h)různých zpráv, jak třesoucím se hlasem, udýchán (zřejmě po dlouhém běhu podél Vltavy) oznámil, že odborníci nedoporučují krmit divoké vodní ptactvo.
Já opravdu netuším jak se všechno nakonec vyvrbí, ale myslím si, že tato kampaň je neskutečná.
Sýkora odlétla někam ukončit svou pouť na tomto světě, nebo se zotavit, protože u ptáků to jde mnohem rychleji než u nás, lidí. Takový ptáček si nemůže dovolit dlouho churavět. Buďto se rychle uzdraví, nebo rychle zhyne, případně chorého rychle někdo slupne.Tak či onak, ptáci nepřestanou umírat jako vše živé na této zemi a nebude to jen dílem ptačí chřipky.
Cestou kolem krmítka jsem vyplašil hejno vrabců, dvě zbylé bažantí dámy, a straka na mne při tom pokřikovala z vrcholku smrku. Z titulní stránky Lidových novin vylovených posléze z poštovní schránky, slovo ptačí nelze přehlédnout. Pravda, bylo by sebevražedné nepsat o "realityptakoshow", když jiní píší jako o závod. Mám i přes výtky k tomuto listu stále ještě Lidovky rád. Ne už tak jako v dobách p. Štětiny kdy text byl tím hlavním v deníku, autoři byli renomovaní a fotografie čehokoliv nebývaly přes celou stránku jako teď (bůhví proč), přesto je čtu dál. Zvyk je železná košile a nacházíš li Lidovky každou sobotu ve schránce, nečti je pak.
Tentokrát mě oslovil biolog Stanislav Komárek. Kdo by uvažoval nad načepýřeným, zjevně churavým ptáčkem, sedícím podezřele klidně před vámi, že on je tím kohoutkem spouště, pak doporučuji přečíst si tento článek.
-Úhel pohledu.
Při dalším listování v Lidovkách na internetu jsem narazil na výzvu Lidových novin k rozlousknutí záhady mizejících vrabců. Zapeklitá věc. Já nejsem fundovaný k objasňování takových záhad, budu ale pečlivě sledovat výsledky případného bádání. Nebude to poprvé kdy se někdo pokouší tuto zapeklitost objasnit, ale prozatím byly výsledkem jen subjektivní názory. Vědecké potvrzení (správněji vyvráceni) tohoto neblahého jevu by pomohlo pochopit příčiny současného stavu vrabců a naznačit cestu možné nápravy(což by v dnešní panice možná někomu nemuselo být po chuti). Protože vrabci jsou mými oblíbenými ptáčky, sleduji zprávy o nich velice pozorně. Zvlášť p. Petr Podpěra, významný ornitolog, se často o tomto druhu ptactva vyjadřuje v tisku. Např. časopis Fauna už několikrát uveřejnil jeho pohledy na problematiku vrabců v dnešním světě. Viz:Pták roku 2003. Uvědomuji si, že mohou vyznít jako rouhání odkazy na články zmíněného ornitologa v této pro ptáky napjaté době, ale rozumný pohled nemůže nikdy uškodit. Petr Podpěra.
Á propos, minulou sobotu v -Posledním slovu Lidových novin Josef Klíma psal (jak jsem zjistil dnes, nebylo to jeho poslední slovo), že v jedné vesnici zakázali její radní psům štěkat. Následně na internetových stránkách téhož listu jsem četl i reakci jedné obhájkyně tohoto"zákona". Pikantní zákon i jeho obhájce. "Jen počkej (zajíci), až ty se nevyspíš, pak i ty…".
A co sekačky, motorové pily, hlasitý hovor, zpěv kosa, "zepsuté alarmy", mrouskání koček, zvony? Tolik možností k vyhláškám skýtá život. Jen ty možnosti smysluplně využít. Ve vyhlášce o silničním provozu je zakázáno bezdůvodné popojíždění (alespoň to tam bývalo, měl bych to znát. ;-), a přece se dál bezdůvodně jezdilo. Do té doby než cena pohonných hmot takovou činnost silně omezila (což není na cestách sice patrno, ale usuzuji tak z vlastní zkušenosti). Možná cena psího žrádla stoupne tak vysoko, že pak … to je pitomost, co tady splétám. Možná by stačilo kdyby …raději to nevyslovím. Ono by je to mohlo i napadnout. Hlasové projevy psů za zdmi zámků nejsou tak hlasité, jako těch za plotem.
08:42 [Permalink]
úterý, 14. únor 2006
Sklizeň.
Co jsem zasel, sklízím. Cože jsem to v únoru zasel? Nabádal jsem ke sledování pořadu České televize, -Náš venkov, věnovaný Šenovu, mému rodnému "vesnici". Dalo by se použít rčení, -po bitvě každý generál. Nebyl jsem však účasten bitvy, čili nevztahuji rčení na sebe. Vážím si pana Švihálka, ale neodpustím si rýpnutí. Tato zima je na pohled krásná, zvlášť na horách. I v Šenově je krásná. Tuny nahrnutého sněhu v našich ulicích mohou mít pro někoho své kouzlo, ale myslím, že hodně vypovídajícího o místě kde žijeme je skryto právě pod tímto sněhem. Nejsem (občas) naivní, abych se domníval, že natáčení zimního Šenova bylo autorovým záměrem. Spíše se domnívám, že letní termíny byly rozebrány a Šenov dostal zimní šanci. Ber, neber. I přes tuto polehčující okolnost se domnívám, přestože jsme se ve filmu poznávali, a i takový Šenov bývá, že by naše "městovesnice" mohlo být představeno pestřeji. Uvědomuji si svazující limit třiceti minut, ale kdyby se támhle ubralo, tuhle přidalo, tohle vystřihlo…a jsem generál. ;-) Nebudu si hrát na filmového kritika, zanechám mudrování a pustím se do prezentace Šenova sám. Samozřejmě virtuálně. Doufám, že nenaplním druhou půli mé oblíbené věty: „Dávej si vysoké cíle, abys nakonec mohl říct, že sis rozbil hubu na velké věci.“
Mám volnou chvilku, poslouchám paní profesorku Helenu Illnerovou a přemýšlím o jejich slovech. Stojí za to, slyšet je. Jak to vidí…
Nakonec zimní úvaha.
Daphne slupla absolutně neznámo co a kde, z čehož se ji udělalo šoufl. Při rekonvalescentním pobytu na zahradě, uvízla u plotu. Už byla noc. Šouflovatý žaludek ji zřejmě přibil k zemi (vlastně k sněhu metr nad zemí) a nožičky odmítaly odnést tělo domů. Nezbylo než se ruče vydat pro ni. Nejprve jsem zkusil její vyšlapanou cestičku kol plotu. Ale ouvej, tam je sněhu přes metr a já nevážím tolik co Dafinka. Okamžitě mizím ve sněhu. Tudy cesta nevede. Pracně se soukám zpátky na zem, mnou, asi stokrát lopatou během této zimy obnažovanou. Zkouším se dostat k Dafince obchvatem přes zahradu od východu. Vytahuji nohy pracně z tuhého sněhu. Chůze je to jako v bažině, ale jde to. Zchvácen konečně stojím u Daphne. Očekáváte li pointu v tom, že v té chvíli Dafinka odběhne, mýlíte se. Opravdu ji bylo šoufl a moc sil k návratu ji nezbývalo. Odevzdaně čekala až ji zvednu a odnesu domů. S Dafkou v náruči se rozhoduji kterou cestou zpět. Vítězí zkratka podél plotu, v opačném směru než byl můj první neúspěšný pokus o průnik do lavinového pole. První nadějný krok se propadl v okamžiku i s mou nohou. Daphne se zase přiblížila k sněhu a dívala se na mne s nadějí, že ji donesu k paničce. Nezklamal jsem ji a tuleními pohyby nakonec chorou dámu dopravil na pevnou zem, kde jsem ji předal do náruče její paničky. Lapajíce po dechu, funící jako ježek, ale spokojen, vracel jsem se za nimi domů. Zahradní adventure. Po tomto "dobrodružství" přemýšlím o letošní zimě. Co nám přinesla, nebo naopak odnesla. Přinesla sníh, který by stačil na dalších pár zim. Zvěři přinesla nepředstavitelné strasti při shánění potravy v té sněhové, nohy drásající spoustě. Jinak se to jevilo dnes při pohledu na bažantího kohouta, který ve sněhovém poli plul, jako lodička na vodě. Nesl se na sněhové obnově, jako kachna na vodě. Tím nezlehčuji jeho úděl, leč neubránil jsem se úsměvu při pohledu na nonšalanci, se kterou plul od keře ke stromu, u jejichž kořenů nacházel plošky holé půdy, kde by se mohlo něco k sezobnutí objevit. Kolik obyvatel lesů, vod a strání nedočká se jara a čerstvé paše.
A co nám zima odnesla? Vzpomínky na blátivé Vánoce a zimy nic moc, na jaké jsme bývali zvyklí, kdy kmeti říkávali, „ jó kdysi, to bývaly zimy… “. Zima odnesla, nebo lépe řečeno, zimu odnesly leckteré střechy. Zima sice ještě neodnesla, ale mnohé keře během ní zmizely pod horou sněhu a zda li budou až sníh sleze ještě tím, čím byly dříve je otázkou. Odnáší zrovna teď naději, že tu zůstane napořád, jaro nepřijde, a chřipka zůstane v Číně. Brzy se to jedněmi milované a druhými osmnáctkrát denně proklínané skupenství vody změní v tekoucí masu a dá se do pohybu. Ta voda může něco odnést a bude to poslední dílo zimy, která se tentokráte nemá za co stydět. Splnila vrchovatě vše, co si mohli přát zimní masochisti. Neznamená to, že zima končí. Zdaleka ještě ne, ale příznaky svého konce se oběvují čím dál častěji.
Doporučuji gumovky a sledování stavu vodních toků. Šenováci mohou sledovat vývoj na stránkách Povodí Odry.
manual na výrobu :-)
18:17 [Permalink]
pátek, 3. únor 2006
Šenov v televizi!
Tak znovu. ? Tento program, který jsem už dávno měl upgradovat, mi zase, mezitím, co jsem si prohluboval své neznalosti "mrtvého jazyka", smazal těch pár vět, co jsem doposud napsal. Nu, což, stejně nestály za shlédnutí. Ale teď si dám pozor, takto jsem přišel už dříve o pár vypečených příspěvků. Co já, vy.
Takže, o čem jsem to, ehm, vlastně psal? O televizi, to je ono. Nepropadám nutkání sledovat obrazovku, u které nemohu alespoň částečně ovlivňovat to, co se na ní zobrazuje. Tentokráte, ale udělám výjimku, a rád. Padl mi totiž do oka Šenovský Oběžník. Bylo to v době, kdy jsem šmejdil po webu našeho města, jenž získal nový kabátek. Věřím, že webmaster svou práci ještě neskončil a stránky jím tvořené, nakonec budou lákat k návštěvě, nejen z důvodů stroze úředních. Ale to jsem nepatřičně odbočil. K věci. Na stránce č.4, už zmíněného, oblíbeného místního periodika, nalezl jsem tuto zprávu:
Oběžník v PDF
Kdo by si nechal takovou podívanou utéci? Pražáci? Snad (byli v televizi včera a minulý týden taky :-), ale my, my si to nenecháme ujít. Nebylo by od věci, před zveřejněním dokumentu před celým národem, nechat proběhnout schvalovací řízení ve vesnici ve městě jeho občany, protože, -co když?! Ale nešť.
„Recte faciendo, neminem timeo.“
Jak říkal bývalý zem-ský! hejtman:„Padni, komu padni.“ Kéž by.
Předpokládám, že v této chvíli už hledáte kravatu, plesové šaty ap., abyste zítra v 9,59h zasedli místo monitoru, k televizní obrazovce, a strávili před ní půlhodinku v očekávání, tak jak to učiním i já.
Ten časový údaj jsem porovnal s televizním programem v tisku, a vychází mi počátek v 10,25h. Pro jistotu však, doporučuji držet se původně oznámeného začátku a případné čekání využít k přípravě video-rekordéru, nebo DVD, byste i svým potomkům mohli po čase říct: Hleď! Takový byl Šenov.“ Neboť, nic netrvá věčně.
Přeji vám, i sobě, příjemnou podívanou. To platí i pro Dobrušku :-)
20:00 [Permalink]
