Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

sobota, 25. červen 2005

Komár a mravenec.


Letěl komár. „ zzzzijiííííí!“ Hledal místo k usednutí. Na kmeni smrku uviděl lezoucího mravence. Usedl vedle něj. „Hej, mravenče! Co hledáš tak vysoko? Nemáš křídla na takovou výšku, proto by ses měl držet při zemi.“ Na to, mravenec: „Vylezu až tam, kde už nic není a kde ani komáři nelétají a nebzučí zzzzijíííííí.“ „Není proč tak vysoko létat, když tam nic není. My komáři nejsme tak hloupí, zzzzijíííí.“ Odseknul komár. „ To já si tam rád vylezu,“ opáčil mravenec a postupoval dál vzhůru po kmeni. Komár zapištěl, „aby tě tam někdo nesezobnul. “ Na to, mravenec, „mám silná kusadla a každý si rozmyslí něco si se mnou začít. To spíš ty, by ses měl obávat, že se staneš něčí potravou. “ „Já?“ Odfrknul komár. „Já mám takový bodec, že se nikdo neodváží ke mně ani přiblížit když zaslechne moje zzzijiíííí ! My komáři jsme předurčení k ovládnutí této země a možná i vesmíru.“ „To určitě, náfuko. Mravenci jsou ti, co tady budou vládnout.“ A vykročil po smrkové kůře. Pojednou, jeho nohy něco zadrželo a už nemohl pokračovat dále ani krok. SMŮLA! "On rád by k nebesům, však smůla nohy víže." Komár se podivil, co že se mravenec najednou zastavil. „Copak, copak? Už jsi dost vysoko? Už nechceš až na vrchol a stát se vládcem světa? Říkal jsem ti přece, že výšky patří těm, co mají křídla. A to jsme my, komáři. My jsme předurčeni k vládnutí!“ Jak se tak naparoval před mravencem, i jeho smolná chvíle nadešla. Ještě máchnul svými křídly a byl jat navěky, tak jako mravenec. Smůla se jim při cestě k ovládnutí světa lepí na paty.
Pryskyřice stéká dolů po kmeni a táhne ke dnu každého, kdo si nedá dobrý pozor, kam při cestě vzhůru šlape. Na milióny let zavírá příběh mravence a komára. Pryskyřice se stala jantarem a ten nám ten příběh po miliónech let vyprávěl.

mravenec v jantaru-PowerShot A310 macro+lupa komár v jantaru-PowerShot A310macro+lupa

Co se týče mravenců, tak Plaváček na svém blogu jednou zauvažoval o nástupu mravenců za lidskou populaci. Vyjádřil se tak po přečtení komentářů čtenářů na jednom, mnou nejmenovaném weblogu, kde ke komentování byla předhozena komentářů chtivým čtenářům "Papežova kost."
Vítejte v budoucnosti


16:21 [Permalink]

neděle, 19. červen 2005

Jak je na východě?

Po delším čase opět směřuji ve vyjetých kolejích k východu, tam kde končívalo Československo. Za Žilinou zastavuji na kafe pod "Kozím hrádkem." Jmenuje se správně Starhrad, ale já mu raději říkám Kozí hrádek. To když jsme tady jezdívali s mým kolegou Zdeňkem, tak o něm prohlásil, že ho musely na takové skále postavit snad horské kozy. Tak mu to zůstalo. Léta jezdím kolem této zříceniny a jen Váh mi doposud vždy úspěšně bránil v návštěvě tohoto hradu. Díky tomu však Starhrad má stále pro mne kouzlo nepoznaného a fantazie může bezuzdně čarovat. Ale to snad až někdy příště.

tady lze Váh překonat sucho nohou

Kafe je dopito, východní směr-go.
K polednímu se přibližují bílé vrcholky Vysokých Tater. Ještě hodně sněhu je na štítech. Z dálky nejsou patrné žádné stopy po katastrofální vichřici. Ale, jak se přibližuji, objevuji ve stromové zeleni velké plochy odlišné barvy. Zastavuji na odpočívadle před Tatranskou Štrbou. Beru si triedr a to co z dálky vypadá jako jen odlišná barva lesa, teď vidím v krutém detailu. Spoušť. Mé milé stromy tam leží jedem přes druhého a v jejich korunách už vítr nikdy nezašumí. Slzy se tlačí do očí při pohledu na tu zkázu. Jezdívám tady bezmála třicet let. Vždy znovu a znovu, mě pohled na Tatry okouzloval. Teď je můžu litovat, že si živel vybral zrovna toto místo k demonstraci své síly. Raději jedu dál. Ale největší zkáza se ukazuje teprve při pohledu od Popradu. Zničená plocha lesa je tady obrovská. Tatry poničené, však stále impozantně krásné, nechávám za sebou.
Přes Levoču, kolem nepřehlédnutelného Spišského Hradu, jedu dál na východ.
Krajina, se pozvolna mění a dále na východě, jsou vidět stopy po poslední velké vodě. Je to, Boží kraj, ale jím často zkoušeným.
Možné je také to, co jsem četl o teplotě pekla na Oslu. Tam jistý student došel k závěru, že je peklo zamrzlé. Čertoviny se pak dějí leckde.
Tady na východě naopak teplota až nepříjemně stoupá a jen díky globalizaci i zde je k mání voda z Plzně, která dokáže trochu to pekelné vedro tlumit :-)

Co se nasbíralo


18:11 [Permalink]

úterý, 7. červen 2005

Za tratí

Co jsem si poznamenal do Pink Panthera.

notes book

Jsou cesty, kterými se můžeme ubírat léta, den co den. A přesto, zvlášť jedeme li autem, nevnímáme příliš detaily blízkého okolí, ale spíš je vnímána vzdálenější krajina. On se kopec déle udrží v zorném poli než například dům.
Občas se stává, že člověk zmírní svůj silniční trap ať už dobrovolně, či z nějakého určitého důvodu, a zastaví v místě, kde by normálně nezastavil. Pak, když odstoupí dál od vyjetých kolejí, vidí, že krajina mění svou tvář. Dnes jsem taktéž zastavil v jednom takovém místě, jímž jsem projížděl léta, aniž by mě kdy napadlo tam zastavit a prohlédnout si okolí. Nikde bych nedojel, kdybych takto chtěl prozkoumat všechna zajímavá místa. Teď, dílem náhody, se to podařilo a já mohl poodstoupit. Díval jsem se z povzdálí na plynoucí řeku vozidel po vzdálené silnici a byl při tom rád, že jsem chvíli v bezpečí před dravým jestřábem středoevropským. Na jedné straně silnice, na druhé železniční trať. Po trati na vyvýšeném náspu občas projel vlak. Malý viadukt lákal svým kamenným obloukem ke vstupu za trať. „Pojď, uvidíš kouzelnou zahradu.“ Nechal jsem se zlákat jeho našeptáváním a pošel pod klenbou na stranu za tratí. Civilizační hluk se s mým každým dalším krokem vzdaloval a přede mnou se otevřel pohled na romantickou krajinu se dvěma rybníky. Zvuky se rázem změnily. První kdo se ozval, byla malá kuňka v kaluži před rybníkem. Rychle však zmizela pod hladinou, jakmile ucítila mé kroky. Dál po hrázi mezi rybníky už všechny přehlušoval hlas, znějící jako když o sebe křešete dvěma pazourky. Takový zvuk mi připomněl. Neboť v dětství, objevování pazourků, kamene tolik popularizovaného v knihách Eduarda Štorcha, bylo velmi populární a snahy o vyrobení podobného nástroje jaký používali lovci mamutů jím popisovaní, doprovázelo také to křesání kamene o kámen. Pazourek jsem už dlouho neměl v ruce, ale ten zvuk mi utkvěl v paměti. Ten silný křemenný zvuk nemůže vydávat nikdo jiný než rákosník. Skrytý v rákosí vydával hlasitý zpěv, že nebylo až tak obtížné ho vypátrat. Usazen na stvolu rákosu, jako na obrázku ornitologické příručky, dmul svůj vak k této hlasité interpretaci, aby přehlušil svého soka na protějším břehu. Volavka vylétla kousek přede mnou a ještě v letu se na mě podívala svým velkým okem, než zmizela v korunách stromů na druhém břehu rybníka. Racci stojící na kůlech čnících z vody a káchající kachny zůstávají v bezpečí uprostřed vodní plochy, rákosník se však nízkým přeletem vzdálil ode mne kousek dál a okamžitě pokračoval ve své pazourkové písni, aby nebylo pochyb o tom, že je trvale přítomen v rajónu. Slunce zahřívalo po včerejším dešti zmáčenou zem a všechno tady kypělo životem. Čmelák si pochutnává na nektaru ve zvoncích květů Kostivalu, kterého tady roste velké množství. Kostival kosti léčí. Osobně jsem měl možnost jednou vyzkoušet a mohu potvrdit jeho skvělé vlastnosti. Mé namožené údy vděčně přijímaly kostivalovou mast odporné konzistence. :-) Hlemýžď spěchající trávou za potravou má oči na stopkách, aby mu nic neuniklo. Čáp bílý zakroužil nad svým hnízdem na vysoké osice, ale neusedl na ni. Snad jen kontroloval, zda je vše v pořádku, nebo zda už se jeho partnerka vrátila. Podle zpráv ornitologů se letos z neznámých příčin vrátilo podstatně méně čápů než jiné roky. Je docela možné, že je tady u rybníka sám.
Vracím se pomalu zpět za zpěvu ptáků, kteří pějí, co jim hrdélka stačí. Ještě v tůni u rybníka zahlídám kachnu březňačku, kterak se zobákem probírá zeleným okřehkem. Zastavuji se a chvíli se navzájem pozorujeme. Kachna však usoudila, že o mou pozornost nestojí a se zlostným kácháním mizí za rákosovým porostem. Tím jako by zpečetila rozhodnutí obyvatel kouzelné zahrady. Čas mé návštěvy vypršel. Opět jsem v "civilizaci" před tratí. Hluk, vytvářený lidmi, opět zaplnil prostor. Silnice hučí pod dohledem bystrých očí jestřábů.
Kdeže ta kouzelná zahrada je? Inu, může být kdekoliv. Musíme se jen občas zastavit, aby se otevřela její brána a bylo nám umožněno procházet se v ní s očima na vrch hlavy.

kouzelná zahrádka


22:31 [Permalink]

neděle, 5. červen 2005

Vtípek.

Dnešní monzunové odpoledne mi umožnilo pokusit se zobrazit vtípek, který mi před pár dny vyprávěl člověk, jenž sypal vtipy jako z rukávu. Nechápu, jak si někteří dokážou tolik vtipů najednou vybavit. Já mám problém zapamatovat si jakýkoliv po dobu jednoho dne a to musím na něj intenzívně myslet. U tohoto vtípku to bylo trochu odlišné. Rovnou jsem si ho namaloval a už jej nezapomenu. :-)

krá krá krá krá
křáp !kri-kru-kre? hernajs jak to bylo?-update 25.10.2005- že by, ptačí chřipka?


20:16 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
knihovna a Šenovské muzeum

Webhosting poskytuje Český hosting
Top školky
OBLÍBENÉ

Haló, Ostrava!
pomoc sms
Rádio na přání
tv noe
Drápkaté opice
Jana (mlčící)
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice



rozcestník


NOVÉ

Město Šenov

Pořád zelené

Vyrobeno v Beskydech

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo