Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pátek, 23. září 2005

Vyvolená-odstrčená.


Bylo jich několik, vyvolených pro pobyt v omezeném prostoru. Tam se chovaly tak, jak se od nich očekávalo. Během dne si, kromě odpolední siesty, něco spolu stále povídaly. Občas se strhla rozepře o nějakou banalitu, ale navenek to byla spokojená skupina. Občas se sice některé z nich zachtělo opustit omezený prostor, ale příchozí večer vždy zahnal touhy po svobodě. Každá se ráda vrátila mezi své družky, aby s nimi strávila noc.
Tak ubíhaly dny a noci, v úplném pořádku. Až do dne, kdy se ukázalo, že jedna z nich musí společně obývaný prostor opustit. Vyvolené se měly rozhodnout samy, která z nich bude odstrčená ven. Volba to nebyla složitá, neboť jedna z nich už nějaký čas vykazovala jistou odlišnost od ostatních. Nejprve se odlišovala chováním, později i zjevem. Remcání na její vystupování bylo nahrazeno kritikou zevnějšku. Byla najednou tolik jiná. Pokrývka hlavy (hřebínek), již stále nosila, byla již ošuntěla a vyvolené pokročily od hlasových projevů nevole i k fyzickému napadání oné ozdoby. Ani ostatní vyvolené nevypadaly nijak extra světácky, ale vedle odstrkované se tak více cítily. Jedna vyvolená přestala splňovat standarty ostatních a musela z kola ven. Bez toho se už necítila dobře mezi svými, které jí čím dál víc ubližovaly. Byla odstrčena a nezbylo jí než odejít.
Teprve pak se cítila svobodně. Ne proto, že byla vně prostoru vyvolených, (stejně si vybrala podobně omezený prostor znovu), ale pro to, že tady ji nikdo nehuboval a měla tu vše potřebné k životu. Ten ji zase začal chutnat. Našla si novou přítelkyni, ta se však vůbec nepodobala vyvoleným. V její blízkosti se cítila bezpečně a spokojeně. Odstrčená se začala chovat sebevědomě, a na návrat mezi vyvolené už nepomýšlela.
Při pohledu na ni, jak spokojeně tráví dny ve společnosti nové přítelkyně, vtírá se otázka: „ Kdo je vlastně vyvolený a kdo odstrčený???“

Odstrčená se svou přítelkyní.


20:13 [Permalink]

čtvrtek, 15. září 2005

Jak se kdysi žilo.

"Jak se kdysi žilo." Na to jsme hledali odpověď v šenovském muzeu, kde touto dobou probíhá výstava: „ Jak se kdysi žilo.“
A jak se žilo v Šenově?
Vernisáž, kterou uspořádali pracovníci naší knihovny, jsme, žel nestihli. Knihovna je totiž součástí muzea a její pracovníci jsou zároveň jeho kustody. Za to jsme si v dalších dnech mohli výstavu vychutnat v absolutním soukromí a paní knihovnice se věnovala jen nám.
Sbírka předmětů, užitečných v dobách minulých, nemilosrdně připomíná, že už nejsem zelenáč. To znamená, že většina vystavených předmětů mi něco připomínala. Něco, co jsem už zažil.
Prvním předmětem, co upoutal mou pozornost, byl "burdak." Nevím, jak se spisovně tomuto stroji říkalo. Třásadlo? Já jej znám pouze pod jménem burdak. Byl strojem na oddělování zrna od plev. Jak krásně jadrně to zní, „BUR-DAK!“ I dnes by jistě našel uplatnění. Kde? Inu, leckde. :-)
Jako děti, jsme žně silně prožívali. Vázání snopků nebyla nijak příjemná činnost, při níž člověk musel ohýbat hřbet a ruce měl poškrábané od všudy přítomného bodláčí. Kosa, ta byla jen v rukou dospělých a což byli povětšinou otcové. Oni bývali v čele s tímto nástrojem. Za to, stavění panáků už bylo o poznání zajímavější a dalo se při něm užít legrace. Každý v "dumkach" vlastnil kousek pole, jež předkové koupili od tehdejšího majitele Šenova, Hraběte Larische, (který v expozici výstavy má významné místo.) Na těchto polích se stavěly ty naše dumki. Za domem byly políčka, kde se pěstovala hlavně pšenice a brambory, ale také řepa a kvaky. Kvak, to je další oblíbený místní výraz pro zeleninu podobající se obřímu kedlubnu. To jsou slova. Ta zní. KVAK ! BUR-DAK! Po té, co byla pšenice ve snopcích a panácích, obvykle nastaly deště, které dokonale komplikovaly mlácení. Ale většinou ten slunečný den nakonec nadešel a tehdy k nám do dumků přijel pan Zygma se svou mlátičkou. Dům od domu stavěl tento stroj, který požíral snopky jako piškoty. Vymlácená sláma vypadávala na opačné straně, než se strkaly klasy, a zrní se sypalo bokem. To se pak odnášelo do zmíněného burdaku, kde, jak už jsem naznačil, zrno se dělilo od plev. Plevy byly palivem pro tzv. baráky(ohně), čoudící pak na strništích. Nebo byly ukládány na pozdější vytápění pomocí tzv. piliňáků. V té době, povědomí ochrany ovzduší nebylo na vysoké úrovni. Na druhou stranu, nebylo tehdy znečišťování spalováním ropných surovin na takové úrovni jako dnes, takže baráky snad nemohly být chápány emisně. Každopádně mám vzpomínku, že to byla vůně podvečera.
Později mlátičky zvládly úlohu burdaku a ještě později vyjely kombajny. Romantika byla ta tam. Burdak dospěl do muzea, kde jsme ho teď našli.
Během žní jsem vždy záviděl dospělejším, že mohli třeba kosit žito, nebo později krmit klasy mlátičku. Krmič stál na podstavci a posouval rozprostřené klasy do chřtánu mlátičky, která svými zuby na otáčejícím se válci chňapala po klasech, aby je vehnala do mlátícího ústrojí. Při neopatrnosti by schlamstla i ruku. Stroj žere vše. Komu bylo určeno, aby takové nebezpečí podstoupil, ten byl v mých očích hrdina. Chtěl jsem také být jednou hrdina, však vývoj zemědělských strojů postoupil, mlátičky šly do muzeí a kombajn už neměl pro mne zdaleka takovou přitažlivost, bez ohledu na seriál, „ Plechová kavalerie.“ Ale v dobách pojízdných mlátiček a burdaků, jsem plnil úlohu podavače snopků, nebo těch, co odebírali vymlácenou slámu na opačném konci mlátičky. Sláma se pak dopravovala do stodol, kde se musela řádně ušlapat, aby zabírala co nejméně místa a tím pádem se jí tam vešlo víc. To už byla úloha, pro nás podavače, velice přitažlivá. To bylo Eldorádo! Toho křiku, ječení a pištění při tom. Kluci-děvčata, jedna hromada. :-) Zvláště u Soni byla bezva stodola. Žili tam i netopýři. U pana Frantika, stodola měla taktéž své kouzlo. Stodola při domě, kde jsem se narodil a strávil dětská léta, neměla to fluidum kouzla stodol, se svými vyhlazenými trámy, ale to vůbec nevadilo. Neboť v čase žní,
patřily stodoly všem dětem.
Před mlácením, když panáky stály v řadách na strništi, byly podvečery tak romantické. Teplo sálalo ze strniště a vůni slámy cítím ještě dnes. Měsíc vrhal naše stíny a ty se míhaly mezi panáky. Od lesa vycházelo srnčí na jetelinu a svět byl tak krásný, jak jen v deseti může být. Měsíc osvětloval kulisy divadla při hře, která už měla tisící reprízu. Její obraz se vryl do duše a zůstal tam. Malíři často ctili tyto obrazy krajiny.

žně od neznámého malíře


Dnes často obraz krajiny skýtá pohled na obludné a nedospěle obarvené stavby, určené hlavně k uspokojování materialistických choutek lidstva. Barvocit majitelů těchto staveb je leckdy arogantní k přírodě.
Na štěstí ještě existují místa, kde lze spatřit louku, na niž nic, kromě trávy a květin není a snad to tak i zůstane. Jednu takovou jsem spatřil tento týden, cestou přes Hnojník. Věřte, nebo ne, uprostřed louky stála mlátička a vedle ní burdak. Snad jsem poklepal na soubor externího disku Nejvyššího administrátora a spustil načtení nejen textu, ale i grafiky v přírodě.
Na výstavě, „ Jak se kdysi žilo, “ je toho daleko víc a vše může vyvolávat, další a další vzpomínky.
Je dobré výstavu shlédnout. Potrvá do konce listopadu. Stálá expozice je trvalá a tvoří gró muzea. Přeji každému, aby uviděl na výstavě tolik, co já. Výstavy bývají bohaté pohledem diváků. Tato výstava je mým pohledem hodně bohatá.

BURDAK

Kdy si sáhnete na zvon?


22:15 [Permalink]

úterý, 6. září 2005

Mlýny, které melou nejen vítr.

Albrechtice u Frýdlantu v Čechách.
Je sobotní ráno. Na Lysém vrchu, nad bývalou osadou Vysoký, leží taková mlha, že by se dala krájet. Jedu snad nejdelší alejí, jakou jsem kdy spatřil. Cesta alejí vede z Albrechtic u Frýdlantu právě na Lysý vrch. Rozkvetlá louka pod vrcholem Lysého vrchu pohádkově září v mlze.

mlhavá louka

Stará kamenná rozhledna už neslouží svému účelu. Dnes by stejně žádný rozhled nenabídla, když sama je v té mlze sotva vidět. Původně to býval mlýn, jak jsem se dočetl v Chrastavských listech. Mlel mouku. Já však mířím ještě výš, kde jsou mlýny, co melou vítr na elektrickou energii. Větrné elektrárny, které jsou nepřehlédnutelné už z velké dálky, jak jsem předešlého večera mohl pozorovat. Bílé větrníky svítily na vrcholu nad Libercem. Můj názor na tyto "okrasy" hor, je rozporuplný. Pociťuji každý čnící předmět uprostřed lesů, či ještě hůř, na horizontech hor, jako rušivý pro krajinu. Dříve to bývaly televizní vysílače. Některé nám už dnes nepřipadají jako vetřelci. Ještěd, Praděd, Lysá hora ap. Pochybuji, že se větrné elektrárny dočkají stejného postavení. Postavíme li takových bílých monster více a opatří se výrazným nátěrem, pak je dílo lidských rukou opravdu nepřehlédnutelné.
Ve chvíli, kdy jsem už měl být poblíž těchto monster, byly dokonale skryty v mlze. Ta byla na vrcholu tak hustá, že stojíc u paty jednoho větrníku, nic jsem neviděl. Pouze zvuk otáčejících se lopat zněl tajemně v mlze. Zvuk je to opravdu zajímavý. Jen pro otrlé nabízím malý 29,5 kB wmv soubor. Upřímně přiznávám, takový soused by se mi opravdu nelíbil.

je to krok od hranice

Cena takto vyrobené energie je vyšší než cena té z klasických elektráren. Při výstavbě je nutno na vrcholy vystoupat s těžkou technikou. V krajině působí rušivě, často jako pěst na oko. Užitek je sporný a byl by tehdy, kdyby…na stránce Chrastavských listů je to popsáno lépe v článku Větrné elektrárny nad Vítkovem – ano či ne? a dále v článku Větrná energetika v souvislostech. Názory jsou velmi zajímavé a dál a dál se prokousávám problémem tzv. větrného parku na Lysém vrchu i jinde v okolí. To co nebylo vidět v mlze, obludně vystupuje na Internetu. Lidé, co jim vzhled krajiny není cizí, jsou slyšet, ale zdá se, že je nikdo neposlouchá.
O větrných elektrárnách jsem si myslel, že jsou, až na svůj vzhled, ekologicky přínosné. V mlhavých dnech a v noci, nejsou v krajině patrné. Odstoupíte li od nich na patřičnou vzdálenost, jsou neslyšitelné. Exhalace nejsou přítomné. Jako dítě jsem větrníky měl rád. Po navštívení stránky česko-německého informačního serveru mohu nabýt přesvědčení, že je to nejlepší řešení. Ale asi není. Zdá se, že ta čistota má špínu za nehty. To nejmenší, co bych si přál, vidět ty monstra alespoň v barvách způsobujících mimikry a nevidět je na horizontech. Pohled na hory bez lidského zkrášlení patří všem. Krajina frýdlantská je krásná i bez větrníků.
Den na to se ocitám pod Tatrami a představuji si bílé větrníky na vrcholech.

čisté horizonty jsou eko



18:36 [Permalink]

čtvrtek, 1. září 2005

Leonardo vítej !

Leonardo
Přišel k radosti všech, co zvídaví jsou a vyvolení nejsou.
Děkuji za alternativu k dnešním dnům.


mimikry 2


upd. Někteří se, ale rozplavali v létě.

14:28 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo