Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

pátek, 26. listopad 2004

Hlasy.


Internet se mi zdá být rychleji rozvíjející se, než jsem schopen vstřebávat. Já ho používám hlavně ke čtení, tak jako asi většina z nás. Čtu texty, prohlížím si obrázky a být mé Internetové připojení ještě rychlejší, neodmítnul bych ani video.
Rád si čtu různé weblogy a při jejich čtení si občas kladu otázku. Jakýpak je autorčin, nebo autorův asi hlas? Při četbě beletrie nás třeba ani nenapadne, přidat k čtenému textu i hlas nějakého vyprávěče. Ale u textů v novinách, či časopisech, bývá hlasová asociace, mnohem častější. Čtu-li například článek Jana Petránka, slyším zároveň i jeho hlas, jako by on předčítal a já jen poslouchal. Texty napsané, nebo převyprávěné Františkem Nepilem, se nedají přečíst, aniž by nebyly asociovány s jeho sametovým hlasem, jediným takovým. Neboť, některé hlasy známých lidí jsou nenapodobitelné, byť se o to snaží různí imitátoři nepřetržitě. Hlas, vymykající se davovému standartu, daleko lépe ukládá se v paměti, zvláště když, i skladba slov, skrze něj sdělovaná, je od standartu odlišná. Když si k takovému hlasu mohu přidat i obraz jeho nositele, je asociace dokonalá.
Napadla mne však úvaha o hlasech v souvislosti s blogováním. Stává se, že mi někdy při čtení těchto literárních útvarů, taková asociace chybí. U málokterých blogů si dokáži hlasové pozadí ve své hlavě přehrát. Pokud si nějaký weblog vyberu, je to většinou díky oblíbeným odkazům na oblíbené blogy, z mých oblíbených blogů. :-) Řetězové odkazování těchto blogů, dává naději, že doporučované blogy jsou kvalitní a jejich filosofie nepříliš odlišná. Však není to stoprocentní a často s údivem sleduji, k jakým kontrastům mne původní morálně blízký weblog nakonec zavedl. Ale tam, kde se moje čtenářské oči s potěšením zastaví, občas najdu fotografii, nebo jen karikaturu autorky či autora. To mi umožní vizuální spojení textu s konkrétním člověkem. Mám-li k tomu navíc ještě hlasovou demonstraci pachatele blogu, mohu si při čtení asociovat texty velmi podrobně. Fotografie blogerů nejsou příliš časté a hlasové záznamy jsouaž na vyjímky jako je např. Melvyn Clarke, autor Občasníku, skoro nedostupné. Což neznamená jejich nižší hodnotu. Pouze se mi zdá, že by leckdy, jejich už tak vysoké kvalitě, tyto informace ještě více pomohly.
Teď jsem se tak zabral do toho "hlasování", že začínám přemýšlet, jak vlastně takové anonymní texty čtu. Beru časopis Computer, kterýžto je po ruce a vyhledávám nějaký článek, který není doprovázen fotografií autora. Začínám číst a uvědomuji si, že hlas, který čte tento článek je jedním z mých systémových hlasů. Mám podobně jako Windows množství takových systémových hlasů. Používám je automaticky, podle toho, čí text právě čtu. Můj systém vždy nabídne správný hlas, ať už je pisatelem kdokoliv. Dítě, dívka, chlapec, žena, muž, pro každého systémový hlas tu je už :-)
Ovšemže tady nehovořím o čtení n a h l a s! To by bylo asi dosti komické.asi takhle
Někdy jsem maten dabingem, který dokáže natrvalo přiřadit osobě cizí hlas takovým způsobem, že ten pravý nepoznáme. A když přece uslyšíme originál, většinou bývají hlasy v dabingu příbuzné, ale holt jiným jazykem. Na Internetu by takový postup mohl být velice dobře použitelný. A myslím, že i dost často takové falešné identity používány. Bez obrazu, nebo hlasu autora jsou pak těžko identifikovatelné. Virtuální lidé jsou snadno vytvářeni, ale pak už musí žít takovým životem, jako ve virtuálním světě všichni ostatní. I CyberBob musí něco psát, jinak zmizí do reálného světa, kde ovšem nemůže uspět.
Mám takový pocit, že se jednou dočkáme i hlasových blogů. Až se kapacity serverů zvětší a Internetové připojení všeobecně zrychlí, programátoři jistě velice rychle vytvoří aplikace pro snadné hlasové blogování. Například by se to mohlo jmenovat "EasyTalkBlog" :-) To už ale nebude pro každého. Pro mne, asi ne. Nedokázal bych, mluvit on line. Jedině, že by eLka vymyslel EasyTalkBlog offline :-) Ale ani tak ne. S mým Ostravským akcentem by to bylo ještě horší než toto a odradilo by to i ten zbytek čtenářů, co mi snad zbyl. A co až budou běžné videoblogy? Jistě budou. Některé mohou velice úspěšně konkurovat televizím. Možná, už takové blogy někde existují. Nevím o nich.
Zatím jsme u textu a tak se zaměřím na tu mou asociaci s ním. Někteří čtenáři tohoto blogu mně znají osobně. Proto jim asi nečiní potíže při čtení mého blogu uslyšet v podvědomí můj hlas.(Možná. Jsou to jen mé pocity, které třeba u jiných takto nefungují. Chtělo by to nějaké vědecké potvrzení. Zřejmě už to je dávno potvrzeno, ale nechám si chvíli ten pocit objevitele, objeveného. :-)
Těm čtenářům, co kromě mé fotografie, nemají k textu možnost přibalit i můj hlas, poskytnu ukázku.
Prosím, abyste si další klik dobře rozmysleli a byli připraveni na vše.

HLAS




16:59 [Permalink]

středa, 24. listopad 2004

Karel chytil koně.


Chytil koně na mostě. Ale pěkně od počátku.
Sedím v autě stojícím pod železničním mostem, jež vede přes řeku Odru do Polska. Občas po něm projede nákladní vlak, nebo jen samotná lokomotiva spěchající někam pro své vagónky.
Vedle je staveniště nového dálničního mostu, který snad už brzy zkvalitní spojení obou republik. Náhle spatřím vpravo mezi pilíři pod železničním mostem jezdkyni na koni. Jela na svém koni vyšlapanou cestičkou, kterou v těchto místech dočasně přerušila výstavba dálničního mostu. Po chvilce dvojice zmizela za vysokým porostem u řeky. Škoda. Byla to jen prchavá chvilka. Kdybych byl pohotovější a koníček pomalejší, mohl by to být pěkný snímek romantického podvečera. Než. Nestalo se tak. Kůň se svou jezdkyní zmizel dříve, než bych mohl jejich obrázek zachytit fotoaparátem. Byl by to jistě velice kontrastní snímek koně a stavební techniky. Nějakou dobou jsem rozjímal nad koněm v dnešním světě, a jak to musí být romantické vyjet si takhle v podvečer koňmo u řeky. Romantické úvahy pominuly při zaslechnutí divného zvuku na mostě nad mou hlavou. Podíval jsem se vlevo k Bohumínu, zda nepřijíždí zase vlak, ale nic jsem nespatřil. Ani pohled směrem k Polsku nepřinesl žádné vysvětlení onoho podivného rachotu na mostě. Usoudil jsem, že rachot způsobila pravděpodobně drezína, která pro svou malou velikost nebyla z mého úhlu pohledu vidět. Pár vteřin jsem to pustil z hlavy, když tu vidím Karla, běžícího po náspu vzhůru k mostu. Pod mostem mezi pilíři zahlédnu polského dělníka rychle směřujícího cestičkou k řece, po které před okamžikem projela dívka na koni. V té chvíli se myšlenky dobraly k děsnému odhalení podivného zvuku nade mnou. Byl to kůň, splašeně dupající po železných plátech mostní konstrukce a chlapík běžící k řece jasně naznačoval, co jde hledat. Někde tam, raněnou mladou jezdkyni. Vyběhnul jsem za Karlem a dalším dělníkem na most a tam spatřil dosti neblahý obraz. Kůň se zastavil uprostřed mostu, kde ho Karel celkem odvážně uchopil za udidlo. Most se zdál být neuvěřitelně dlouhý. Jak směrem k Českému Bohumínu, kteroužto vzdálenost už koník uběhl, tak na stranu Polskou, která byla mnohem delší. Tu jsem k velké úlevě spatřil dívku, jak spěchá po kolejích ke svému koni. Byla ve stavu jako by ji shodil kůň. Před nedávnou chvíli elegantně cválající, teď umazaná a pocuchaná, klopýtala po kolejích za svým koněm, co zběhl ke dráze. Ale dosti legrace. Koňáci by asi potvrdili, že kůň na železném mostě, plném děr, tak akorát na koňské kopyto, není vůbec k smíchu. Zvláště na mostě, po kterém by každou chvíli mohl projíždět vlak.
Vyčerpaná dívka, konečně došla až ke koni a začala zkoušet s kobylkou couvat. Neboť, otočit koně na mostě plném děr se zdálo být neproveditelné. Chvíli to po malých krocích šlo, ale pak se opět kobylka začala lekat zvuků svých kopyt a odmítala pokračovat. Nohy se jí rozjížděly po hladkém kovu a stále hrozilo, že se objeví vlak. Vypadalo to v té chvíli dosti beznadějně a my se připravovali zastavovat případný objevivší se vlak. V té chvíli přišel jeden polský dělník na spásnou myšlenku, vyložit díry v podlaze mostu stavebními prkny a pokusit se přece jen koně otočit, tak aby byl schopen most opustit. Oceňoval jsem aktivitu všech zúčastněných lidí, při záchraně zvířete. Bleskově byla prkna vynesena na most a uložena do mezer mezi kolejnicemi. Pak se opravdu podařilo koně otočit. Neměl však trpělivost klidně vypochodovat z konstrukce mostu a při pohledu na východ přidával do kroku a svou přes šrouby klopýtající jezdkyni, táhnul za sebou. Při posledním kroku na konci mostu to už nevydržel a rychle vyrazil kupředu do kolejiště. To už definitivně svou vedoucí, která zakopla o šroub a svalila se, ztratil. Naštěstí po pár metrech díky mému Hou~~~Hou~~~Hou, nebo pravděpodobněji proto, že ho běhání po kolejích už přestalo bavit, se zastavil. Tam ho dívka opět dohnala a tentokrát už definitivně odvedla do bezpečí vedlejšího náspu. Uff!!!!
Vypadali oba velice zuboženě, jak tam stáli vyčerpaní a rozdrásaní na těle i na duši. Bylo mně jich líto, ale zároveň jsem byl šťasten. Naštěstí dívka i její kobylka, kromě odřenin a modřin nedoznaly snad větší újmy na zdraví,
Bylo nádherné zase jednou vidět lidi, jak se ve chvíli nebezpečného vypětí dokážou stmelit k pomoci druhému v nouzi. Dívka s kobylkou odkráčela k domovu, dělnictvo se vrátilo ke své práci, po mostě projel další vlak. Setmělo se a pěšinkou po které před časem zmizela dívka na koni, šli dva myslivci. Se svými psy se vydali na obhlídku rajónu u řeky. Později, už za tmy, když jsem opouštěl staveniště, uviděl jsem myslivce i psy vracející se od řeky. Nic se nestalo. Byl to vůbec dobrý den. Lidé byli skvělí, Miriam konečně na svobodě a vůbec je krásně na světě.

to není koňská dráha unavení a ještě rozrušeni


21:33 [Permalink]

neděle, 21. listopad 2004

V jednoduchosti je síla.


Dnes je 21 listopadu 2004. Což není asi žádným tajemstvím pro majitele kalendáře v jakékoli formě. Taktéž může být známo pro každého, že od 14. listopadu až do dneška uběhlo sedm dní, co Internet byl ušetřen od Pferdovy grafomanie. Důvodem tentokrát nebyla fyzická nepřítomnost ani typická lenost, ale WiFi. Protože to připojení mne odstřihlo od propojení pupeční šňůrou mezi EasyBlogem a Hyperlinkem kde visí tento blog. Program EasyBlog totiž postrádá u ftp klienta nastavení pasivního modu, což tuto šňůru přestřihlo :-(
Jelikož jsem bystrý tvůrce a programátor, trvalo mi pouze týden, než jsem tuto lapálii konečně vyřešil. Co tomu předcházelo, se rovnalo celosvětovému průzkumu blogovacích programů. Windousy byly testovány mnoha nepřizpůsobivými programy, které si tahaly sebou obsáhlé knihovny a taktéž se cpaly do registrů. Bez pomocí pomocníků na jejich úklid, by systém opět úspěšně kynul. Však ke cti eLkovi, jsem žádný podobný program, který by byl schopen fungovat alespoň bez php na serveru, nenašel. Úvahy o možných řešeních fungování Pferdova blogu se leckdy ubíraly k radikalismu. Tak například jsem uvažoval o: bloguje.cz
Pak mne Marek navedl na serverové radikální řešení. Taktéž na mém webhostingu existuje možnost vést si deník, ale cenová politika tohoto produktu je mi prozatím trochu nepochopitelná. Jelikož ta, pro mne přidaná služba, je podmíněna další, placenou doménou. Což se mi na Pferdovy tlachy zdá být trochu přehnané. Pak jsem bojoval jeden den s programem Blog, ten však tvrdošíjně odmítal spolupracovat s českou diakritikou, bez níž se v těchto vodách těžko komunikuje. Obeslal jsem Internetový svět svými dotazy, ale nikdo mi nedal uspokojivou radu jak se dostat z této "bryndy".
Až dnes.........simply is best ! Co by jiného napadlo během pár sekund, to já vymýšlel 7dní. Za 7dní byl stvořen svět!
Ale já nemám Boží vlastnosti :-( Proto se mi zdá doba sedmi dnů přijatelná. Přijatelná na to, abych došel k tak prostinkému řešení, jako je použití vlastního ftp klienta, který umí pracovat v pasivním modu. Jak jednoduché :-)

Jednoduché je nejlepší


13:21 [Permalink]

neděle, 14. listopad 2004

Další co předbíhal v řadě


Při brouzdání Internetem, slušnou Krokovou rychlostí, narazil jsem na stránku zástupce lidského rodu MUDr. Miroslava Ilgnera. Dlouho, neřkuli ještě nikdy jsem se tak nepobavil na Internetu, jako na stránkách u něj. Stojí za to, stavit se tam a počíst si v klidu například o tom, kolik tlapek má myš.

Myš má čtyři tlapky?


21:20 [Permalink]

Mí Pražané mi rozumí


Děkuji Občanům Prahy 10.
pferda

trochu zeleně neuškodí

11:35 [Permalink]

neděle, 7. listopad 2004

Cyril vyryl celer.


Všimnul jsem si jisté zvláštnosti na weblozích. Používám čtečku RSS Point pro průběžné čtení příspěvků na oblíbených weblozích. Už jsem tuším o tom jednou psal, ale opakování je matka moudrosti. Nuže k věci. Nebo ještě k odkazu na dotyčnou stránku, kde lze tuto čtečku ve verzi lite stáhnout. Tedy, při používání tohoto šikovného programu, jehož vlastností mimo průběžného stahování nových příspěvků na určených weblozích, je i možnost zvukově upozornit na tyto novinky. Což zase není nic tak světoborného, leč mne upozornilo na jistou zajímavost. Po zvuku oznamujícího novinku jsem si nový příspěvek přečetl a dále se věnoval neužitečné činnosti. Tu se znovu ozvou Africké bubny ohlašující další novinku, ale co to? Je to opět tentýž příspěvek co jsem už jednou načetl. Chvíli mám za to, že je to nějaký omyl čtečky. Ale po další chvíli mi dojde, že příčinou duplicitního načtení je oprava textu jeho autorem, který se buď rozhodl něco v něm změnit, nebo našel nějaký překlep a ten opravil. Načetl tedy nový text a moje čtečka (je to přece jen neživý software), si to mylně vyložila.
V té chvíli jsem si uvědomil, že toto jednání je u mne docela běžnou procedurou při umisťování mého hatlamatla na web. Kdyby čirou náhodou někdo měl můj weblog ve své čtečce, tak mu to musí dělat takový chaos dosti pravidelně. Neboť moje znalosti jazyka Českého jsou prachmizerné, navzdory snaze mé učitelky češtiny, kteréžto ani v nejmenším nekladu za tento můj nedostatek jakoukoliv vinu. Často napíši text, nechám ho proklepat validátorem, zkontroluji překlepy v 602Textu, šoupnu na web a po dalším přečtení se zhrozím, co jsem to zpotvořil a už je tady repase. A to je ta lepší alternativa. Horší je zjištění takové hrubky s větším zpožděním, jako se mi to stalo v případě Cyrila Höschla. Nějak si nemůžu vštípit do palice, že ve jméně Cyril se píše první tvrdé y a druhé měkké. Jednou jsem se seknul a viselo to na webu dosti dlouho, než jsem to opravil. Je to zároveň důkazem, že tento blog nikdo nečte, nebo dotyční mne nechtějí uvádět do rozpaků případnými upozorněními na chyby. Těmto děkuji. A těm co to nečtou, to snad nebude i nadále vadit. Holt, musím se více snažit. Je to taky důvod, proč nerad píši komentáře, ač bych leckdy moc rád něco poznamenal. Ale takový komentář už nejde vzít zpět tak jako svůj článek na svém weblogu. A to mi trochu vadí. Je to veliká zodpovědnost za svá slova. Ale co je moje snažení o napsání čistého textu, proti mé mnohdy neschopnosti, něčímu textu vůbec porozumět. Opět vás odkážu na text weblogu Melvyna Clarka, který mně mnohdy dá zabrat. Nemyslím teď fakt, že jeho texty jsou psány bez diakritiky, to je z celkem pochopitelných důvodů na webech docela běžné. Ale významy některých výrazů jsou mi neznámé, neboť přece jen mé vzdělání nedosahuje dostatečné úrovně. Jako například v tom posledním odkazovaném příspěvku, kde na mne vybaflo slovo -konotace-. Přiznám se, že mi to nic neříkalo. Z významu věty sice nějak vyplynulo, ale nebylo to ono, co by mne ujistilo o správném pochopení tohoto slova. Uchýlil jsem se tedy k poučení pomocí Internetu. Po zadání dotazu Googlovic vyhledávači jsem zabrousil na stránky wikipedie kde jsem sice našel ve spleti odkazů význam slova konotace, ale i zároveň denotace, sémantika a podobně znějící výrazy, které mi vyrazily dech. Jistě, minimálně sémantika, je slovo na Internetu dosti často frekventované, ale ostatní tamní výrazy a množství dalších odkazů mne uvrhlo v nezáviděníhodnou pozici v oblasti jazyka. Je to zajímavý podnik tato Wikipedia, ale já přesto stále teskním po encyklopedii Diderot, která mi byla dobrým pomocníkem v takových případech. Bohužel, není již mezi živými a nějak jsem si další nedokázal oblíbit tak jako ji. Zvlášť pro její, tehdy skvělou cenu. Nestačil jsem však dosti pružně zareagovat na nabídku odkoupení kompletní encyklopedie po zakoupení demoverze časopisu Chip a po krachu firmy už není šance tuto báječnou encyklopedii získat. CD č.1, jehož jsem šťastným majitelem mi je k ničemu, díky časovému omezení, které mi dokonale brání v dalším používání. Je to pro mne takový ježek v kleci. Tleskač je mrtev a ježka ne a ne dostat ven.

ježek v kleci


19:09 [Permalink]

Fenomén-burzy.


Dnes jsem navštívil burzu Radioklubu v Havířově. Byla to jedna z mnoha burz, kterou jsem kdy navštívil, a to mne přivedlo k zamyšlení nad tímto burzovním fenoménem. Nebudu brát v úvahu ty burzy, o kterých denně referují sdělovací prostředky, například ta na Zední ulici, nebo ta, na které já a Yuhů kupujeme kecky. Myslím na ty burzy, kde se setkávají lidé blízcí svými zájmy. Dalo by se hovořit i o klubech a lidech v nich se sdružujících, ale tam bývá jádro zájmových společenství. Kdežto, setkání na takzvaných burzách je většinou produktem těchto klubů. Jsou burzy, kde jsou nabízeny ať už výsledky chovu, výrobky různých oborů lidské činnosti, nebo přebytky z činnosti, či i různá roztomilá veteš, mající velikou hodnotu pro leckterého návštěvníka. Člověk je tvor veskrze společenský a rád se sdružuje s těmi, co dokážou sdílet jeho objekt zájmu a často s veškerou energií se pro tuto věc obětovat. I pro nováčka jako jsem já, je na takové burze potěšením sledovat, co lidí se dokáže brzy ráno v neděli sejít a popovídat si o svých zájmech, nelitujíc času, který by jinak mohli věnovat něčemu mnohem rozumnějšímu. Ale známo, že rozum není jediná řídící jednotka pro tak složitý mechanizmus, jakým je člověk. I srdce hraje jistou roli v jeho rozhodování, byť je stále popisováno jako pumpa, neschopna jakkoliv ovlivňovat lidské chování. Ale být takhle zapálen pro věc, nemůže být dílem pragmatického rozumu, který by jistě radil šetřit energii a finance rozumněji. Musí být něco jiného co spouští tuto místy až posedlost pro různé hobby. Člověk se obklopuje zvířaty, propadá sběratelské vášni, lezouc po střechách lapá duchy, lezouc po horách lapá dech. Netuším, kolik takových lidských zájmů existuje a jak jsou tyto činnosti zastoupeny v ostatních národech, ale troufám si tipovat na rovnoměrné rozprostření. Internet je opět ideálním důkazem, že tomu tak je, neboť zadáte-li vyhledávači jakýkoliv dotaz na objekt zájmové činnosti, vždy dostanete odkazy na množství stránek podobně postižených lidí v celém světě.
Burza Radioklubu a lidé, při ní scházející se, mi připadají hodně světoví. Neboť oni jsou programově zaměřeni na spojování lidí celého světa, což mě vždy fascinovalo, ale nikdy jsem nenašel čas a odvahu vrhnout svou energii tímto směrem. Škoda, zdá se, že tam jsou správní lidé a stojí za to se nad tím zamyslet. Oni v podstatě byli předvojem Internetu. Mohlo by se zdát, v době propojení internetového světa, že taková činnost ztrácí na významu. Ale to by byla mýlka. Internet dává radioamatérizmu jen další rozšíření, jako i mnohým jiným. Slovo amatérizmus ve spojení s rádiem, často bývá nahrazeno profesionalizmem v rukou amatérů. Musí to být vzrušující zaslechnout ve sluchátkách hlas, který letí vzduchem až k vám.
Poznal jsem nové lidi a stojí za to je poznat. O5 se svět trochu vylepšil v mých očích. 73

nadšenci





11:29 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
PFERDA-sdružení pro všestranný rozvoj osob s mentálním postižením
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
prof. Halík
Krajina za školou
Bernard Občanská společnost
Obrazy z kroniky obce Václavovice
Ze zóny



rozcestník


NOVÉ

Vyrobeno v Beskydech

Pořád zelené

Pozitivní noviny
ČIŘIKÁNÍ
OS ŽP Šenov

napiš slovo