Pferdův blog

Archive of Pferdův blog


Pferdova stránka

       pferda@zdeneksebesta.net  Všechna práva na omyl vyhrazena.

neděle, 26. září 2004

Scanner je bezva věc

Dostal jsem od Elišky dárek. Scanner CanoScan 3000F. Mám radost. Tři dny sedím u PC a nestačím se divit, jak takový scanner dokáže zabíjet čas. Ale to zase jistě pomine a z milého scanneru se stane užitečný pomocník, jak doufám.
Za ne příliš velký peníz, jsem získal velice šikovnou věc. Možná pro některé objevuji Ameriku, ale přesto si neodpustím trochu chvály této periférie, u které mne především fascinuje to, jak dokáže zobrazit minulost i nostalgií. Já, v minulosti houževnatý fotoamatér, jsem nashromáždil dosti velké množství fotografií. Povětšinou to byly fotografie černobílé, ale i nějaké barevné, které spolu i s inverzními filmy jsem se pokoušel sám zpracovávat. Přiznávám, že ne vždy s kvalitními výsledky. Zůstaly tak v krabicích některé filmy, co oko lidské ještě nikdy nevidělo. Teď se naskytla příležitost po desetiletích nahlédnout do minulosti. Bylo velice příjemné, nechat se potěšit obrazy minulosti, které nám bývaly tak dobře známé, ale přesto opět překvapující, ve chvíli jejich objevení po tolika letech. Možnost u tohoto scanneru, scanovat i předlohy negativních filmů i diapozitivů dopomohla k novým objevům. Zapomenuté filmy, na kterých snímky ještě nebyly zpozitivněny skýtají vždy nějaké překvapení. Taktéž fotografie takto naskenované mají docela jinou hodnotu po jejich digitální úpravě, případně i zvětšení.
Zkrátka, můžu tento laciný scanner doporučit všem, kteří mají co skenovat. Tak, jako já, můžou lecco objevit a mít z toho takovou radost, jako já, když jsem objevil snímky více jak 2 desetiletí uschovány na filmu, aniž by fotografii jako je například tato, kdokoliv kdy viděl.

premiéry jsou příjemné


22:59 [Permalink]

středa, 22. září 2004

Hardkrabice

Krabice se starými fotografiemi-hardkrabice. Otevřel jsem krabici a začal se probírat odkazy. Neboť, co jiného v dnešním pojetí paměťových médií fotografie jsou? Každý odkaz vyvolává další obrázky časů minulých a paměť načítá data uložená na disku mé hlavy. Pravdou je, že některé odkazy se nechtějí občas načítat, ale pokud na to nechám processoru trochu delší čas, tak se většina odkazů zobrazí. Odkaz na fotografii s Aranem, mým prvním psem, se načetl okamžitě. 29ledna 1971 se v Orlově dvoře narodilo štěně. Dostalo jméno Aron. Říkali jsme mu však, ani nevím proč, Aran. Aránek byl roztomilé štěňátko (které štěně není roztomilé), ze kterého vyrostl statný Aran. Tou dobou byl založen v Šenově kynologický klub, kam jsme s Aránkem začali docházet ve snaze něco se naučit. Jak přiblížit chování psa k soužití s člověkem a naopak. Byly to, krásné chvíle, mezi krásnými lidmi a psy. Byly chvíle pracovité, veselé i vážné. Společnost to byla různorodá. Jak věkem, tak povahou, názory či společenským postavením. Přesto, společný zájem mazal spolehlivě všechny tyto rozdíly. Člověk je tvor soutěživý a pejskaři nejsou výjimkou. Se svými psy jsme vyráželi na různá meziklubová klání. Později byly takové výpravy komentovány u "táborových ohňů". Bývaly to povětšinou veselé příhody, často na účet psovodkyň, nebo psovodů. Tato má příhoda se u ohňů vyprávěla ještě dlouho.
Většina zápolení bývala zakončena posezením s přáteli. Někdy se i něco vypilo pro upevnění vztahů. Cesty domů pak zřídka bývaly jednotvárné. Jedna taková cesta zpět, byla z klubu v Třinci, kde jsme hostovali se svým souborem čtyřnohých přátel. Byla to cesta s přestupem v Těšíně, což nebyl problém. Naše výstupní stanice byla v Šenově. Zdejší nádraží je v těsném sousedství s kynologickým cvičištěm, což vždy zpříjemňovalo naše návraty. Ihned po dojezdu jsme se tak i s našimi pejsky ocitali ve známém, domácím prostředí. Tehdy po bezproblémovém příjezdu na Šenovské nádražíčko, vznikly trable, na které se ještě dlouho vzpomínalo.
Před příjezdem do stanice jsme setrvávali, jakož i po celou cestu, na plošině chodby vagónu. Stál jsem tehdy hned u dveří vagónu a na mě bylo abych po zastavení otevřel dveře a s Aranem vystoupil na perón první. Vlak zastavil a já zatlačil na kliku a snažil se dveře otevřít. V těchto vagónech byly schůdky složeny při zavřených dveřích pod nimi a při jejich otevření se vysunuly. Tentokrát se to nepovedlo. Dveře se ne a ne otevřít. Po několika marných pokusech, to už mí přátelé nevydrželi a po otevření dveří na protější straně vagónu začali vystupovat do kolejiště. Vzdal jsem další pokusy, otevřít dveře na správné straně a rozhodl se taktéž vystoupit. Bylo to na poslední chvíli, neboť vlak se začínal rozjíždět. Vystoupil jsem (lépe řečeno vyskočil, neboť do kolejiště je to mnohem hlouběji než na perón) a pobídnul Arana, aby vyskočil taktéž. Nic. Zřejmě chápe, že vystupovat do kolejiště je nebezpečné. Arane, hop! Nic. Arane ke mně!!!! ARANÉÉÉÉ!!!!! Nic. Aran sedí jako socha na plošině. Vlak už nabírá slušnou rychlost, a já běžíc podél něj za neustálého povzbuzování Aránka, rychlost naopak ztrácím, až nakonec zůstávám stát. Nechápavě zírám za posledním vagónem vlaku ve kterém sedí Aran, který se rozhodl cestovat dál..................?................
Po chvilce přemýšlení o tom, že pes není poštovní holub a příběh Lassie se už nemusí opakovat, vyrážím po kolejích směrem kde vlak zmizel i s Aranem. Běžel jsem, a běžel, a běžel. Nevím už, po jaké době jsem schvácen doběhl do další stanice. Vzdálenosti mezi vlakovými stanicemi nebývají obvykle takové, jako například u místní autobusové dopravy. Vzdálenost Šenov - Bártovice sice není Praha - Kolín, ale i tak moje schvácenost nebyla nikterak předstíraná. Zaměstnanci tamního nádraží, kteří byli mezitím telefonicky požádáni o odchyt černého pasažéra, mi pouze sdělili, že psisko vystoupilo a naznačili směr jeho odchodu. Odchytávat se ho pro jistotu nepokoušeli. Pln zoufalství vydal jsem se Aránka hledat. Kousek od nádraží jsem ho konečně objevil, jak se trochu bezhlavě potuluje okolím. Konečně šťasten se shledání, vydal jsem se, jak jinak pěšky zpět. Později, když jsme dorazili do klubovny, byli jsme přivítáni přáteli, co na náš návrat ještě čekali. Teprve tam jsem se od Honzy dověděl, jak to vlastně ve vlaku bylo. Prý jsem stál u dveří moc blízko, tím pádem na složených schodech, což pak bránilo jejich otevření. Nejprve jsem nechtěl připustit takovou chybu a trval na tom, že dveře byly zaseklé. Ale časem, připustil jsem i tuto možnost. Teď po mnoha létech si myslím, že to tak bylo určitě. Honza, který je už Bohu blíž než my ostatní, je svědkem, že to tak opravdu bylo.

Mohu vám poskytnout odkaz na stránky Šenovského kynologického klubu.

Aran-cestovatel



18:07 [Permalink]

pondělí, 13. září 2004

Kompost

Dnes jsem zpracovával zahradní kompost a to je činnost, při které lze velmi dobře meditovat. Vidle v ruce, čistá mysl. Vidle, to je téma k meditaci jako stvořené. Tady vidle žijí. Alfě a Silvestrovi při stěhování z Vidlákova, bylo ukradeno auto. Onen poločlověk by zasloužil mít vidle tam co si teď sedá za volant jejich Končinely. Neodolal jsem a napsal do komentářů své politování a čísi moudro, že je vždy lépe být okraden než-li být tím zlodějem. Jsem si vědom toho, že ve chvíli vzteku je to rada k nezaplacení. Ale já to trochu rozvedu. Samozřejmě v případě, že bych si mohl vybrat mezi tím, zda-li být okraden, nebo ne, vybral bych si druhou možnost. Ve většině případů, taková volba nebývá loupežníkem umožněna. Ale vždy je nám umožněno vybrat si mezi možností být okraden, či být zlodějem. V takovém případě, tvrdošíjně trvám na tom, že první možnost je mnohem lepší. Už s ohledem na ty známé mlýny.
Taktéž přemýšlím o některých blozích a deníčcích co mám v čtečce (používám RSS Point a musím se přiznat, že ji dodnes pořádně nerozumím a občas mne přivádí k zoufalým krokům). Proč není v této době, u většiny z nich, frekvence psaní tak častá jako obvykle. Okurková sezóna? Výchylky ve frekvenci psaní Plaváčka jsou hodné zamyšlení. (Že by to nové jízdní kolo mělo tak záporný dopad pro čtenáře jeho blogu, na rozdíl od kladného pro sportovce?) Člověk s vidlemi v ruce začne, díky uvolněné kapacitě mozku, přemýšlet o věcech nevejdoucích se tam jindy. Například, proč autor, který vládne jazykem tak brilantně jako snad i plave, či jezdí na kole, nepíše více? Jistě má své důvody. Já, neznalý jazyka mateřského, natož cizího, rád pročítám psaní profesionálů webu, kde se lecco můžu dovědět. Například kde všude se píší např. čárky ve větě. Ale ve větách umně vytvořených, bývá toho mnohem víc.
Neuvěřitelné myšlenky proudí uvolněnou hlavou. Například, proč už u nás nejsou mouchy? Obyčejné mouchy domácí. Ne, že by už vůbec nebyly, ale ani si nevzpomínám, kdy naposled jsem viděl kroužit kolem lustru v pokoji několik much, jak bývalo dříve v letních dnech obvyklé. Odpolední schrupnutí dokázaly mouchy znepříjemnit svými štípanci dokonale. A teď, když nejsou, je to najednou podezřelé. Co to udělá s výrobci mucholapek,nedokáži v této chvíli odhadnout. Myslím, že je to dobrý příklad k pochopení přírody a její křehkosti.
Tak, kompost je přeházen, vidle zapíchnuty a hlava se zase může zabývat "serióznějšími myšlenkami".
Tato kompostová úvaha je věnována štěňatům Terezky ze Zapíchnutých vidlí

po kompostu, intelektuální činnost


19:31 [Permalink]

neděle, 5. září 2004

A zase neděle


Jo, jo. Je tady zase konec týdne. Mláďata hnízda opouštějí.
Stop! Tady jsem se zastavil a už je jisté, že příspěvek dnes, tedy v neděli, pátého září, roku dva tisíce čtyři, asi nedokončím a vy si ho v tento den nepřečtete. Původně jsem měl v úmyslu jen si postesknout, nad nedělním podvečerem a tím, že Marek s Petrou zase odejeli. To by však nebyl Internet Internetem, aby se při psaní několika krátkých vět vše pěkně nezašmodrchalo. Při snaze, svázat spot s nějakým příslušným odkazem, jsem vymyslel slogan: "Když mláďata hnízda opouštějí". Zdálo se mi to být příhodné k situaci po odjezdu mláďat. Načež jsem se vydal na web, bych vyhledal odkaz na mou oblíbenou píseň mládí, téhož názvu. Byl jsem si jist interpretem, ne však autorem písně. Píseň jistě zpívala Marie Rottrová. Za to autorství Jaroslava Wykrenta, který býval vždy spjat s Marií Rottrovou, se mi tak jisté nezdálo. Nikdy jsem nebýval znalcem hudby, ať už jakékoliv. Ne, že bych neměl hudební sluch, jen jsem si ne vždy k pěkným písničkám dokázal vybavit zpěváka, či autora. Dnes, ve věku Internetu, jsem si myslel, že tento nedostatek lehce překonám. Zadal jsem dotaz velkému vyhledávači a .............................nic. Marie Rottrová není zrovna neznámá na internetu, ale to, že kdysi zpívala tuto píseň jsem nenašel. Zkusil jsem tedy Jaroslava Wykrenta. Ani u něj jsem zmínku o té písni nenašel. Co mne však při tom hledání překvapilo, je skutečnost, že Jaroslav Wykrent, který je v mých očích Ostravským bardem, není zdaleka tak frekventován na Internetu, jak by si podle mne zasloužil. Pouze stránky Senior klubu, mi poskytly informaci o tomto úspěšném textaři a umožnily komentářem přidat poděkování.
Teď už si vůbec nejsem jist, kdo je vlastně autorem písně, která obsahuje slova, "když mláďata hnízdo(a) opouštějí" a kdo ji interpretoval. Za to jsem si jist, že není dobré zapomínat na naše bardy. Doufám, že se mi zítra podaří koupit Wykrentovo CD Portréty hvězd či dvojalbum Všechno nejlepší.

Když mláďata z hnízda odlétají




21:33 [Permalink]

Zpět na začátek stránky

Archives

RSS version
TXT version
Kupte si světlušku, prosím.
Jak psát web
created by EasyBlog
Šenov pohledem Pferdy
Webhosting poskytuje Český hosting
Šenovák
OBLÍBENÉ

pomoc sms
Rádio na přání
OSEL
Drápkaté opice
Jana
prof. Höschl
Krajina za školou
Občanská společnost


šenovská malířka

napiš slovo