Pferdův blog
Archive of Pferdův blog
pferda@zdeneksebesta.net Všechna práva na omyl vyhrazena.
pondělí, 30. květen 2005
Chrámy
Vloni jsem z žaludu Vratimovského dubu vypěstoval sazenici, která měla být vysazena na památku jednoho "zabitého" dubu v Bruntále. Doubek hezky rostl v květináči, ale letošní zima byla pro něj krutá a jara se nedočkal. I tak to v přírodě chodí a já budu muset začít znovu. Už i pro to, že v těchto tropických dnech, představují stromy azyl před sluncem svým měkkým stínem. Stojím pod dvěma kaštany a jejich koruny vytváří tu nejúžasnější klenbu přírodního chrámu. Sluncem prosvětlené listy jsou těmi nejkrásnějšími chrámovými okny. Ptáci poletují v chrámu a slunce v něm má přívětivě zelenou barvu. Jsou šťastlivci, co mají takový chrám v blízkosti obydlí, díky svým moudrým předkům. Já nemám stromy velikány v blízkém okolí, ale i obyčejná jabloň, ponechaná svému růstu, dokáže poskytnout dostatek stínu i pro tyto žhavé dny. Avšak chrámem jabloň není. Snad kapličkou. To ano. V dnešní době, v této krajině, chrámy se stavějí sporadicky. Můžeme však chrámy sázet. Eliška zasadila na naší zahradě Jinan dvoulaločný - Ginko běloba. Ten však klenbu nevytváří a navíc, ne a ne se rozrůst, čímž jeho chrámová budoucnost je sporná. Doubek, který se měl stát chrámovým stromem, jara se nedočkal. Nezbývá nic, než se nadále pokoušet, aby i ti příští mohli využívat stínu přírodního chrámu, neboť slunce nebude jen přítelem, ale podle dosavadního chování lidstva, i mnohdy zlým pánem. Pak stromy budou naší záchranou. Sázejme stromy, aby v krajině zůstalo mnoho stromů, jako těch co nám představuje v seriálu České televize Luděk Munzar. Dnes jsem při lenošení v kaštanovém chrámě pročítal poslední vydání časopisu Computer. Tam jsem v rubrice Jednohubky objevil pár odkazů, věnovaných stromům a lesům. Trochu jsem je prozkoumal. Například Forests forever, nabízí majitelům rychlejšího připojení, nebo trpělivosti při načítání flashe moc hezkou podívanou na lesy celé zeměkoule. I s hudbou. I další odkazy, jako například Nový prales, jsou inspirativní. Jeden z odkazů je žánru lechtivého a třebaže nejsem puritán a odkaz nabízí klikáním na nelesní obrázky pomoc lesům, nedovoluji si ho dále šířit :-) Odkaz na globálního lesního hlídače mě překvapil tím, že ve svém rajónu nemá Evropu. Že by po Francouzském "NON!", se s Evropou už nepočítalo? Uvidíme.
Notesbook zavírám a sleduji sýkory modřínky, ty klenoty chrámu přírody, jak kolibřicím, či spíše motýlím letem poletují mezi stvoly rákosu a usedají na jeho slabé stvoly před tím, než se snesou do vody , aby se taky zchladily z toho horka. A pak se jako chmýří zase vznesou do klenby chrámu stromů svým motýlím letem. Kdepak jsou vlastně motýli?
Ve stínu chrámu vrby, opravoval jsem plechového pomocníka, aby ještě chvíli mohl být naším Favoritem při pohybu na cestách. Díky, vrbo, že při tom slunce nebuší do mých zad bičem otrokáře. Vrba nemusí být jen na mluvení.
Večer se zvedá vítr. Při sledování zpráv z Čech na ČT 24 Živě propadám panice a Favorita parkuji kousek dál, z dosahu suchých větví chrámové vrby. Co kdyby! A kde je vděk z odpoledního vedra?
20:23 [Permalink]
neděle, 29. květen 2005
Povídání z horka.
Jo, horko opravdu tento víkend bylo přijatelné i pro teplomily. Žízeň byla hnedle krásnější a klíšťata přítulnější. Loni v létě jsem tady propagoval svou metodu odstraňování těchto přítulných zvířátek z kůží zvířat i lidí. Ta spočívala ve vytrvalém kroužení tyčinky s vatou okolo přisátého klíštěte, až do stavu jeho znechucení tímto obtěžováním. Pak muselo dříve či později kůži opustit.
Letošní léto ovšem bude ve znamení převratných technologií v odstraňování nepohodlných příživníků. Aby nedošlo k omylům, myslím tím výslovně klíšťata, případně blechy v kožiších našich čtyřnohých přátel, nebo nás samotných.
Je to nahrazení metody odstraňování klíšťat pomocí tyčinky, odstraňováním pomocí speciálních kleštiček.Třeba takových. Byly mi doporučeny mým kolegou v práci, který mi popisoval odstraňování klíšťat pomocí těchto kleštiček jako vteřinovou záležitost. Z trochou nedůvěry sice, investovali jsme asi 50Kč v lékárně do koupě popsaných kleštiček a při první příležitosti vyzkoušeli tuto novinku, na což nebylo potřeba dlouho čekat. Ruka hladící Macka záhy vypátrala nezvaného hosta v kůži a nástroj mohl projevit své schopnosti. Stejně jako když vysunujeme v propisovací tužce náplň, otevírají se "klíšťokleště" a uvolněním stisku se klíšťátko uchopí za límec, jedním směrem zatočí a vyhodí z kožichu ven. Jde to opravdu velice snadno, milé operované zvířátko ani nezaregistruje nějakou nepříjemnost a příživník zůstane pevně uchopen v kleštích. Tím pádem už nehrozí jeho upadnutí zpět do kožichu zvířete, nebo na zem a podobně. Ještě několikrát jsme kleštičky tímto způsobem otestovali a věřte, že tak jednoduché to ještě nebylo. Musím říct, že je to pro mně opravdu převratná věc. Tuto převratnou věc koupíte ve své lékárně, nebo např. zde. Další převratnou věcí se pro mně stalo oznámení o objevení nového přípravku, k zabránění šíření infekce zásluhou kožních parazitů. Jmenuje se Antisept a v naší lékárně ještě o něm neměli ponětí. Věřím, že jinde už je situace mnohem pokročilejší a zhruba za 400 korun můžete tento zázračný přípravek koupit. Myslím, že Juwim gel antisept bude výhodná investice. Pokud ovšem situace ve vaší lékárně bude podobná jako u nás, pak je tento přípravek za lidovou cenu k dostání např. zde.
Nezbytným opatřením se stalo už sice ne převratné, ale standardně spolehlivé použití roztoku pro aplikaci na kůži firmy MERIAL-Lyon France. Je to přípravek s názvem Frontline. Je k dostání ve veterinárních ordinacích. Aplikuje se pár kapek do kůže na zádech zvířete a je zajištěna ochrana na několik měsíců. Ach jo, samé dobré investice. Ale nevypadá, že by nás příživníci přestali vyhledávat, a tak my musíme být připraveni neusnadňovat jim jejich pobyt u nás.
21:14 [Permalink]
sobota, 21. květen 2005
Volenský rybník
Dlouho mě sužoval pohled na vypuštěný Volenský rybník. Býval snad největší vodní plochou v Šenově, neboť Košťálovský rybník je taktéž dosti veliký, ale Volenský mi připadal větší. Takže tento, pro domorodce velmi známý rybník, byl na podzim loňského roku vypuštěn, aby mohl být zbaven letitého nánosu bahna. V našem periodiku, zvaný Oběžník, byla zveřejněná zpráva o záměru odbahnit Volenský. Správcem Volenského rybníka je Rybářství Rychvald, který vypsal výběrové řízení na jeho tzv. odbahnění. Čtu si zprávu v Oběžníku a nemaje při tom ponětí o jakémkoliv odbahňování, jen si pomyslím, že je to asi nutné a rybník po tolika letech si jistě zaslouží pozornost jeho majitele.
Tak byl Volenský podle plánu vypuštěn a břehy zbaveny stromů, které se příliš sblížily s vodní hladinou. Jistě nejen mi budou chybět malebné výhledy skrze koruny starých stromů, ale nic neroste do nebe a naděje v obnovu rybníka skýtala i naději na obnovu porostu břehů. Na dno rybníku nastoupili "bahňáci", čili strojníci bagrů, rýpadel a buldozerů k nelehkému úkolu. Jezdíc okolo, obdivoval jsem jejich odvahu, s jakou se nořili do obrovské vrstvy bahna bez obav, že by se už nemuseli vyhrabat ven. Původně byl v rybníku i ostrov, který býval hnízdištěm velkého množství vodního ptactva, především racků. Taktéž na tento ostrov mělo být nahrnuto větší množství bahna a tím by se zvětšila jeho plocha, ku prospěchu všech ptáků. Bahňáci se snažili, bahno bylo s obtížemi hrnuto na valy v řadách a zdálo se být vše v pořádku. Potom po nějaké době se stroje zastavily. Čeká se na mráz, který bahno ztuží, aby se s ním mohlo lépe manipulovat, pomyslel jsem si. Mráz přišel a ne malý (vzpomínáte, že?), přesto se nemanipulovalo. Asi to ztuhlo příliš, opět jsem mudroval. Zima však pomalu končila, a stroje se jeden po druhém z rybníka vytratily. To už jsem zbystřil pozornost a znovu vyhledal na Internetu stránku s výběrovým řízením. Znovu jsem přečetl zadání a došel k závěru, že pokud by měl být dodržen termín napouštění podle něj, tak se nedal stihnout. Zřejmě bahno bylo na podzim ještě příliš tekuté k zpracování, v zimě pak naopak příliš tuhé. Zřejmě se odbahnění dá opravdu provést jen po částečném proschnutí. A bahno opravdu na hromadách prosýchalo. Ale bahňáci nikde. Už se neobjevili. Ptáci začali dle svého pudu zakládat hnízda na ostrově, který však ostrovem už nebyl. A nejen na něm. I na okolních hromadách uschlého bahna. Avšak tyto ne ostrovy, nýbrž kopce, už neskýtaly ochranu vodou. Taktéž se vkrádala do mysli myšlenka na výbuch komáří bomby, v případě příznivých podmínek v "bažině".
Intenzita mého surfingu se zvyšovala s postupujícím oteplováním a nečinností na rybníce. V archívu Oběžníku, na stránkách Šenova, se mi ani po usilovném pátrání nepodařilo najít jakoukoliv zmínku o rybníku a jeho odbahnění. Ani ten starý zápis jsem už nedokázal vyhledat. Na stránkách Rybářství Rychvald jsem našel informaci, že výlov rybníka Volenský bude 10.4.2003. Což znamená, že stránky se neupravovaly 2 roky? Už to tak bude. Přesto jsem použil mailovou adresu z těchto stránek a napsal dotaz, jak je to vlastně s Volenským rybníkem a proč se stále nenapouští vodou. Třebaže adresa je info@rybarstvirychvald.cz, nedoufal jsem v info-odpověď už pro tu aktuálnost webu. A nemýlil jsem se. Odpovědi jsem se sice nedočkal, však voda už do rybníka začala natékat, bahno ne bahno. Brzy budou hnízda ptáků na ostrově opět v bezpečí vodního živlu. Za to, hnízda na bahenních hromadách zřejmě skončí pod vodou. Můj rozum mi nechce napovědět, zda se hromady bahna opět rozloží vodou po celém dně, či nikoliv. Mám za to, že odbahnění rybníka spočívá v tom, že se bahno z rybníku odstraní, třebaže mi není jasné kde se takové bahno dá odložit. Ale nějaké řešení asi existuje. Možná se mýlím a měl jsem možnost sledovat odbahnění rybníka v přímém přenosu tak, jak má správně probíhat. Možná se nemýlím a tady to odbahnění neproběhlo vůbec tak, jak by mělo. Zdá se, že tady něco řádně zaskřípalo a někdo si možná na tom bahně vylámal zuby. Ani se nedivím. Nebyl to snadný úkol a finanční stránka věci mi taktéž není známa. Nemohu se však ubránit pocitu, že s tím napouštěním se otálelo nezodpovědně dlouho. Proč obyvatelé rybníka museli tak dlouho čekat, třebaže správcům bylo možná dobře známo, jak se situace okolo Volenského vyvíjí už v době, kdy stroje opustily rybník.
Když chybí informace, je to mizérie. Někdy se zdá, že je snazší navštívit hospůdku a proklikat se mezi sklenicemi moku k informacím v ústním podání.
Já však zkusil síť sítí a jednoduchým vyhledáváním jsem kýženého výsledku nedosáhnul.
To mě však nermoutí tak, jako osud třeba stále ubývajících racků.
K dotvrzení mého úsudku, že odbahnění vlastně neproběhlo, objevil jsem další stránku s vyhlášením nové soutěže na odbahnění Volenského
17:29 [Permalink]
čtvrtek, 12. květen 2005
Kosa a kosata.
Kosou trávu sekati, dlouhá léta žíti? Dost možná. Časně ráno, kdy má člověk ještě trochu obavu brousit kosu, aby nesekající sousedi nebyli předčasně vzbuzeni, vydávám se posekat zahradu. Znáte ten zvuk, „šššsszzzmisszz! šššsszzzmusszzss!“ Proto jen tak zlehka přejedu ostří, jen tak pro začátek. Toulec s brouskem, věším někam na strom, abych ho po chvíli už nenašel, a pouštím úhlavního nepřítele pampelišek do boje. Broušení kosy po ránu je sice trochu problém díky kovovému zvuku, ale co je to proti motorové sekačce. Zkuste ji nastartovat o šesté hodině ranní v sobotu. Kosou však můžete sekat do sytosti, ba i v noci. Ale přec jen, za denního světla to jde o poznání lépe a je to i bezpečnější. Neboť kosa nezná slitování jak s pampeliškou, tak i s čímkoliv jiným co se jí postaví do cesty. Samozřejmě existují výjimky, například kámen, ten zase nemá slitování s kosou :-). Daphne provokuje jakýkoliv divný pohyb. Zahradní hadice při napouštění jezírka, otáčející se kola vozíku, koleček, sekačky ap. Ovšem kosa, to je panečku jiná. Hned na poprvé jsem ji musel důrazně varovat. Díky inteligenci, welshkorgiům vrozené, ihned pochopila, že tady končí legrace, protože kosa vyhlíží opravdu mnohem nebezpečněji, nežli oblíbené hrábě nebo koště. Drží se od kosy dál a tváří se při tom moudře. Nejsem žádný profesionální žnec, pouze jsem se trochu naučil kosit trávu tak, abych při tom neustále nezakopával. Věřte, že naučit se kosit není žádné umění a po sezení u počítače je takové sekání zahrady kosou opravdovým balzámem na ztuhlou páteř. A pak, to ranní ticho. Je slyšet každý ptačí zvuk. V přestávkách, kdy brousíte kosu, nebo se rovnáte zpět do vzpřímené polohy, můžete pozorovat ptáky, kterak se pachtí za potravou pro svá dítka jarní lásky. Ve dnech ledových mužů sice bývá ráno kosa, ale kosa vás jistě v krátké chvilce zahřeje. Přiznávám, že tzv. anglickému trávníku se výsledek zdaleka nepodobá, ale nedbám na to. Ono se to srovná. Za tu atmosféru to stojí. Hledám místo, kam jsem odložil brousek. A podívejme se.
p.s. Během dne, mezitím co jsem průběžně ťukal tento text, kosata vylétla z hnízda, a od teď už to pro ně nebude sranda. Avšak život je krásný.
11:32 [Permalink]
pátek, 6. květen 2005
Největší Čech.
Koupil jsem si nový notesbook Pink Panther. Dobře sedí při psaní na koleně.
Říká se, že papír snese všechno. Ne už tak všichni čtenáři. Lavice, která podepírala mé ruce, v jejichž dlaních ležela má těžknoucí hlava při sledování výkladu pravidel mého mateřského jazyka paní učitelkou, je pravděpodobně už proměněná v tepelnou energii. Ta, jak známo je nezničitelná, na rozdíl od mých vědomostí. Z toho plyne, že i nadále se milí čtenáři budete setkávat v mých textech s čárkami na místech nepatřičných, a naopak budou často chybět na místech patřičných. Ale pracuji na zlepšení. Asi tak, jako na zlepšení textů anglických "on mirror of my personal pages." Ty jsem raději odstranil, pro případ, že by je četl nějaký anglofil. Četl jsem jednou o Africkém kmeni, kde se jeho příslušníci smáli nepřetržitě jeden týden až padali vyčerpáním. Hrůza při pomyšlení, že i já bych svými texty mohl způsobit něco podobného!
A teď už konečně k tématu. Tím je volba největšího Čecha. Můj postoj k této volbě, byl od počátku skeptický. Myslel jsem, že nelze spravedlivě povýšit někoho z českého národa, aniž by zároveň jiný velký Čech nebyl ponížen.
Nominace těchto velikánů mne ovšem zaujala. Že je takové množství velikánů přede mnou mě nijak nepřekvapilo, naopak jsem to očekával. I někteří velcí padouši, dle mínění některých nominujících občanů velcí Češi, mne předběhli, což mě i potěšilo. Že moje skepse vůči spravedlivé volbě je oprávněná, o tom mě přesvědčuje fakt, že kriterium všeobecné prospěšnosti, či neprospěšnosti národu je pro mě nesrozumitelné. Snad by o tom mohli lépe rozhodnout jiné národy. Ty mohou lépe vidět, kdo z naší kotliny vyčnívá. Asi se mi nezdá, že ve stovce vyvolených Čechů je velká většina z jednoho nebo dvou posledních století. Svědčí to o tom, že v dalším století by mohla být až polovina národa velkými Čechy, pokud by to mělo mít setrvalý trend.
Ale bez ironie musím přiznat svou hrdost nad výčtem byť jen nepatrné části významných Čechů. Na významné padouchy ovšem hrd nejsem.
Nepřipojím se k anketě z důvodů už zmíněných. Navíc teď, kdy už nehrozí, že by například Gottwald mohl být Super Star, účast nepovažuji ani za svou vlasteneckou povinnost. Přes všechny výhrady jsem zvědav na to , koho mí spoluobčané považují za většího než byl, nebo je kdokoliv jiný z českého národa.
Zda převáží materialistický, nebo duchovní pohled. Jestli se lidé přikloní ke králům, či císařům, kteří se už jakoby většími narodili, nebo k těm co museli teprve vyrůst. To bude zajímavé zjištění. Tipnul bych si, že vítězem bude někdo z těch, kteří se většími už narodili.
23:15 [Permalink]
neděle, 1. květen 2005
Májová, aneb nová fakta o existenci vodníků.
Existují, vodníci? Myslím, že ano. Večer po setmění, když měsíc vpluje do jezírka, strom nad převislým břehem může ve svém stínu skrývat lecjaké tajemství. Hlasy nesoucí se po hladině, většinou nebývají tajemné. Rybky sebou plácají o hladinu. Koupají se ve vzduchu, na rozdíl od nás, koupajících se ve vodě. Také je slýchávat klasické, "žbluňk!" To, žába, leknuvší se třeba stínu, střemhlav mizí pod hladinou.
Ale je tu občas slyšet ještě jeden zvuk. Je to takové zvláštní šplouchnutí. Nad něčím se zavřela voda. Je to takové polknutí. Jako by voda něco spolknula. Znělo to jako dlaní protlačená hladina, za níž se voda tiše zavřela. Takový to byl zvuk/nezvuk. Ani vlnka po něm na hladině nezůstala. Nic jiného než vodník to nemůže být, napadlo mě. Neboť, co jiného by to ještě mohlo být? Vydra? Bobr? Ondatra? Nebo snad zatoulaná nutrie? Samá voda. Jmenovaná zvířata taktéž vplouvají tiše pod vodní hladinu, ale zdaleka to není jako ponoření dlaně. Spíš takové, "ťap-ťap-ťap.......špluchňoužbluňk." Jenže to, co se ozývalo zde, bylo tajemné: "Šploumlask." Vždy, když se večer setmělo, ozvalo se ono šploumlask, jakmile se někdo přiblížil k jezírku. Nedalo mi to a připravil jsem na tajemného tvora léčku. Měl jsem trochu obavy z toho, jak se může onen živočich při tom zachovat. Jakými prostředky (které by mohl použít proti mně) disponuje? Obavy-neobavy, zvídavost překonala strach z neznáma. Jal jsem se osnovat léčku. Pokud onen tvor je opravdu vodníkem, uvažoval jsem, nemůže přeci znát webovou kameru. Moje webkamera Creative se doposud jen neužitečně povalovala u počítače. Teď však nastala její, vpravdě historická, chvíle. Mohla zaznamenat v digitální podobě obraz tvora, o němž se jen v pohádkách vyprávělo, nebo jej malíři díky své obrazotvornosti namalovali. Ale fotografie, to tu ještě nebylo. Jezírko naštěstí není daleko od domu, takže postačilo pár metrů usb kabelu, a lov mohl začít. Usadil jsem se u počítače, spustil program na sledování prostoru webkamerkou a číhal. Soumrak trochu snížil kvalitu obrazu, ale pro dokumentární snímky to snad bude stačit, pomyslel jsem si. Když později vyšel měsíc, spokojeně jsem zaznamenal podstatné zlepšení obrazu. Po jisté době moje pozornost ochabla, neboť sledovat strnulý obraz na monitoru bez problémů, svede pouze profesionální strážní služba. Což není můj případ, takže jsem raději spustil automatické zaznamenávání obrazu. V případě nějakého pohybu kolem jezírka, by se filmové sekvence uložily na disk. Později, při kontrole záznamů, jsem však nic zajímavého neobjevil. Ve 23,00 hod. jsem se vydal k jezírku, abych pro případ deště sklidil kameru. Tu slyším, "šploumlask". "Zatra..!" Program na monitoring jsem předtím vypnul, takže nic. Co se dá dělat. Zítra to zkusím znovu.
Příštího večera, dříve než se úplně setmělo, zapojil jsem kameru a zkontroloval obraz na monitoru. K mé lítosti se za krátkou dobu na obloze nakupily mraky, zatáhlo se a monitorování jezírka pro tentokrát skončilo. Místo špehování, zabrouzdal jsem na odkaz vodníka a nestačil se pak divit, co různých živočichů s námi žije, aniž bychom něco tušili.
Byl jsem rozhodnut přijít věci na kloub, stůj, co stůj. Ale mezitím, co dny bez výsledku plynuly, zaujetí se vytrácelo. Potíže nebraly konce. Jednou nesvítil měsíc skrze mraky, jindy zase pršelo. Pak už měsíc začal couvat a kamera při malém osvětlení neposkytovala použitelný obraz. Na určitý čas bylo sledování mnou pozastaveno. Ale protože se šploumlask i nadále u jezírka ozývalo, nedalo mi to a před dalším úplňkem byla kamera opět na svém místě. Večery byly nyní osvětleny měsícem jako lucernou a pozorovací podmínky byly nadstandardní. Trpělivě jsem vysedával u počítače několik večerů, v naději na úspěch. Znovu se však dostavilo ochabnutí pozornosti, neboť s pokračujícím snižováním svítivosti měsíce, se naděje na úspěch markantně snižovala. Moje pozornost se částečně obrátila jiným směrem, než na obraz webkamery, který se mi jevil už pouze jako ikona v rohu monitoru. Jednoho večera před půlnocí, nastal čas ukončit mé vysedávání u počítače. Ještě jednou jsem zvětšil obraz webkamery na celý monitor. Obraz byl celkem slušně osvětlen měsícem. Po chvíli už rozeznávám kameny u jezírka a..............Vidím HO. Je tam. Sedí na kameni. Bože, dokázal jsem to. Jen to nezkonit. Opatrně sahám kurzorem na tlačítko v monitorovacím programu, abych vodníka vyfotografoval. Cvak! Fotografie se načítá....a ....N E N Í T A M ! ! ! ! ! Na monitoru už také není. Co se stalo ??? Jak mohl tak rychle zmizet? Až po chvíli mi to dochází. Automatický blesk. To jsem teda nedomyslel.
Další večer se už šploumlask u jezírka neozvalo. Ani další. Po týdnu mi bylo jasné, že je pryč. Definitivně. Škoda. Kdo má dnes v jezírku vodníka? Jó rybník, nebo jezero, to je jiná. Tam se udrží i hastrman. Ale zahradní jezírko, to je vhodné pouze pro vodníka menšího vzrůstu, pokud možno tichého, který neskřehotá každý večer to svoje bre-ke-ke-keééé! Taky by se neměl bát psů, neboť na většině zahrad nějaký ten psík často běhá a mohl by takového bázlivého vodníka zbytečně plašit. Pokud jsem se snažil poptávat po nějakém takovém vodníkovi, vždycky jsem narazil spíš na podvodníka. Jak známo, podvodníci ač jména podobného, charakteru nesrovnatelného jsou. Sice se traduje, že i vodníci nemají dobrou pověst a lidem prý škodili. Časem se však jejich vlastnosti lepšily a dnes z nich bývají příjemní společníci při posezení u vody. A kdo jiný než vodník, by mohl zabránit podvodníkům rejdit v kalných vodách, kde se s oblibou zdržují.
Běžný vodník si sám vybere vodu, kde se může cítit spokojeně. Měli jsme štěstí, že si jeden takový vybral naše jezírko k přebývání. Žel, moje zvědavost a diletantství při sledování ohroženého druhu v jeho přirozeném prostředí, zapříčinilo jeho odchod z naší lokality. Už se to nedá odestát. Z vlastní zkušenosti mohu těm, co vodníka u své vody ještě nemají, nebo se k nim právě nastěhoval, už jen poskytnout pár užitečných rad k jeho udržení. Voda by měla být stojatá, jezírko má mít členité břehy, a kameny, na kterých by mohl vysedávat. K doplňování jezírek, nádrží a podobných objektů ve kterých lze předpokládat vodníky, nepoužívejte chlorovanou vodu. Protože oči vodníků, vypoulené jako oči žabí, jsou velice vnímavé k všelijakým zánětům. Dále by vodník měl mít dobrý výhled na tři strany, přičemž na čtvrté straně může růst nějaký strom, který vodníkovi při odpočinku bude krýt záda. Není to sice podmínkou, neboť vodník má oči všude, ale je to vhodnější pro jeho pohodu. To jsou vlastnosti prostředí, určeného pro osazení vodníkem. Možná vodníkovi vyhovovaly i jiné podmínky u našeho jezírka, ty mi ovšem nejsou známy. Usadil se u nás, předpokládám tedy, že přibližně tyto podmínky vodníkům vyhovují. V žádném případě neopakujte mou chybu a nepokoušejte se vodníka fotografovat s bleskem!!!
Lépe bude, nepokoušet se o to vůbec a nadále se spokojit s vyobrazením zpaměti, tak jak se to vždycky dělávalo. Josef Lada jich pro nás namaloval dost a díky jeho obrázkům, ještě z dob, kdy vodníkům zdejší prostředí mnohem více vyhovovalo, máme alespoň přibližnou představu o tomto druhu. Přeji vám mnoho úspěchů při osidlování našich vod těmito atraktivními obyvateli. Jsem si vědom toho, že někomu to jejich bre-ke-ke-kééé může být nepříjemné, ale pro zachování národního dědictví, stojí za to, večer na chvíli zavřít okno. Vždyť teď, po vstupu do EU, bychom mohli o tyto svébytné příslušníky vodní říše snadno přijít, pokud nezabráníme devastaci přirozeného prostředí, ve kterém jedině mohou vodníci žít. V opačném případě by mohli naše vody opustit a začít obsazovat vodstvo na západ od nás. Ale toho se neobávám. Podvodníci jistě této možnosti plně využívají, ale vodníci, to jsou tvorové stálí, držící se teritoria a jen neradi svá oblíbená místa opouštějí. Pomáhejme jim zakládáním nových jezírek a rybníčků. Odměnou nám bude pohled na vodníka spokojeného, bafajícího z fajfky na břehu naší vodní oázy.
Pokud se někomu zdá, že tento příběh není dost věrohodný, podám ještě jeden důkaz. Po ztrátě našeho vodníka, jsme se rozhodli opatřit si keramického. A hleďme! V jednom obchodě se zahradními potřebami jsme objevili vodníka, který jako by z oka vypadnul tomu, jehož obraz jsem zahlédnul pomocí webové kamery. Prokazatelně z toho plyne, že nejsem zdaleka jediný, kdo vodníka viděl. Tudíž minimálně onen tvůrce keramického vodníka musel ho vidět též. HA !!!!
Keramický vodník není špatný. Dali jsme mu jméno Baltazar. Ale později, podle toho jak si máchal bosé nohy ve vodě, začali jsme mu říkat Čvachta. Je jako živý, ale do vody nevleze ani tehdy, když mu Daphne olizuje nos.
Až se jednou zase ozve: "Bre-ke-ke-kéé" a "šploumlask", už budu vědět o co jde. ;-)
15:36 [Permalink]
