Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

čtvrtek, 28. červenec 2005

Na dlažbě.

„ …kamarádi někam letí, a já tady musím klečet! “ Nevím, jestli správně interpretuji písničku, ve které se zpívá: „ … přišel vítr – odnes střechu - i s pokrývačem - i s kominíkem …“ Tak nějak to, zdá se mi, bylo.
Já též v těchto rovníkových teplotách klečím, a kladu dlaždici za dlaždicí na zahradní chodník, myslíc při tom na hromady sněhu, jak se zimou budou krásně shrnovat po takovém skoro dokonalém povrchu. Ne, to není svatokrádež, léto budiž pochváleno. Za tato slova však neberu zodpovědnost v případě přívalových dešťů, nebo krupobití :-)
Při této, zahrado-libé činnosti, hraničící při těchto teplotách se sebemrskačstvím, uvažuji o věcech různých. Tak jako loni, kdy bylo kopáčovo, letos to je rozjímání dlaždičovo.
Dlaždič to nemá špatné. Vstane (teda může vstát, pokud vůbec může ještě vstát :-) i ve čtyři hodiny ráno, kdy je ještě relativně chládek, pracovat do ranního rozbřesku a pak odpočívat v chládku, až do relativního večerního chládku, kdy může opět v pohodě pracovat, aniž by mu pot neustále stékal do očí. To je dlaždičův rozvrh. No, a když dlaždič odpočívá, nenadává jako dlaždič, nýbrž sleduje světové dění v dostupných médiích. Raduje se z toho, že válka v Ulstru oficiálně skončila. Rmoutí se nad tím, že jiná, opět teroristická, začala. Pak dlaždiče napadá, jak musí být těžká práce kamenosochaře. Michelangelo tuším říkal, že socha je uvnitř kamene, stačí ji jen vysekat. Jednoduché. Dalo by se to použít i na dřevo. A že jo, to dokazuje weblog Ostrava, kde jsem objevil informaci o soutěži řezbářů na Ostravském hradě. Dlaždiči už tam byli, jak je, vidět na fotografiích.

obrázek z ostravablogu

Muži s motorovými pilami jistě tušili objekty ve dřevě, které je nutno pouze vyřezat, vysekat, vydlabat, prostě vytáhnout na světlo. Jak jednoduché.
Ostravablog prosím nezaměňovat s fenoménem ostravak.bloguje.cz.
Dřevo je taktéž dobré médium. :-)


21:39 [Permalink]

středa, 27. červenec 2005

Hlas.

Zase jeden, co překonal textovou bariéru. Čím déle mluví, tím více jeho slovům rozumím :-) Inu, Ostrava. Pojede li Dušan na Ostravu,tak ho svezu. Takhle přečtené stopaře beru bez obav.
A kdeže se překonala textová bariéra? Slovo


14:23 [Permalink]

pondělí, 25. červenec 2005

Nejstarší zahradník.

Říkali mu děda Alois. Měl už více, než sto let, když duše opustila jeho tělo. Byl nejstarším občanem Šenova. 100 let, to už je dost dlouhá doba na to, aby člověk pamatoval mnoho, kdyby paměť sloužila. Byl nejen nejstarším občanem, ale i zdejším nejstarším zahradníkem, neboť to bylo jeho povolání na celý život. Vždy jsme ho vídávali, jak sedí před zápražím a aranžuje květy pro radost darujícím i obdarovávaným. Navštívili jsme ho, když měl těch neuvěřitelných 100 let. Vyprávěl nám o svém mládí, kterak zahradničil u pána, o kterém se ještě po tolika letech vyjadřoval uctivě. On byl k lidem vždy uctivý. Ke mně byl určitě. Bylo mou povinností, uctít na poslední cestě jeho.
Ale život někdy tropí poťouchlosti. Dílem, že náš farář byl mimo farnost, a dílem, že se o chod farnosti staralo více než jeden duchovní, došlo k tomu, že se ve stejnou dobu, střetla v kostele svatba s pohřbem. Naštěstí jen časově, ne ve skutečnosti. Leč, jedno přece muselo ustoupit druhému. Ustoupila svatba, nový život před smrtí.
Zubatá triumfuje dříve či později, ale nakonec vždy.
Když jsem zasedl do lavice v šenovském kostele Prozřetelnosti Boží, uvědomil jsem si, že nějakou silou jsem vždy přitahován vlevo, k basreliéfu náhrobního kamene, jednoho svobodného pána Skrbenského z Hříště. Kromě své svatby a křtin Marka, kdy jsem naposled byl blízko oltáře, vždy se snažím usednout vzadu, poblíž tohoto kamenného muže. I tentokrát jsem vyhledal jeho blízkost. Pozorně jsem si prohlížel postavu muže v kameni. Má zajímavou tvář. Přemýšlím, zda sochy mají srdce. Snažím se zapamatovat nápis. FREIHERR SKRBENSKY AUF SCHOENHOFF… , ale nemohu přečíst první písmena, neboť kámen už není ve spodní části zachovalý a nápis se ztrácí. Doma pak otevírám knihu Milana Pastrňáka, VÁCLAVOVICE 1302–2002. Je to sice kniha věnována historii obce Václavovice, však svým záběrem zahrnuje i Šenov, se kterým byly Václavovice, Bartovice a Petřvald historicky úzce spojeny. Dovídám se sice hodně o rodu Skrbenských z Hříště, pánů na Šenově, ale ani pomocí této vyčerpávající informační pomůcky nedokážu s jistotou určit jméno mého ochránce. Ponořil jsem se do hlubin Internetu v naději, že tam objevím jméno muže, který už léta přitahuje mou pozornost. Posledních pár dní, (ve chvílích mezi mou oblíbenou prázdninovou kratochvílí, totiž kopáním jam po zahradě :-) bez přestání trápím Google a Seznam nekonečnými dotazy na Skrbenské, Šenov, Hříště, Shoenhoff a podobnými, bez toho, že bych vypátral jméno toho, co mé nutkání zapříčinil.
Detektivka se zamotává. I já se zamotávám v genealogii Skrbenských z Hříště, a nenabývám jakékoliv jistoty, že jméno mého ochránce je správné a jeho nositel je ten a ten. Přebývala u nás doma, kniha Ladislava Kišky Starší historie a pamětihodnosti obce Šenova ve Slezsku. Do té doby, než zase zmizela :-( . Proto v naději, že ji opět získám, vyrazil jsem do naší knihovny. Proti zvyklostem, knížka ležela na pultě hned vedle již zmíněné knihy Milana Pastrňáka, což dokazuje, že Václavovice a Šenov jsou opravdu spojeny pupeční šňůrou a mně se občas podaří sehnat to, co potřebuji. Vyplatil jsem za ni jeden zlatý (10Kč) a odnáším si knížku domů. Konečně se mi dostává rozřešení mé záhady. Jména všech čtyř pánů Šenova jsou zde přiřazena k náhrobkům a já tak mohu říct, že svobodný pán Skrbenský z Hříště a Šenova, u kterého nacházím ochranu, se jmenoval … Chtěl jsem napsat Jan, ale v té chvíli jsem si uvědomil, že autor knihy o Šenově p. Ladislav Kiška, mi k identifikaci jména sice dopomohl, leč zároveň i věc trochu zamotal. Doslova v knize píše:„Na dvou zadních pilířích vidíme další pískovcové basreliéfy, a to: vpravo Karla Dětřicha, svobodného pána Skrbenského, pána na Šenově, přísedícího zemského práva těšínského. Vlevo vzadu je náhrobek Jana, svobodného pána Skrbenského, pána na Šenově a Hošťálkovech, nejvyššího sudího v Knížectví těšínském.“ A to mě uvedlo v nejistotu. Kde je vpravo, a kde vlevo? Je to Jan, nebo Karel Dětřich? Do kostela jsem se znovu nevydal, ale usilovně vzpomínal na ten nápis. Poslední viditelná písmena prvního jména byla? L a další jméno by mohlo být DITTRYCH, čili Dětřich (Carl Dittrich – Kiška). Je to Karel Dětřich. Karel nebo Jan?
Mohu se mýlit, když vizuální paměť selhává a orientace v kostele mi dělá potíže. Ale to není důležité. Důležité bylo to pátrání. Musel jsem přečíst hodně textů o Šenově a okolí, o šlechtických rodech a historii tohoto kraje. Karel Dětřich žil v 17 – 18 století († 1720, 74 let – Kiška). Kámen je dobrým a trvanlivým médiem.

obrázek Ladislava Kišky, roduvěrného Šenovjaka, z jeho knihy

Blíží se šenovský jarmark a v šenovském muzeu bude zajímavá výstava o historii Šenova. Tam lze knihy M. Pastrňáka a L. Kišky získat.


14:55 [Permalink]

sobota, 9. červenec 2005

S Timem u Sázavy


Hněvkov 8. 7. 2005

Je páteční ráno, den po vražedném útoku na Londýňany. Lidé hynuli a ty, co jejich smrt způsobili, nemohu nazývat též lidmi.
Tady, u řeky Sázavy (je to Moravská Sázava, pramenící pod Bukovou Horou v Orlických Horách), nic nepřipomíná to, že svět se opět změnil. Plynoucí řeka se zdá být klidnou vodou, ale to nemusí dlouho trvat. Předpověď počasí na příští hodiny není příznivá klidným vodám a Sázava se během chvilky může změnit v dravý tok, což se stává nezřídka. Teď však ještě plyne volně ve svém korytě. Na jejím písčitém břehu nerušena, šmejdí za potravou kachní rodinka, nad řekou krouží černý čáp. Skloním pohled od čápa dolů, a koho to nevidím. Tim. „ Time! Ahoj! Kde se tady bereš? Jsi tu sám? “ Radostně mi kyne. „ Staví se tu nový most přes řeku a to mě moc zajímá. Můžu si to tady dobře prohlédnout. Nikdo mě tady nehubuje, neboť jsem tu už znám. Občas postojím u některého stavbaře a on mi vysvětlí co a jak. Já sice jen poslouchám a mlčím, protože tomu moc nerozumím, ale jsem vděčný za každé slovo. Jsem rád, když si mě někdo všimne. Avšak lidé tady mají napilno, tak se mnou moc nezdržují. Jsem rád, že jsi tady. Půjdu s tebou, jo? “
„ Time, já nevím, “ povídám. „ Měl bys možná už jít domů. Doma tě už asi postrádají. Raději tě domů odprovodím, co říkáš? “ Timovi se dvakrát nechce takové zajímavé místo opustit, ale přece mě poslechne. „ Tak jo, půjdeme. „ Přicházíme k jeho domovu, ale teprve tam se dovídám, že na Tima doma nikdo nečeká. Povídám mu: „ Time myslím, že bys přesto měl už doma zůstat. Víš, na stavbě to není přece jen pro tebe moc bezpečné. “ Nebyl moc nadšen tou myšlenkou, ale posadil se u domu a jako, že teda jo.
Vrátil jsem se k řece sám. Trvalo to však jen okamžik, a Tim byl zpátky. „ Time, Time. Co mám s tebou dělat, pohlíží na mne nevzrušeně. “ Povídám mu, „ vyfotím si tě, Time, ano? “ „ A proč? “ Hledí nechápavě na mě. „ Rád bych tě představil čtenářům mého blogu Time. “ Je na něm vidět, že nemá ponětí co ten blog je, ale proti fotografování nic nenamítá. Několikrát musím mačkat spoušť, protože Tim sice nic proti fotografování nemá, ale taky to nijak nepodporuje. Pořád mi odchází ze záběru a málokdy ho zachytím v jednom kuse, jak se říká. Nakonec si dá přece jen říci a jeho obraz pro vás ukládám do paměti. „ Měl bys, Time opravdu už jít domů, domlouvám mu. “ Bere to tentokrát vážně a odchází.

známka prozradí lecco

K večeru přichází déšť. Už to není zdaleka tak zajímavé, jako dopoledne, kdy svítilo sluníčko, a kolem řeky pobíhal Tim.
Hněvkov má sice svůj kostel, ale je jen součástí Zábřehu na Moravě. Intenzívně jsem prohledával Internetové stránky, ale našel jsem pouze ty o výstavbě tunelu v Hněvkově. Bez obav. Je to pravý tunel (v kopci :-). Jé, tunel!


13:02 [Permalink]

úterý, 5. červenec 2005

Jedna dobrá a jedná špatná zpráva.

Nejdříve ta špatná:
ČTU, navrhl novou generální licenci, kde v odstavci 6, druhého článku, se doporučuje uživatelům wifi sítí odchod do ilegality, nebo náruče telete.


Toliko těm, co využívají tyto sítě a třeba i konektivitu do Internetu. Návrh je špatnou zprávou možná jen pro mne. Nepropadám beznaději ještě sic, leč znejistěl jsem trochu víc. ČTU – děkuji. Už jsem si myslel, že z těch vyjetých kolejí nevyjedu. Byl to příliš pohodlný život, při kterém bych mohl dále tloustnout. Tedy vzhůru na střechy a antény dolů, občane! No co, co, co? Občane.

Teď ta dobrá:
Česká televize na druhém programu opět vysílá náš oblíbený seriál "Jistě pane ministře." Tam lze nalézt často odpověď na otázky veřejného života a vysvětlení mnohých, pro nás mnohdy nepochopitelných rozhodnutí politiků a úředníků v úřadech jimi vytvořených. Teprve po zhlédnutí tohoto seriálu, tato rozhodnutí nabývají pochopitelný rozměr i pro mne. Jakým například je, uvažování Českého telekomunikačního úřadu. Po létech neporozumění, mohou různá nařízení získat i mé pochopení a posléze i radostné plnění jich, neboť jsou jistě tvořeny jen pro mou lepší budoucnost.

Antény hyzdí střechy, pane ministře.


21:40 [Permalink]

sobota, 2. červenec 2005

Mimikry

Být neviditelný. Alespoň v dětství to bývalo časté přání. Ale i v dospělosti to bývá leckdy přímo toužebné přání. Myslím si však, že člověk může, na rozdíl od jiných živočichů, použít své mimikry pouze v davu :-)
Za to noční motýl dokáže své mimikry používat dokonale. Seděl si nad umyvadlem celý den, aniž byl spatřen. Člověk zaujatý pohledem na svůj obraz v zrcadle, nemůže vidět to, co je neviditelné.


motýl a jeho mimikry

10:53 [Permalink]

pátek, 1. červenec 2005

Vzpomínka.


Podvečer. Po pravé straně mám Vysoké Tatry, po levé Tatry Nízké. Slunce už zapadá za ty Vysoké. Vím, že zvlášť v těchto nastávajících prázdninových dnech, lidé zastavují na svých cestách leckde. V Alpách, Pyrenejích, na Krétě, nebo v Rocky Mountains. Já jsem pecivál, a jak už jsem dříve naznačil, pohybuji se ve vyjetých kolejích. Kdekoliv zastavím, nebývá to většinou poprvé. Spíš po x-té. Mnohá taková zastavení občas probouzejí letité vzpomínky. Jako například tu, která se mi vybavila při pohledu na Nízké Tatry, kde je vidět Kráľova Hoľa se svou věží vysílače. Jako mladé ucho, svištěl jsem se svou skvělou Pragou S5 k této hoře. Dost často jsem musel nahlížet do mapy, neboť tehdy i Podbrezová byla pro mne koncem světa. A co teprve Šumiac. Už to jméno znělo exoticky. Sluníčko svítilo, když jsem vjížděl do Šumiace. Nádherný den. Místních jsem se ještě dotázal na správnou cestu k vysílači a už Pragovka supěla do kopce, jen se z ní kouřilo. Na vrcholu se ale počasí rychle zvrtlo, tak jak to bývá na horách a na Kráľovej Hoľi zvláště. Chlapi mě už čekali. Zastavil jsem a chtěl vystoupit. Nešly však otevřít dveře. Praga S5 T měla ještě otevírání dveří do protisměru. Zatáhlo se za plechovou kliku a loktem se dveře vyklopily. Když to šlo, což nebyl v té chvíli ten případ. Dveře byly zaseknuté a otevřít nešly. Gestikuloval jsem, že nemohu otevřít dveře. Přistoupili dva chlapi a společně mi dveře otevřeli. V té chvíli jsem pochopil, proč nešly otevřít. Venku byl takový vichr, že mi bránil dveře otevřít. Problémy s větrem nás zdržely při vykládce a já musel nahoře přenocovat. Byla tam taková veselá parta a ubytováni byli v horské chatě, poblíž vysílače. Byla to jen taková lovecká chata s postelemi na patro. Večer jsem se ptal, kdeže mají WC. „Támhle, kousek od chaty, ale vezmi si sebou tuto širočinu, co stojí u dveří.“ Smáli se. „ Na co širočinu?“ Ptal jsem se nechápavě. „Na medvěda, přece.“ Smáli se při tom, ale nějak jsem cítil, že to myslí opravdu vážně. Jeden z nich mi to vysvětlil. „ Občas se tady opravdu v noci potulují medvědi. Jednou, když byla čerstvě zabetonována patka kotvy lana, tak se ráno v betonu objevil otisk medvědí tlapy. Taky bylo možno slyšet občas večer medvědí mručení kolem chaty.“ Po tomto vysvětlení jsem cestou ke kadibudce viděl v každém kameni medvěda, ale sekeru jsem hrdinsky nechal v chatě. A co se vám nepřihodilo. Medvěd nepřišel. Ale zdržel jsem se venku jen po dobu nezbytně nutnou :-)
Vyšplhal jsem se za ta léta ještě na mnoho vrcholů Česko Slovenských. Tam, kde se stavěly rozhlasové a televizní vysílače, nebo později stanice mobilních operátorů. Mnoho se při tom prožilo, ale Šumiac a Kráľova Hoľa mi utkvěly v paměti nejvíc.
V této chvíli drobný déšť kropí tento pro mě tolik blízký kraj a snad pomůže zastavit nynější lesní požáry. Mimo jiné i ty v okolí Heľpy, která je kousek od Šumiace.
Bůh pomáhej tomuto kraji. Krásnější krajinu jsem ještě neviděl, vyjma té naší :-)

Neměl jsem už další příležitost podívat se do Šumiace a na Kráľovu Hoľu. Vrátil jsem se tam alespoň virtuálně. Pochválen buď Internet.

Kráľova Hoľa
Šumiac


19:31 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo