Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pondělí, 30. leden 2006

Satyr, Faun?

V létě, když se vzduch tetelí poledním horkem, skrývá lesní paseka různá tajemství. Na kameni se hřeje zkamenělá ještěrka, v trávě užovka. Bažant a zajíc, oba přikrčeni, tráví poledne v nízkém porostu. Na pokraji mýtiny, kde stojí stromy na stráži před sluncem, aby nedopadaly jeho paprsky až na zem jako na pasece, odpočívá srnčí. Jen občas střihnou slechy po dotěrné mouše. Smysly člověka se naladí na přirozené prostředí. Hlas cvrčka najednou zní tak pronikavě až splývá s žárem slunce. Lesní jahody rudnou pod slunečními paprsky a jejich vůní je zalita celá paseka. V tom rozložení smyslů najednou zazní hlas. Našeptává slova, při kterých se hlava zatočí a člověk neví, zda je to tím horkem, nebo hlas přichází z teplého přítmí lesa. Zvláštní pocit se rozlévá podvědomím v té chvíli. Satyr, lesní Faun. To on se dokáže takto vemlouvat do podvědomí. Vždy je přítomen na takových místech a jeho slova může pocítit každý vnímavý člověk. Smysly se rozpomenou na svou pradávnou dovednost. Ucítí přírodu, to ticho a křik lesa zároveň. Satyr je cítit prostorem, vemlouvá se do duše, našeptává to, co chceš slyšet. Dokáže zastavit rozpínání vesmíru na tu chvíli. Ne na dlouho, jen na okamžik, který astronomové nemohou zaznamenat. Pak zase slunce pokročí na své cestě a stín stromů začne padat na paseku. Zvířátka ji opustí, jdouc za svým živobytím, i člověk nakonec odchází. Zůstane jen vzpomínka na zvláštní rozpoložení mysli, osamocen si tu teď odpočívá Satyr. Roli našeptávače splnil skvěle. Uléhá k pařezu a bude čekat na svou příležitost, najde-li se zase někdo, kdo je vnímavý jeho našeptávání. Nikdo jej nemůže spatřit, snad jen zvířata, ale možná ani ona ne, neboť jeho jsoucnost je pouze v našeptávání. Našeptávání je jeho tváří.

Pak zima sevřela krajinu sněhem a mrazem. Tam kde Satyr ulehnul nikým nespatřen, sníh milosrdně přikryl i cvrčka s jahodníky, stvoly uschlé trávy, co se v ní létem skrývala lesní zvěř, vykukují z příkrovu bílé peřiny. Pod ní též, mlčky leží se sluncem ve tváři a úsměvem na rtech, Satyr. Mráz ho vyzradil. Tak, jako dokáže vyzradit zimní dech, umí odkrýt i Satyrovu tvář. Tu tvář, která v létě byla jen aurou, může v zimě vidět ten, kdo se dívat umí. Brzy však sníh proteče jeho mystickým tělem. Satyr vstane a znovu, nespatřen, bude našeptávat všem tvorům lesa, člověka nevyjímaje. Také díky Satyrovi, počne opět nový život.
Kdo umí vnímat, ten jej jistě znovu pocítí.
Podívejte se na něj, dokud ho mráz zrazuje.

foto-Satyr-odkaz


Satyr v zimě :-)


17:35 [Permalink]

neděle, 15. leden 2006

Dřeváci.

Přišel k nám, nebo lépe řečeno, byl donesen, Dřevák. Tak ho nazvali, a věru, je celý dřevěný. Posazen na pohovce, vzbudil Macka. Ten jedním okem přehlédl situaci, usoudil, že žádné nebezpečí nehrozí a pokračoval v oblíbené činnosti kocourů. Daphne, Dřevákovi nevěnovala ani tu chvilku, co Macek. „Dřevák. Co s ním?“ Víc se o něj nezajímala. Dřevák chvíli poseděl na skříňce, ale byla pro něj příliš vysoká. Své místo našel na novinovém košíku, poblíž počítače. Když usedám k počítači, tak milého Dřeváka poplácám. On však nic, jen hledí tam, co jsme jeho dřevěné oči namířili. Pak sedím v křesle s Růžovým Pantherem na koleně a Dřevák na mne hledí, ani nemrkne. Čeká, až zas půjdu k počítači a poplácám jej. Natáčí trochu hlavu a čeká. „Dočkáš se,“ chlácholím ho. Zvířata si jeho existenci vysvětlila po svém. „Je to dřevák,“ řekla si, a to bylo vše. Ptáci, zvlášť holubi, jistě by našli, tak jak to odpradávna vyjadřují, vystižnější ohodnocení lidského umu. Já však, i tak jednoduchou věc vstřebávám mnohem komplikovaněji.
Každá socha, jež stojí za obdiv, většinou má tvůrce, který nebývá neznámý. Šenovské sochy jsou pro mne výjimkou, a nejen ony, musím přiznat. Dívám-li se na jakoukoli sochu, přemýšlím, kdo asi ten kámen sochal, kde je skála, co dala kámen s ukrytou sochou, kdo ten kámen ze skály vylomil a k sochaři dopravil. Na sochaře zbyla "jen" ta poslední práce, sochu z kamene vyjmout. Jak řekl Michelangelo: “Stačí jen sochu ukrytou v kameni vysekat. Je už tam, hotová. Sochař ji jen odhalí.“ Tak nějak se vyjádřil. Myslím, že stejné je to i s dřevem. Dřevo má, na rozdíl od studeného kamene, svůj živý původ. I Dřevák má svůj původ v živém stromě. Byl v něm ukryt do té doby, než jej sochař odhalil na odiv lidským očím. Z toho našeho vyzařuje teplo Afrického slunce. Hladíc jej, cítím teplo, léty akumulované v "železném stromě". (Je to dřevo stromu Ironwood, což je název tvrdých dřevin všeobecně, např. i habr se tak někde nazývá). Kdo asi Dřeváka z kmene stromu vyňal? Tihle dřeváci jsou bezejmenní. Až do té doby, než jim někdo jméno dá. Možná s Dřevákem jeho tvůrce hovořil při vyjímání z kmene stromu ironwood a jméno mu už dal. Nevím. Obracím Dřeváka v dlaních a hledám nějaký vzkaz od autora, leč marně. Prodávající nemůže podat bližší informaci než tu, že Dřevák pochází z Afriky. Mluvil Michelangelo s Davidem? Dost možná. O Michelangelovi a Davidu se toho ví dost. Kde byl kámen, ze kterého byl Michelangelův David vyjmut, vylomen, to se ví. U Dřeváka tomu tak není. Je pouze malým kouskem dřeva. Možná by šlo vypátrat jeho původ. Někdo vlivnější, dokázal by tvůrce Dřeváka identifikovat a já bych se tak mohl dovědět, že s Dřevákem při jeho osvobozování ze stromu Ironwood, nepromluvil ani slovo. Zpíval si při tom? Kdož ví. Zůstane Dřevákovým tajemstvím, co slýchával u svého zrodu.

Znám též "lidské dřeváky". Nemyslím ty, co se na nohy nazouvají, nýbrž ty, mající pohled upřený jedním směrem. Neodpovídají na naše pozdravy, chovají se dřevěněji než pravý Dřevák a někdy se obují do nás. Dřeváci! Pyšně přehlížejí vás, i okolí. Jsou živí, ale dřevění. Náš Dřevák je dřevěný, však hřejivě živý. Hledám v sobě dřevěnou třísku. Naleznu kládu?

obrázek-Dr.Evak
Dr.Evak


Pod čarou

„Svoboda nezahubí literaturu, jen ji přivede k jejímu skutečnému údělu a k jejím (čtyřiceti či padesáti) čtenářům. Přičemž jedním z té čtyřicítky či padesátky by mohl být i ten krutý a zároveň milosrdný Bůh, který nás sice uvrhl do úzkostného lidského údělu, ale zároveň nám dal možnost číst nebo i psát romány.“ - Jiří Kratochvíl, Lidové Noviny – sobota 14. ledna 2006/ Kulturní Revue. Odkaz na celý článek.


18:01 [Permalink]

pátek, 6. leden 2006

Nečtěte! Aneb, mudrování o čtení.

Číst, či nečíst? Řekni mi, co čteš atd. Celé dějiny lidstva jsou provázeny psaním a čtením. Číst znamená pro mne…(dlouho přemýšlím o tom, co vlastně čtení pro mne znamená) a uvědomuji si, že to není snadné popsat slovy. Napsat mnoho, je možná povrchní, ale pravdivé. Přesto se pokusím, dále rozvést moje sněhové uvažování. Psát a číst. Nepsalo li by se, nebylo by co číst. Jsem vděčen paní učitelce, že mne naučila psát a číst. Naučila mne psát a číst v tomto pořadí, ne obráceně, protože první co jsem kdy přečetl, byla má slova napsaná na linkovaném papíře školní písanky. Zároveň však uznávám možné pochyby o užitečnosti mého počínání, pokud se čtenář nechá svézt ke čtení bombastickými nadpisy, jakým je ten, co visí nad tímto textem. Na druhou stranu, nejsem první, ani poslední, jak doufám, co si takto pošetile počíná. Čtení je dostatečně svobodnou volbou, jak naložit volným časem, zvláště teď v zimě. Na rozdíl od vašich očí, čtoucích v této chvíli moje mudrování, já ty své obracím na něco hodnotnějšího. Na konci odhalím historii jednoho zimního týdne, kdy jsem si početl na internetových stránkách, co oko ráčilo. Před tím, vás potrápím trochou mudrování (tím vás však nezbavuji práva na svobodnou volbu, kterou Internet oplývá).

Jak to začalo? Pamatuji, kterak v první třídě Národní školy, kterou mimochodem mám stále na očích, pohlédnu li z okna na východ, jsem poprvé neobratně uchopil psací pero a napsal kostrbaté
a
Měli jsme ještě školní lavice s kalamáři, v nichž byl inkoust na namáčení per, s dlouhou, dřevěnou násadou. Brzy pak už tyto kalamáře zmizely, ale mé první písmeno bylo napsáno (nebo spíše naškrábáno) takovýmto perem. Přece jen to byl pokrok, neboť husí brk (možná škoda) jsem už nezažil. Od té chvíle jsem četl, a také psal. Někdo čte a posléze i zná. Já jsem četl a četl, a…neznal. To byl sice problém, který mě však nemohl odradit od dychtivého čtení dalších knih a časopisů. Kdybych býval četl i knihy hodnotnější než je dobrodružná beletrie, snad by mi v hlavě uvízlo i něco užitečnějšího než například to, jak se jmenovala tygřice kapitána Korkorána. Pozdě, přec však, sáhnul jsem též po složitějším textu, ale moje hlava tráví přečtené, jako Brkoslav snědené. Přes zmíněné nedostatky mého využití četby, je tato činnost mnou i nadále oblíbená a nedovedu si představit život bez této příjemné (jak to jen nazvat?) kratochvíle? Snad všechna slova vyřčená, či nějakým způsobem zaznamenána, jsou ukládána ve vesmíru a někdo je bude číst i jinak než byla vyslovena, nebo napsána. Že tomu tak může být, je pouze mou představou. A proč jinak? Protože já když píši, tak dochází ke ztrátám cestou. Cesta je: hlava-ruka-papír. Co všechno se mi v hlavě rodí a cestou na papír ztratí. Myslím si, že to nemůže jen tak zmizet. Protože myšlenka je písmem, které je nezničitelné. Tak jako teď zhmotňuji tu svou na papír, představuji si, že i samotná myšlenka se může zhmotnit ve vesmíru. Musím si tedy dávat dobrý pozor, co si myslím. Protože co píši, lze ovlivnit. Mohu gumovat               , škrtat, přepisovat, měnit. Myšlenky bych měl mít vždy čisté, neboť je sice můžu měnit na papíře, ale myslím, že ty původní nezmizí. Neumím v hlavě gumovat ani škrtat. Možná se myšlenky vrství jedna na druhou. Vypadá to, že působím ještě větší chaos, než vesmírem panuje, ale zdá se být dost místa v jeho prostoru na shluky myšlenek mých, jako i nekončící proud jiných. (Při pohledu na spousty sněhu okolo, mě jímá podezření na šíleného lyžaře, jemuž se zhmotnila myšlenka. Tuším dokonce, po včerejším dni, kdo jím může být.)

Citát, řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi, je jistě dobře použitelný. Na některých weblozích vídávám i zprávu autora o tom, co v té chvíli čte. Nejde číst vše, třebaže mi připadá, že někteří snad přečetli opravdu podstatnou část veškeré literatury vzniklé v historii lidstva. Já se omezím pouze na jeden týden, kdy mi Internet dovolil sáhnout na různé texty. Ne každému autorovi vznikají ztráty jako mně cestou k očím čtenářů a jejich myšlenky zůstávají průzračné. Máte li čas, poodhalím vám část mého serfovacího týdne:

- Tady jsem se podíval, co mě čeká na silnicích po vstupu nového silničního zákona v platnost.
- CENZUROVÁNO
- PERLA!!! To nečtěte v případě, že je vám ve zdravotnictví vše jasné. Ale i tak, stojí to za to.
- Pieseň o studničnej vode. Stanislav Rakús.
- Opravdu pěkný blog.
- Leonardo Čekám v archivu na MUDr. Fr. Koukolíka.
- Kde bydlí lidské duše. O knize Cyrila Höschla.
- Tamtéž. Ukázka.
- Stále tam. ukázka.
- Ještě jedna stránka. Ukázka.
- A poslední. Ukázka.
- Liptovské Revúce
- czfree Ostrava. Taky mi mrzne WiFi.
- Otevřený dopis premiéru Paroubkovi. Václav Havel.
- OBJEV TÝDNE. Standova první virtuální podoba.
- ÚJČ AV
- Interval Hříchy pro šíleného korektora.

Nakonec jsem si objednal skrze Internet pár knížek. Až dorazí, sednu si do křesla, uvařím kafe a ponořím se do vesmíru myšlenek.

obrázek-husí brk



Pod čarou



Mrzne, až praští. WiFi připojení zmrzlo zcela. Nedivte se proto, čtete li tento příspěvek, s datováním 6.1.2006, nyní na jaře. ;-) Není li tomu tak, pak se muselo náhle oteplit, nebo jste v archivu.



18:11 [Permalink]

úterý, 3. leden 2006

První mudrování v roce 2006.

Ptáci jsou poslední dobou objektem zájmu i u těch, co nerozeznají čápa od sýkory. Po hříchu ten zájem vyplývá ze strachu, ne z touhy o poznání. Vím, že zainteresovaní lékaři, vědci a další, kteří mají k problémům chřipkových nákaz profesionální vztah, dělají vše, aby se, když ne zabránilo, tak alespoň našla cesta, jak proti možné chřipce bojovat, pokud by se změnila v bestii.
Ptáci nadále létají, stěhují se přes půl zeměkoule, hřejí se pod Africkým sluncem, vzdorují zimě, čekají všichni na jaro, aby se znovu vydali na nekončící pouť. Netuší, že někteří lidé, kteří dříve byli k ptákům neteční, vzhlížejí teď k obloze, ustrašeným, či až nenávistným pohledem. Ornitologové upozorňují, že by nebylo dobré obracet se na ptáky se zlou. Ničemu by to nepomohlo. Jde jistě zabránit stěhování drůbeže na velké vzdálenosti, migraci divokého ptactva však ne. Ovšem lidstvo už mnohokrát prokázalo svou schopnost, vyhubit cokoli, vyjma virů. Ptákům mnohdy brání žití necílená lidská činnost, natož pak ta cílená.
Nechci srovnávat ptačí chřipku s trestem smrti. Pouze si připomínám jeden rozhovor, jenž jednou vedl se zastáncem absolutního trestu. Oponoval jsem mu. Předložil jsem svůj názor, že je lépe pár lumpů nepotrestat (byť se jejich vina zdá být nezvratitelná) než potrestat jednoho nevinného. Stále byla řeč o absolutním trestu. Odpověděl otázkou, „co když jsou důkazy přesvědčivé?“ „Mohou být přesvědčivé v této chvíli,“ namítnul jsem. „Jejich průkaznost se však může zhroutit po vykonání absolutního trestu. Cožpak není v historii poučení? Co pak?“ V té chvíli mne uzemnil. „A co když grázl zabije tvého bližního? Pak jistě změníš názor.“ Samozřejmě, že výměna názorů probíhala ještě déle, ale nakonec já nemusel naštěstí svůj měnit a on neuviděl, jak ten jeho je aplikován.
Bývají to pro mne obtížná témata. Snažím se (často marně a proti proudu), pohlížet na problémy bez vlastního, tzv. spravedlivého hněvu. Ne vždy se to daří. Napsal jsem, že nechci srovnávat trest smrti s ptačí chřipkou, přesto mne souvislost napadá. Třebaže jsem rozhovor o ptactvu, podobný tomu o trestu absolutním, s nikým nevedl, dovedu si představit, jak by mohl probíhat.

Oponent: Střílím ptáky, hlavně v zimě to jde dobře. Ptáci jsou hladoví. Nasypu jim, a prásk. Na bílém sněhu jsou bezvadným terčem.
Já: To je surové a sám se vystavuješ většímu nebezpečí, když je lákáš k sobě a pak s nimi manipuluješ.
Opo: Mohou způsobit pandemii. Četl jsem to v barevných novinách a viděl v nové televizi.
Já: Co jsi viděl?
Opo: Jak je v Číně všechny zabíjejí.
Já: Drůbež! Tu, která byla v podezření, že by mohla ptačí chřipku šířit, ne divoké ptáky.
Opo: To je jedno, pták jako pták. Tak je hubím.
Já: Přece nemůžeš vyhubit všechno ptactvo, to je absurdní. Nemáš ponětí, které z ptáčat by mohlo být zdrojem nákazy a zdali vůbec může někdy být. Neděláš to jen proto, že ti působí radost zabíjet nevinné tvorečky?
Opo: Až někdo z tvých blízkých doplatí na tu zatracenou chřipku, pak možná změníš názor.

Prozatím jsem názor naštěstí měnit nemusel. Výměna názoru s Opočlověkem též neproběhla a chci věřit v nepravděpodobnost takového rozhovoru. Odbyt slunečnicových semen např. "U Bobrů", možná něco napovídá. Lidé snad už tolik nelákají ptáčky ke svým oknům. Ptáci to přežijí, neboť nejsou závislí na lidech, ale právem se lidí bojí.


Pod naším oknem v Šenovosibirsku, stojí ptačí krmítko, jako každou zimu. Nemohl bych kosovi, sojce, vrabcům, sýkorkám a dalším opeřencům udělat, že jim v takovém nečase nenasypu. Před Vánoci byla kalina v naší zahradě obsypána rudými kuličkami. Hejno asi padesáti Brkoslavů severních, přilétnuvších z dalekého severu, usedlo na dráty elektrického vedení, naproti rudé kaliny. Kdyby věděli, jaká tady panuje zima, možná by zůstali tam, odkud přiletěli, neb si migrací moc nepomohli. Jak se o nich píše, člověka se příliš nebojí, auta však ano. Když se znovu snesli na zahradu, byla jich už dobrá stovka. Kalina se jen zatřásla a byla holá. Snad pět červených kuliček zůstalo na jejich větvích. Slávci se vznesli a letěli dále pátrat po bobulích, které čekají jen na to, aby je strávili. A věru, netrvá jim to dlouho. Kuličky jakoby Brkoslavem jen prolétaly. V přírodě je vše dobře vymyšlené. Jsou to zajímaví a překrásní ptáci a vždy potěší pohled na ně, jako i na havrany, kvíčaly a další zimní hosty. No a na jaře jich bude mnohem více. Tak je tomu už po tisíce let a nic na tom nezměníme. Bylo by nemoudré, chtít měnit, co příroda pilovala po tisíciletí.

obrázek-Brkoslav severní

odkaz na BrkoslavaBrkoslav


14:42 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo